Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rodina a děti

Cesta k rodičovství aneb Když to nejde samo

Info ikona
Děti

V listopadu to bude čtyřicet let, kdy se u nás narodilo první dítě ze zkumavky. Dnes se díky umělému oplodnění narodí okolo dvou a půl tisíce dětí ročně. Cesta za vytouženým dítětem ale není vždycky jednoduchá. Co všechno čeká páry, které se na ni vydají?

Kristina Komůrková | 27. 08. 2022

„Je mi to líto, ale nevidím srdeční akci,“ pronese zaraženě gynekoložka. Martina (jméno jsme na její žádost změnili) je v devátém týdnu těhotenství a s manželem přišla na první návštěvu těhotenské poradny. Doktorka je nepříjemná, nechápe, proč na první ultrazvuk přišel i partner. „Probrala s námi další postup, houkla na sestřičku, že vyšetření bude za sedm set, a my jsme v šoku a se slzami v očích odešli. Po třech letech snažení jsme si konečně užívali pocit, že budeme rodiče… A byli jsme zase na začátku,“ vzpomíná Martina.

Pro děti se rozhodla – jak sama říká – pozdě, bylo jí 41. „Do té doby jsem vedle sebe neměla muže, s kterým bych je mohla mít. Moje vztahy byly na chvíli, většinu času jsem byla single. Jednou těhotná jsem ale byla, ve dvaatřiceti. Jenže všechno bylo špatně. S tím mužem to byl spíš úlet, měnila jsem práci, stěhovala se do vlastního a čekalo mě splácení hypotéky. Bála jsem se, že bych to nezvládla. Na interrupci jsem šla na úplném začátku těhotenství. Dneska mě občas napadne, že to byla chyba. Ale po bitvě je každý generál,“ povzdychne si.

Po čtyřicítce poznala Michala. Nadšený sportovec, chlap jako hora se srdcem na dlani. Všechno do sebe zapadlo, po půl roce chození se shodli, že chtějí dítě a nemůžou ztrácet čas. Snažili se rok. Bez úspěchu. „Fyziologicky jsem byla v pořádku, ale rozbor krve ukázal, že mi pomalu začíná přechod. Verdikt zněl: na přirozené otěhotnění to není, vyzkoušejte asistovanou reprodukci.“

Mohlo by se vám líbit

Potíže má každý pátý pár

Problémy s otěhotněním má v průměru každý pátý pár. Poslední oficiální statistika Ústavu pro zdravotnické informace (ÚZIS) je z roku 2016 a tehdy byl počet zájemkyň o asistovanou reprodukci přes 35 000. Roste věk klientek: v roce 2007 jim bylo průměrně 33 let, v roce 2015 už 35 a dál se zvyšuje. Stoupá věk prvorodiček, řada žen těhotenství odkládá, roli hrají i rozvody a rozchody, kdy s novým partnerem zatouží mít ženy přece jen ještě vlastního potomka.

Právě věk ale nejvíc ovlivňuje šanci na úspěch umělého oplodnění. Po pětatřicítce úspěšnost klesá: vajíček se tvoří méně a už nejsou tak kvalitní. Pokud to nejde přirozeně, žena musí počítat s několika cykly umělého oplodnění. I proto lékaři doporučují nechat si zmrazit vajíčka ještě před pětatřicítkou. V opačném případě je možné, že k oplodnění se budou muset použít darovaná vajíčka, která pocházejí od mladých, zdravých dárkyň.

Cesta na první kliniku

Martinu s Michalem čekala cesta na kliniku asistované reprodukce, kde si musel Michal nechat udělat spermiogram. „Sám mě už dřív varoval, že možná střílí slepými. Roky dělal silový trojboj, takže v rámci tréninku bral anabolické steroidy. Vyšetření to potvrdilo. Neměl ani jednu použitelnou spermii. Embryolog na klinice z něj udělal blbce. Vyčetl mu, že hazardoval, že je to nevratné, a jestli chceme děti, musíme použít darované spermie. Michal se nezmohl na slovo. Hned venku jsem mu řekla, že tomu doktorovi nevěřím a půjdeme jinam,“ vypráví Martina.

Na další klinice Michalovi pomohli. Díky tříměsíční kúře a kombinaci hormonů a vitaminů byly jeho hodnoty při kontrolním odběru „dárcovské“, to znamená dobré. Hned sperma pro jistotu zamrazili. „Protože vajíčka už mi nezrála tak, jak by měla, šance na úspěch byla kolem pěti procent. Přijde vám to málo? My se radovali, že je tu šance. Ani jeden ze tří pokusů ale bohužel nevyšel,“ smutně dodává Martina.

Info ikona
Spermie

Třicetiprocentní šance

Nejrozšířenější metodou asistované reprodukce je takzvané IVF (in vitro fertilizace), tedy oplodnění vajíčka spermií ve zkumavce. Úspěšnost této metody je kolem 30 procent. Oplozené vajíčko (embryo) se přibližně po pěti dnech zavede do dělohy. Dříve se zaváděla dvě a více embryí, dnes je to většinou jedno, aby se vyloučilo riziko vícečetného těhotenství. Žena dostane léky, které mají podpořit tělo, aby embryo přijalo a udrželo. Po čtrnácti dnech si klientka udělá těhotenský test.

Mimochodem, dříve bývaly problémy s přirozeným otěhotněním častěji na straně ženy. Teď se stav vyrovnal: u 40 % je zádrhel u ženy, u 40 % u muže, zbytek je kombinace obou. Mnozí odborníci apelují, že rostoucí počet klientek na klinikách reprodukční medicíny je důkazem, jak moc přibývá neplodných mužů. Jedna z prognóz hovoří, že za nějakých osm let se ze zkumavky narodí až polovina dětí.

Vyberte si vajíčko

Protože první pokusy nevyšly, rozhodla se Martina zkusit hormonální stimulaci. „Odebrali mi tři vajíčka, oplodnit se podařilo dvě. Zavedli první embryo, ale neuchytilo se. Druhé zavedli o pár měsíců později, zase neúspěšně. Bylo jasné, že jestli chceme dítě, musíme použít darovaná vajíčka,“ vzpomíná Martina. Opět se museli dostavit na kliniku, kde dostali informace o možných dárkyních: jaké mají vzdělání, barvu vlasů, jestli sportují… „Vybíráte si někoho, kdo je vám podobný. Když máte jako já čokoládovou barvu vlasů a hnědé oči, modrooká blondýnka asi nebude váš cíl,“ popisuje Martina, jak postupovali. Vajíčka od dárkyň nejsou nikde uchovávána, k odběru dochází až poté, co si klienti vyberou. Odebraná vajíčka jsou pak ve zkumavce oplodněna. Martina s Michalem tak získali pět embryí „v té nejlepší kvalitě“.

Po zavedení prvního embrya měla Martina pocit, že s jejím tělem je něco jinak. Znovu měla naději, ale těhotenský test byl negativní. „Abych pro další pokus udělala o fous víc, vyzkoušela jsem tradiční čínskou medicínu a fyzioterapeutku, která se věnuje i metodě paní Mojžíšové. Opustila jsem místo ve firmě, začala jsem pracovat sama na sebe, zvolnila jsem. Když jsem dorazila v lednu na další cyklus, byla jsem úplně vyzenovaná. Jenže asi týden po transferu jsem se nakazila covidem, a i když jsem měla bezpříznakový průběh, v centru mi řekli, že to byl nejspíš důvod, proč se plod neuchytil. A nepovedl se ani třetí pokus loni v květnu.“ Když měla dvojice další schůzku s lékařem a ten teprve před nimi v ordinaci otevíral zdravotní kartu a načítal si informace o Martině, došlo jí, že je něco špatně: „Vůbec se nesnažil odhalit, kde je zádrhel. Bylo jasné, že ho vlastně nezajímám.“

O pár týdnů později seděli s manželem v ordinaci třetí kliniky. Tamní lékařka se po chvíli zeptala: „Dělali vám vyšetření dělohy?“ Martina měla vztek. Nic takového jí dosud nikde nedělali. „Za dva roky chození po doktorech ani jeden neprovedl to nejzákladnější vyšetření. Až teď vyšlo najevo, že mám v děloze chronický zánět.“ Po jeho zaléčení šla Martina na zavedení posledních dvou embryí z oněch pěti, která vznikla po oplodnění vajíček od dárkyně. „Embrya totiž mají odlišnou kvalitu, to v té nejlepší se zavádí jako první. Tahle zbylá byla už v normální kvalitě, a tak se použila najednou. Těhotenský test jsem si dělala dva týdny po zavedení. Dvě čárky! Měli jsme s Michalem ohromnou radost,“ vybavuje si Martina.

Mohlo by se vám líbit

Poslední pokus

Jejich štěstí ale trvalo pouhých devět týdnů. Zklamání z opětovného potratu se Martině snášelo o to hůř, že v téže době otěhotněla i její kolegyně. „Je hrozně těžké vídat ji a vědět, že takhle velké břicho bych měla teď i já,“ komentuje své duševní rozpoložení. „Už jsem se s tím trochu smířila, ale začátky byly očistec. Nejhorší bylo, kdy mi jedna kolegyně radila, ať hodím myšlenky na dítě za hlavu, a budu těhotná hned. To mě pobavilo. V pětačtyřiceti s přechodem v zádech vám vyklidněná hlava už k dítěti nepomůže.“

Přesto Martina tvrdí, že nejnáročnější bylo celé to několikaleté období pro jejího muže. „Bylo pro něj těžké, když jsem si píchala hormony a měla břicho plné modřin. Ano, já chodím po doktorech, beru hormony, polykám prášky, podstupuju transfery embryí, ale pro něj je těžké, že to musí jen sledovat. Pro muže je to zdlouhavé, cítí se bezmocně, a tak občas plácají blbosti. Při jedné z hormonálních kúr mi Michal třeba řekl, že tu celulitidu na nohách mám už dost vidět. To přemýšlíte, čím ho praštit,“ směje se Martina a hned dodává, že celkově je to ale sblížilo. Jediné, v čem se neshodnou, je náhradní rodičovství. Martina je adopci nebo pěstounské péči otevřená, je to pro ni další varianta. Michal ale chce svoje dítě.

Buď to klapne, nebo budeme bez dětí,“ uzavírá Martina. „Respektuji to. Nemůžu ho nutit, aby přijal cizí dítě, když to tak necítí.“ Pětačtyřicetiletá žena tak nyní podstupuje poslední cyklus umělého oplodnění. Oba vědí, že je to hop, nebo trop. „Že jsme o dítě přišli, byla hrozná rána, obrečeli jsme to, ale zároveň jsme najednou věděli, že to jde. V padesáti se mámou stát nechci, takže věřím, že tentokrát už to vyjde.“

Zdroj: autorský článek

Mohlo by se vám líbit