Šťastný rodič, spokojené dítě aneb Proč rodiče nesmí zapomínat na vlastní potřeby?

Je to tak, rodiče jsou dítěti vlastně takovými terapeuty. Připadá ti svět nespravedlivý? Je tu maminka nebo tatínek. Jsou na tebe na pískovišti zlí a nechtějí ti půjčit hračky? Je tu maminka nebo tatínek. No jo, ale kdo je tu pro maminku nebo tatínka? Když o někoho pečujete a máte mu poskytovat plnou pozornost a podporu, je přímo vaší morální a etickou povinností věnovat dostatečnou pozornost péči o sebe. Dbát o to, abyste byli odpočinutí, aby vám v životě bylo co nejlépe, věnovat svému bytí dostatek pozornosti. To jsou hlavní teze, které (nejen) Belgičan Chris Van de Veire klade na srdce mladým psychoterapeutům. A rodičům můžeme doporučit to samé. 

Psychoterapie se způsobům a významu péče terapeutů o sebe věnuje už od dob Freuda. A protože je často jejím úkolem napravovat chyby a křivdy, které jsme zažili od našich rodičů, stává se terapeutický vztah často tak trochu rodičovským. Otázka za milion však zní, proč existuje tak moc odborných článků o sebepéči terapeutů, a tak málo o sebepéči rodičů, aby jejich děti v dospělosti třeba terapii nepotřebovaly. Asi vám také někdy proběhlo hlavou, že byste si potřebovali od dětí i od partnera odpočinout. Je to ale špatně? Není! Ba naopak, a to rozhodně nejen pro vás. Když chceme být ostatním nápomocní, musíme umět dát důraz na sebe. Když chceme pomáhat topícím, fakt se dost hodí umět sám plavat. A taky nezanedbávat své vlastní potřeby.

Potřeba prostoru je nejen symbolická, ale i doslovná. Tak jako děti ocení svůj pokojíček, i vy velmi oceníte prostor v bytě, který bude jen váš, prostor v kalendáři, který je jen a jen ve vaší moci. „Promiň, ale potřebuju pro sebe víc prostoru.“ Kolik jen vztahů končívá touhle větou. "Promiň, ale tak sis ho měl(a) udělat už dávno, tvůj prostor je tvoje zodpovědnost,“ řekl by na to zmíněný terapeut Van de Veire.

Ano, jsme dospělí. Nemůžeme čekat na to, až nás někdo vezme za ručičku, dovede nás za roh a vítězoslavně prohlásí: „Tohle je odteď tvůj pokojíček a můžeš si v něm dělat, co budeš chtít!“ Chcete být lepším rodičem a lepším partnerem? Chcete být v životě šťastnější? Vytvořte si pro sebe prostor, říkají vědecké studie. Pokud nejste Johanka z Arku, pak se raději neobětujte. Vaše děti vás za to jednoho dne asi moc nepochválí. A vy jste jim přece „obětovali celý život“!

Potřebu péče Van de Veire dělí do několika základních a popravdě zásadních kategorií. Pozornost, ocenění, intimita (ve smyslu pocit mezilidského propojení a souznění) – to je něco, co by docela dobře mohl umět pokrýt náš partner, a vlastně to od něj také očekáváme. Ne vždycky to ale naplní. Můžeme z toho být určitě zklamaní, a právem. Přesto partner není jediný, kdo nám to může nabídnout, postačí stimulace, nové podněty, které podněcují naši touhu se něco nového učit. Věřte nebo ne, tohle umí dobře obstarat například práce. Kolika ženám na „mateřské“ právě tohle chybí.

Potřeba podpory je pro nás už odmala naprosto nezbytná. Schválně – jak se vaše dítě učilo chodit? Jak dělalo první krůčky? Kdo mu poskytoval fyzickou podporu pro jeho nemotorné tělíčko? Podpora je silným základem pro náš rozvoj, další růst, pocit bezpečí i sebevědomí. V dospělosti nás však paradoxně nikdo držet nemusí. Tuhle podporu nám totiž může poskytnout i náš vlastní hodnotový systém (pakliže ho máme a známe), naše víra či spiritualita, naše intuice i naše sebejistota pramenící z našeho zdravého sebevědomí. Dost také pomáhá bezdůvodně nezpochybňovat každý svůj vlastní krok, ať už v rodičovství, či jinde. Znejišťovat sami sebe, jestli jsme dobří rodiče, třeba čtením pochybných publikací a ještě pochybnějších diskusních fór, z nás dělá horší rodiče. Rodičovské sebevědomí, naslouchání svému nitru je důležité – ne víra štosu často z prstu vycucaných, ničím nepodložených knih o cizích dětech, a ne těch vašich.

Potřeba ochrany je velmi důležitá, a to nejen v dětství. Často nás totiž dokáže ochránit naše racionalita a znalosti, které už od poznání, že horká plotýnka pálí, snižují pravděpodobnost výskytu dalších nečekaných bolestivých zvratů. Ochranu nám samozřejmě poskytují i finance. Když se nám rozbije auto, ve kterém potřebujeme převážet děti, tak díky nim třeba víme, že si za ně uhradíme servis a půjčíme náhradní. Stejně tak nám ale ochranu může poskytovat pouhé vědomí, že když se něco stane, máme se na koho obrátit. A ano, v době rodičovství to opět mohou být vlastní rodiče. Tedy někdy.

A pak je tu potřeba hranic. Ta je naprosto esenciální zhruba pro každého dvacátého člověka, protože v danou chvíli zrovna trpí tzv. hraniční poruchou osobnosti. Jenže s hranicemi máme často problém i my ostatní, co jsme „zdraví“. „Všechno má své limity!“ zní oblíbené rčení. Je jen a jen na nás si je nastavit. A můžete začít u času, který budete mít každý týden či den pro sebe.

„Žena má o sebe pečovat!“ kdo by tohle klišé neznal. Ano, je to sexismus. I muž má o sebe pečovat, jen o vzhledu tenhle výrok až tak není. Péče o „duši“ je totiž základem, náš zevnějšek pak může být jen odrazem toho, jací jsme a jak se cítíme. Když obojí bude dobré, možná ušetříme i za make-up. Je to jen na nás. Čas našeho dětství už dávno vypršel. Teď jsme my ti dospěláci, na které se jde vždycky obrátit a spolehnout. A tak o sebe musíme safra dobře pečovat. Abychom jimi mohli být.

O autorovi

Martin Zikmund je psychoterapeut, který často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem podcastu 13 hříchů rodičovství a blogu Je čas na změnu. Věnuje se také pořádání školení pro firmy na různá témata v oblasti duševního zdraví.