Proměnili dětský pokoj tak, že už z něj nechtějí vůbec vytáhnout paty

Aktivní život čtyřčlenné rodiny včetně divokých dětských her a hlasitého dovádění se odehrával v obýváku spojeném s kuchyní. „Byli jsme tu nasáčkování, a i když jsme spolu rádi, občas jsme toho měli s manželem dost, chyběl nám klid na práci i víc soukromí. Bylo jasné, že dřív nebo později budeme muset dětem vymezit vlastní prostor,“ vzpomíná maminka Zuzana. Na doporučení sousedky oslovila designérku Radku, aby sourozencům zkusila vytvořit hezký a funkční pokojík, kde by měli místo na hraní a byli v něm rádi. V úvahu přicházela jediná místnost: původní ložnice. „Rozhodně s manželem nelitujeme, že jsme se vzdali velkého prostoru ložnice a přestěhovali se do menšího, o který se dříve dělil Jáchym s tatínkem. Na přespání nám bohatě stačí. A děti jsou teď ve věku, kdy je pro ně pokoj pod horami strašně důležitý,“ říká Zuzana. „Při výběru palandy se mi hlavou honily dva parametry: aby byla jednoduchá a subtilní, ale s nosností aspoň sto kilo na lůžko, protože by měla dětem vydržet co nejdéle, měnit se budou jen matrace,“ říká Radka. Pod postelí jsou dva výsuvné díly na kolečkách se spoustou úložného prostoru. Zastínění oken řeší žaluzie a večer závěsy. Jáchym nový pokojík zbožňuje, a i když se musel naučit dělit se o něj s malou Karin, vše zatím funguje bez problémů: je tu dostatek místa pro oba, a hlavně několik super schovávaček. Třeba hned u vchodu, v nohách palandy, kde stěny nesvírají pravý úhel, vznikl plonkový prostor, který k lumpačení přímo vybízí. Někdy ale Jáchymovi stačí zalézt si s knížkou do postele a prohlížet si ji. Díky maminčině profesi knižní redaktorky rozhodně nemá o dobrý výběr nouzi.

Oříškem byl nepravidelný půdorys

„Povedlo se nám zamaskovat lichoběžníkový půdorys, který do pokoje vnášel disharmonii. Použili jsme k tomu originální tapetu v pastelových barvách, abstraktní a nadčasovou, ale milou a poeticky dětskou. Jáchym je nadšený z pracovního stolu a točicí židle, Karin miluje obláčkové police na knihy, na spodní dvě už v pohodě dosáhne. Až i ona povyroste, stačí ke stolu přidat židli a vejdou se sem oba, aniž by si překáželi. Zatím si nejradši hrají na zemi na koberečku, a když potřebují dráhu pro autíčka, jednoduše ho srolují. Záměrně jsem se vyhýbala tradičním holčičím a klučičím barvám i typicky dětskému nábytku, abych zvýšila šanci, že se pokojík hned neomrzí a za pár let ho skousnou i dva teenageři,“ vysvětluje designérka Radka Vyplašilová.  „Chvíli jsem si hrála s myšlenkou, že by v pokojíku byly klasické postele. Vešly by se tam, kdybychom zrušili stůl u okna a děti by pracovaly u jídelního v kuchyni (tak to děláme třeba my doma). Ubrali bychom si tím ale plochu na hraní a pokoj zbytečně zastavěli. Nabízel se i rostoucí nábytek, ale já ani investoři nejsme jeho fanoušky – většina těchto kusů totiž působí kvůli speciálnímu mechanismu příliš robustně a nevypadá elegantně. Máme tu aspoň židli s nastavitelnou výškou, která s dětmi poroste a hodí se, když si chtějí přisednout i rodiče. Uvažovala jsem o policové stěně, kde by si mohl Jáchym vystavit své vystřihovánky z papíru a modely z Lega, ale nakonec jsme zvolili systém otevřených a uzavřených skříněk, které jsou jednodušší na úklid, a hlavně je v nich spousta úložného místa.“

Zdroj informací: designérka Radka Vyplašilová, Marianne Bydlení