Hranice. Tohle slovo se v poslední době skloňuje stále častěji: Uvědomit si vlastní hranice vůči světu. A pak je umět někomu dát. Vytyčit druhým ty své. Pro hodně dospělých kumšt. Jak je pak máme nastavovat svým dětem?
A že ty je setsakramentsky potřebují. Protože, jak říká jedno známé české přísloví - Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Jenže není to jednoduché. Spousta z nás zažilo výchovu přísnějšího rázu. Více povinností, méně slov, žádné debaty. Také mnohem víc „ne“ než „ano“. A tak ještě než se staneme rodiči, říkáme si, že my to budeme dělat jinak. Budeme méně přísní, více diskutující a nekonečně chápaví. Tak určitě!
A pak to přijde. Ve světle všedních dnů, mnohdy stereotypních, naše předsevzetí a představy vezmou za své a stanou se iluzorními. Když k tomu připočteme únavu „materiálu“, začneme se často chovat jako příslušníci členské země EU: překračujeme hranice v rámci rodičovského prostoru jen tak, mýrnyx týrnyx, bez pasu i občanky. A pak se divíme. Že je náš potomek zlobivý. Že okolí nad námi kroutí hlavu. Že nám tečou nervy.
Desítky moudrých knih a bestsellerů vyšlo v posledních letech na téma Jak se naučit nastavit hranice. Tedy je jasné, že s tím máme problém i my, dospělí. Jak tedy nastavovat vyleštěné zrcadlo našim dětem, když ho sami máme trochu špinavé? Jak dokážeme být důslední sami k sobě? Jakou máme vůli? Ohýbáme ji? Co naše zásady? Obcházíme je? Kolik máme sami v sobě řádu? Dokážeme být pevní v kramflecích? Máme na děti čas? Pokud si na většinu otázek neumíme s jistotou odpovědět, nemůžeme se pak zlobit na děti, když nás neuslyší.
Američtí psychologové Henry Cloud a John Townsend píšou ve své knize Děti a hranice následující: „Vzorce chování, které si děti osvojí v prvních letech života, určují, jak budou žít jako dospělí. Pokud má dospělý člověk problém s dodržováním žádoucích hranic, pak si tento problém zpravidla nese již z dětství.“
Američtí odborníci dále uvádějí typické problémy s hranicemi, které si lidé pěstují od dětství a v dospělosti za ně jen platí. Nezvládají pak následující: stanovit meze zraňujícímu chování druhých, přijmout "ne" od druhých a respektovat jejich hranice, neschopnost odkládat uspokojení svých potřeb, pokud jsou něčí potřeby urgentnější, potíže s vytvářením a důvěrných vztahů s druhými lidmi, neschopnost produktivně řešit konflikty, neschopnost přiznat a napravit vlastní pochybení, závislosti a nutkavé chování nebo neschopnost dotahování věcí do konce. Poměrně dlouhý seznam problémů, nemyslíte?
Nastavování hranic není o radikálním NE, ani o nekonečném besedování nad každodennostmi. Není o vyvolávání strachu, řevu a následných pocitech viny na straně rodiče. Hranice je tenká červená linie mezi jedním a druhým člověkem, v tomto případě, mezi rodičem a dítětem, díky které dochází k ovlivňování obou světů mezi sebou.
Hranice děti potřebují a jsou pro ně přímo žádoucí. Potřebují znát od nás rodičů terén, vzdálenost, ve které se mohou pohybovat. Jsou k tomu zapotřebí dvě pravidla. Děti musí jasně vědět, co od nich, my rodiče, očekáváme a jaké budou následky, pokud dítě dohodu poruší. Hranice se vývojem a dospíváním různě proměňují, posouvají a s nimi roste i míra zodpovědnosti za ně. Na nás, rodičích, je, abychom děti vedli nejen k zodpovědnosti za vlastní činy, ale i ke kuráži a samostatnosti. Tím přispějeme velmi výrazně k tomu, že z nich vyrostou zralí lidé, kteří se budou umět za sebe i druhé postavit, a kteří nebudou tápat. A budou vědět, kde je jejich místo na slunci.
kniha Děti a hranice (autoři psychologové Henry Cloud a John Townsend)
