Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Adam Gebrian: „Nechávám syna, ať mě vede.“

Adam Gebrian (42) není jen architekt a zapálený propagátor kvalitního veřejného městského prostoru, ale taky milující a empatický táta – synovi Filipovi je šest a kousek. Jaké to je, procestovat kus světa s rodinou, a jak se z téhle perspektivy jeví domov?

Vaše knihy Dva měsíce v Lisabonu a Tři měsíce v Barceloně ukazují město z pohledu dítěte. V čem je jiný a čím pro nás může být přínosný?

Je asi o metr níž než dospělácký, takže vidíte jiné věci. Poprvé jsem to se synem zažil, když mu byl rok. Rozbrečel se na Karlově mostě a já nevěděl proč – až mi došlo, že přes kamenné zábradlí nic nevidí. Když jsem ho zvedl, rázem se usmíval. Další věc – jakákoli šikmina, rampa, nakloněná plocha je pro malé dítě tisíckrát atraktivnější než rovina. Metrový nájezd pro hendikepované u kostela je mnohem lepší než krásné náměstí vedle, po kterém autíčka nejezdí. Dítě má jiné priority. Je dobré udělat si čas, a místo abyste ho táhli tam, kam chcete vy, sledovat jeho. Objevíte jiný pohled na svět. V Lisabonu jsme byli na jaře 2019, a když jsme se loni v listopadu vraceli z Ameriky, na týden jsme se tam zastavili. Filip si pamatoval, že u kavárny v jednom parku měli malou tramvaj – jenže tam už nebyla. Strašné zklamání, pláč. Paní na baru nám řekla, že se jí museli zbavit, protože kvůli koronaviru bylo málo turistů, a nevěděla, kde je teď. Filip ji samozřejmě chtěl najít. Hledali jsme v místech, kde je víc turistů, ale marně. V devět večer jsme vystoupili u našeho domu, a Filip ji objevil v místní masně. Asi ji dávali na noc dovnitř, aby ji nikdo neukradl. Ráno jsme tam přišli, on se svezl a dodnes ten příběh rád vypráví, říká mu Záhada ztracené tramvaje.  

Nechat se vést dítětem, to zní jako ukázka respektujícího přístupu.

Můj táta to dělal taky. Měl se mnou nekonečnou trpělivost. Byl architekt, stavěl domy po celém okrese tehdejšího Gottwaldova. Jednou jsem s ním jel autem, vidím fotbalové hřiště a povídám – tati, zastav, zakopeme si. On se podíval na hodinky, řekl „no tak přijedu pozdě“ a chvíli jsme si kopali. Snažím se dělat to stejně.

Jste jedináček?

Ne, mám starší sestru. My se ženou máme jedno dítě a myslím, že u toho skončíme. S jedním dítětem je všechno tohle možné, navíc Filipa ještě unesu, když padá únavou. 

Dělíte si péči o něj v zahraničí jinak než doma?

Ano, víc to leží na mně. Ale není to jednoduché. Asi nejsme s Markétou výjimeční v tom, že máme odlišné pohledy na výchovu. Se mnou si užije víc dobrodružství, a tak se mnou chce venku trávit víc času než s mámou. Vím, že je to nespravedlivé, navíc manželka má vždycky pravdu. Opravdu, bez přehánění. Její pohled je rozhodně bezpečnější a zdravější. Všem rizikům jsem Filipa vystavil já. Sice to dopadlo dobře, ale párkrát moc nechybělo, a byl by průšvih.

Co se třeba stalo?

Když mu byly necelé tři roky, posadil jsem ho na sáňky a ten svah byl opravdu hodně zledovatělý. Mně klouzaly boty, takže byl nahoře dřív a volal – můžu jet? A já na to – můžeš. Úplná blbost. Sáně nabraly neskutečnou rychlost a řítily se ke stromu. Skočil jsem před něj, narazil do mě, hrozná rána, ale naštěstí se nic nestalo. Kdyby to viděla moje žena, byl by to hodně velký problém. Od té doby si dávám větší pozor, ale občas se něco takového stane. V Barceloně i Lisabonu jsme spolu venku trávili třeba deset hodin. A to prostě neuhlídáte, i kdybyste se na hlavu postavila. Navíc Barcelona má sedmkrát větší hustotu obyvatel než Praha, takže potenciálních nebezpečí a konfliktů je víc než tady. Když si ale vzpomenu na svoje dětství, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě. A taky žijeme.

Myslíte, že dnes je město pro děti bezpečnější?

V žádném případě. Ale rodiče jsou úzkostnější. Naši rodiče byli v průměru zhruba o deset let mladší, takže asi byli mnohem bezstarostnější, a taky měli méně informací o rizicích. Socialistický režim je dokázal docela dobře odtlumit. Navíc za nás byla běžná družina. Učitelka odešla s tlupou dva kilometry daleko a pak se zase vrátili. Když zjistíte, že na tom nic není, vyrazíte tam pak sami. V pěti šesti letech jsme si hráli dva kilometry od domu, nikdo o nás nic nevěděl, nikdo nás nehledal a ve stanovený čas jsme byli doma. Dnes bych si netroufl pustit syna tak daleko. Tehdy to přitom šlo a bylo to bez problému. 

Mohlo by se vám líbit

Olga Menzelová: „Chybí mi půlka těla i duše.“

Olga Menzelová nepatří k ženám, které jdou životem tou nejjednodušší cestou. Dvacet let žila po boku režiséra Jiřího Menzela, kterého držela za ruku až do posledního okamžiku. Nyní na počest jeho nedožitých 84. narozenin spolupořádala festival v Divadle Bez zábradlí.
marianne.cz

Na místech, kde není velký provoz, je to tak dodnes.

Ano, auta jsou největší nebezpečí. Barcelona se snaží dostat je z některých ulic pryč, protože je vnímá jako velkou překážku společenského života. Po celém světě vidíte tendenci snižovat rychlost na třicítku, aspoň v obytných zónách. Dítě je malé, a když do města vjedete s Range Roverem s rovnou kapotou, fakt ho nevidíte. Stokrát to může dopadnout dobře, a jednou to dopadne špatně a už to nevrátíte. Zní to vychloubačně, ale nikdy jsem z ničeho neměl strach. Bojím se až teď. O syna. 

Co s tím?

Musíte si zvyknout. A předvídat. Já už očima hledám potenciální rizika. A mockrát mi pomohlo, že jsem byl připravený. Když letěl dolů, už jsem byl nachystaný.

Na druhé straně je dobré nepěstovat tuto úzkostnost i v dítěti.

Jasně, je to hledání hranice. Sám jsem vyrůstal na sídlišti ve Zlíně a postavili nám tam betonové bludiště složené ze zdí. Některé byly vysoké metr, jiné dva metry a ta uprostřed měla tři metry. Ti, co to navrhli, měli zřejmě představu, že budeme běhat dole v bludišti, ale my samozřejmě běhali na těch zdech. Miloval jsem to, hrávali jsme tam na honičku a skákali z jedné zdi na druhou, i za deště. A nikdy se nikomu nic vážného nestalo. Když jsem to po letech viděl, běžel mi po zádech mráz. Později to zbourali a dnes je tam bezpečné, vypolstrované hřiště. I tak jsem to tam ale měl strašně rád. 

Jak to při zahraničních pobytech vlastně máte s prací?

Můžete tomu věřit a nemusíte, ale ty tři měsíce, co jsme byli v Barceloně, jsem nedělal nic. Vůbec nic. Předem jsem si stanovil, že nezvednu telefon, neodpovím na e-mail, a taky to tak proběhlo. Dva měsíce v Lisabonu byly podobné, i když tam už jsem něco málo udělal. V Americe to bylo sedm měsíců, to už jsem něco dělat musel. Natáčel jsem videa, která se pak vysílala v Česku, a občas jsem na dálku konzultoval nějaké projekty. Ale v Barceloně jsem opravdu nevydělal ani korunu, jenom jsem utrácel naše společné peníze, celkem to bylo asi 180 000 korun. Za tu dobu to ovšem není žádná astronomická částka.

Mohlo by se vám líbit

Nikol Kouklová & Karel Heřmánek: Parťáci do nepohody

Začalo to láskou na DAMU, pokračovalo přes Ameriku až do Divadla Bez zábradlí. Tak by se dala popsat společná cesta Nikol Kouklové a Karla Heřmánka.
marianne.cz

Ani jste si nepsal cestovní deník?

Tehdy mě ani na vteřinu nenapadlo, že bych to mohl sepsat do knížky, a nenapadlo mě to ani pak v Lisabonu. Knížka vznikla až na základě poptávky z nakladatelství a dnes to vypadá, že nám knížky ten pobyt zaplatí. Navíc jsem zjistil, že mě psaní baví. Samozřejmě vím, že možnost určitý čas nepracovat je luxus, ale já to takhle mám od roku 2008, kdy jsem se stal OSVČ. Má to spoustu nevýhod, ale i výhod. A nikdy bych neměnil. Poněkud smutné je jen to, že jsme během pobytů v zahraničí zjistili, že nám nikdo moc nechybí, ale ani my nikomu nechybíme.  

Je asi velká výhoda, že to máte takto nastavené oba.

To ano. V Česku je poměrně velkým tématem závist, ale mám teorii, že skoro vždycky pramení z neznalosti. Kdybyste měla všechny informace, tak tomu člověku závidět nebudete. Lidé vidí jen špičku ledovce a říkají si – tři měsíce se poflakuje, to bych chtěl taky. Kdyby ale věděli, co tomu předchází, nejspíš by do toho nešli. Řadě lidí také nedochází, že když nic neděláte, tak nic nevyděláte, ty peníze prostě nepřijdou. Mimochodem – doufám, že z obou knížek je znát, že jsme tam žili simple life. Obyčejný život. Hodně jsme se pohybovali venku, protože je to zadarmo a je to snadné. Naštěstí tomu počasí nahrávalo. Jsme spolu, reagujeme na sebe, celý den si povídáme a koukáme na sebe. Bylo to krásný.

Neměli jste tendenci seznamovat se s místními? Vyhovuje vám být tam jen sami pro sebe?

Vyhovuje. Jsem dost velký introvert, i když to možná není vidět. Ale dítě se přirozeně zkontaktuje s kýmkoli, jen tedy neumí jazyk, ale s tím si děti poradí. Vždycky jsem rád, že se to děje, a zůstávám v roli vzdáleného pozorovatele, který zasáhne, jen kdyby bylo nejhůř. To byly moje nejšťastnější momenty – vidět, že si syn najde svoji cestu. Je fakt, že vyrůstá na Újezdě, kde je docela ruch, a jeho adaptace jinde je tím pádem snadná. Adaptuje se daleko snáz než my. 

Už plánujete další cestu?

Z Ameriky jsme se vrátili v listopadu a zažívali jsme tam něco podobného, i když v hodně jiném prostředí. Byli jsme v Severní Karolíně a pak měsíc v New Yorku. Ale bylo to bezvadné. Teď je Filip v povinném ročníku školky a pak už ho čeká školní docházka. I tak se určitě budu snažit zase ho vytáhnout pryč. 

Mohlo by se vám líbit

Tatiana Kováříková & Petr Mlenský: Láska (z) první třídy

Jsou spolu jen pět let, ale znají se od dětství: Tatiana Kováříková (55) a její manžel Petr Mlenský (54) spolu totiž seděli v lavici, dokud je paní učitelka nerozsadila. Souznění v lásce i zlobení jim vydrželo dodnes.
marianne.cz

Jaký prostor ke zlepšení u nás vidíte v porovnání se zahraničím?

Nekonečný. Znám ale dlouhodobou alergii lidí na to, když člověk častěji pobývá v cizině. V posledních letech ke mně doputovávala poměrně masivní zpětná vazba a nic hezkého to tedy není. Někdy zírám, co jsou lidé schopni druhým napsat na sociálních sítích. Třeba mi pravidelně píšou, ať syna ostříháme. Myslel bych, že tohle skončilo s rokem 1989, ale evidentně ne. Dlouhodobě mě překvapuje nízká úroveň zdejších mezilidských vztahů. Ty jsou přitom alfa omega a fyzická podoba města je v mém pojetí pouze odrazem vztahů lidí, kteří v něm žijí. Dokud ty nebudou na slušné úrovni, architektura moc nezmůže.

Zdá se mi, že v lidech je nahromaděná spousta naštvání, nespravedlností, vzteku, pocitu znevýhodnění. Asi k tomu přispěl převrat v roce 1989, protože opravdu některé zvýhodnil a jiné znevýhodnil. Nesou si to s sebou a projevuje se to všude. Někdo nastupuje do tramvaje dřív, než někdo vystoupí, a pustí se do sebe s takovými emocemi a takovou sprostotou, že nemůže jít o samotnou situaci, ale spíš o to, s jakým balíkem do ní vstoupili. V podobných momentech si říkám – tohle nechci, tohle mě už fakt nebaví. Teoreticky to může přispět k tomu, že tady nezůstanu do konce života. Jasně, když jste v zahraničí, navíc krátce, můžete si leccos idealizovat. Ale třeba v Lisabonu jsou lidé prostě skvělí. Ohleduplní, vstřícní, přátelští – a pomalí. Mají tím pádem čas, takže spousta věcí jde. Z Česka si s sebou nesu očekávání, že určitě nastane problém, a pak jen žasnu, jak je všechno pozitivní a domluvitelné. Když mi Filip v galerii uteče, místo aby mi dozor vynadal, že si ho nehlídám a že určitě něco zničí, což by se stalo v Česku, jenom mi s potutelným úsměvem ukáže, že syn je za rohem. 

Jak se tyto odlišné postoje projevují ve veřejném prostoru?

Výrazně. Náš veřejný prostor je hodně zanedbaný, protože tu přetrvává mantra, že je leda pro bezdomovce, jinak jím jen procházíte z bodu A do bodu B. Tím víc se mi v Barceloně i Lisabonu líbilo, že venku lidé tráví čas. V Brazílii mi jednou někdo řekl: Žiju ve skvělém městě, co bych dělal doma? Vidím to podobně. My jsme ale naše města dlouhé roky opouštěli na chaty a chalupy, trávili jsme tam víkendy a na město jsme tím pádem moc velké nároky neměli. Proto je tak zanedbané. Celá Praha má pět set kilometrů čtverečních. Prahu 1 tvoří pět kilometrů čtverečních, tedy jedno procento plochy, a i tam je míra zanedbanosti obrovská. Dluh města na infrastruktuře a vybavenosti je nesmírný. 

Ale člověk zase nemůže být jen takhle depresivně negativní. To, že je někde prostor pro zlepšení, považuju vlastně za docela dobrou zprávu. Kdysi jsem měl přednášku v Curychu. Ukazoval jsem industriální ruiny v Česku, které se postupně rekonstruují, a někdo říkal: To vám skoro závidím! My tyhle možnosti už nemáme.

Co by Praze pomohlo?

Aby začalo panovat uvědomění, že člověk je společenský tvor, takže sdílení a společné trávení času venku dělá život lepším. A že to je stokrát lepší než mít velkou zahradu za plotem a být tam sám. Jsem přesvědčený, že blízkost vybavení, a tedy i zážitků, služeb, kamarádů a kroužků je důležitější než absolutní velikost bydlení. Můj sen na stáří je maličký byt na skvělém místě. Stačilo by dvacet metrů čtverečních, ale v Praze na Malé Straně. To by se mi fakt líbilo. 

Mohlo by se vám líbit

Michelle Losekoot: O začátcích kariéry, marketingu a nalezení vnitřního klidu

Digitální vypravěčka, milovnice dobrých knih a kávy, a spoluautorka úspěšné knihy Jak na sítě. Tak lze ve zkratce představit proslulou markeťačku Michelle Losekoot. Na sociálních sítích sdílí svůj život sice jen občas, ale zato autenticky a s touhou vypíchnout především kontext. Jaký byl začátek její kariéry, jak se obrnila před workoholismem a proč se rozhodla tvořit na platformě Pickey?
marianne.cz

Související články

Zábava
Kvíz: Princ George slaví narozeniny! Co víte o budoucím britském královi? Otestujte se

Kvíz: Princ George slaví narozeniny! Co víte o budoucím britském královi? Otestujte se

Dobrý nápad
Naši předci dávali rozmarýn do věnců i svých domovů. Měl totiž důležitou symboliku

Naši předci dávali rozmarýn do věnců i svých domovů. Měl totiž důležitou symboliku

Lidé a místa
Knihovna v Rožnově prošla ohromující proměnou a nadchne každého návštěvníka

Knihovna v Rožnově prošla ohromující proměnou a nadchne každého návštěvníka

Krása
Jak se zbavit oteklého obličeje po ránu: Zkuste 3 jednoduché triky, po kterých se vám rychle uleví

Jak se zbavit oteklého obličeje po ránu: Zkuste 3 jednoduché triky, po kterých se vám rychle uleví