ANNA POLÍVKOVÁ: „Jsem sama k sobě vlídnější.“

Naše setkání jsme domlouvaly měsíc, ne-li déle. Co vás teď nejvíc vytěžuje?

Všechno dohromady! Veškerá představení se obnovují a musí se znova nazkoušet. Do toho finišuje seriál Špunti na cestě, začal se točit film Po čem muži touží 2, a ještě do toho padl film Střídavka. A taky mám v divadle Studio DVA sólové představení Tak já letim! od Petera Quiltera. Režíruje ho Petr Svojtka a je o strašně upovídané paní. Jsem na jevišti sama a ta paní opravdu pořád mluví, a hodně rychle. Během korony jsme to natočili na video, mezitím jsem text úspěšně zapomněla a teď se pokouším nacpat si ho zpátky do hlavy. Je to velká výzva, protože mluvení není tolik moje parketa, ale baví mě to. Souběžně jsem zkoušela i další sólové představení, a tam se zase nemluví skoro vůbec. Takže se to vyvažuje. 

Jsou teď sólo představení trend?

Možná. Já jsem to plánovala už dlouho, baví mě být sólo. Člověk nemůže nikomu nic pokazit a může si to užít naplno. Je to pro mě úlevné, a navíc praktické. Můžete kdykoli někam přijet a odehrát představení, nemusíte se vázat na termíny kolegů. Místo nich jsou mými partnery diváci.

Říkáte, že je to úlevné – myslela bych, že je to spíš stres, protože to musíte celé utáhnout sama.

Hrát divadlo je vždycky docela stres. Já mám ale trému ráda. Naopak vždycky znervózním, když zjistím, že jsem nějak moc klidná. To totiž zavání průšvihem. Úlevné je to v tom smyslu, že když nastane průšvih, tak bude jen můj. 

Máte trému ráda proto, že člověka zdravě vybudí?

Přesně. Není to nervozita, ale chvění, pocit zodpovědnosti, v důsledku opravdu spíš nabuzení. Cítím radost, adrenalin. V tomhle ohledu pro mě bylo zajímavé období, kdy se divadlo přestalo hrát. Byl to opravdu velký životní šok. Zjistila jsem, že to pro mě byl – a je – smysl života. Teď už jsem si na tu nejistotu zvykla. Těším se, že se bude hrát, ale umím si představit, že to třeba zase chvíli nepůjde. Ale začátek pro mě byl dost ostrý.

Co na tom bylo nejtěžší?

První tři měsíce jsem zůstala úplně bez práce, protože se rušila i natáčení. Ta se pak ale zase obnovila, v tomhle mám štěstí. Naplno jsem si uvědomila, jak důležité pro mě divadlo je. Až mě to samotnou překvapilo. Od střední školy jsem byla zvyklá být pořád zavřená v divadle a zkoušet. Skoro všechny večery jsem hrála, byl to můj životní styl. Došlo mi, že je mi v divadle fakt nejlíp. Všechny ty rituály – to, co se děje před představením i po něm, šatna –, to pro mě byl domov. A uvědomila jsem si, že tím, jak jsem dřív skoro každý večer hrála, jsem si v sobě spoustu věcí „zabalila“: ať se v životě dělo cokoli, člověk to musel pro tu chvíli uzavřít, aby odehrál představení. A teď to ve mně najednou začalo všechno…

Kvasit?

Jo. Musela jsem se postavit čelem k věcem, které divadlo v podstatě řešilo za mě. Bylo to těžké, ale zase bych si nerada stěžovala. Měla jsem našetřeno, takže jsem nemusela řešit finanční krizi a s tím související starosti. Hodně herců má dabing a další možnosti obživy, ale třeba u tanečníků to bylo šílené. V létě jsem byla na tanečním festivalu KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou a promítaly se tam taneční filmy, které vznikly během korony. To byly tak nádherné věci! Bylo vidět, že tanečníci měli čas, měli to vychytané. Oni taky pracovali, ale jejich práce je jemná, nenápadná a špatně zpeněžitelná. Zůstat během lockdownu jen se svým tělem, to muselo být těžké. 

Stále se tanci aktivně věnujete?

Samozřejmě! Občas tančívám s argentino párem, Patricií Antar Porákovou a Javierem Antarem. Spolu s Michalem Kurtišem s nimi tančíme tři tance ve vystoupení, které tvoří koncert a tanec. I moje sólo představení je hodně o pohybu. 

Během našeho povídání se láskyplně díváte po psech, které tady v parku lidé venčí. Máte taky nějakého?

Teď už ne a ani bych už svého psa nechtěla. Ale občas je u mě Vrabčák, kterého si Michal (Annin expřítel, tanečník Michal Kurtiš) pořídil, když jsme spolu začali chodit. Já totiž měla starého psa a Michal chtěl svého, tak jsme jednu dobu měli k Hugovi štěně. Prodloužilo mu život určitě o dva roky, umřel ve dvaceti letech. A občas, když toho má Michal moc, se o Vrabčáka ráda postarám. To mi vyhovuje a stačí. 

Ještě bych se ráda vrátila k tomu, v čem vás uplynulé období posunulo dál. Jde to nějak definovat?

Nevím, jestli mě vyloženě někam posunulo. Vždycky mám pocit, že už jsem něco pochopila, že jsem mentálně v nějaké skvělé fázi, a vtom se zase všechno změní. Radši tedy nebudu tvrdit, že jsem teď kdovíjak povyrostla. Ale pořád spěju k tomu, že sama sobě víc rozumím a jsem k sobě vlídnější.

Co přesně to znamená?

Být k sobě pozitivní, ale chvílemi možná i přísnější. Taky je důležité dovolit si být i naštvaná nebo smutná. Kult pozitivity je nebezpečný, protože člověk si pak nikdy nedovolí procítit i negativní emoce. Přitom to taky potřebujeme. 

Co vás v poslední době fakt potěšilo?

Během korony jsem hrála ve filmu studenta FAMU Adama Kolomana Rybanského, bude se to jmenovat Kdyby radši hořelo. Původně to měl být FAMU film, ale pak se ho ujala Česká televize. Mám z toho velikou radost a Adamovi držím palce, aby se mu to povedlo. Je to film o tom, jak se šíří a komunikují hoaxy, což považuju za hodně důležité téma.

Jak se stane, že známá herečka hraje ve studentském filmu?

Ještě aby ne! Jsem za to moc ráda, tím spíš, že jsem si během korony uvědomila, jak jsem vděčná za každý film, který jsem kdy natočila. Pořád mám pocit, že se učím a že to ještě vlastně neumím, a tak vnímám každou nabídku jako příležitost znovu si to celé vyzkoušet. Tady jsem navíc po dlouhé době pracovala s někým, kdo přesně ví, jak to chce, má naprosto osobitý styl a je tak přesvědčivý, že mu dáte plnou důvěru. Většinou se spíš společně vymýšlí a tvoří se na place, což mě taky baví. Málokdy jsem byla v roli úplně pokorné herečky, která poslouchá na slovo. Tady jsem to ze sebe cítila a to se mi líbilo. V divadle jsem hodně sebevědomá, určitě víc než ve filmu.

Čím to je?

S divadlem jsem vyrůstala a vždycky jsem věděla, že ho chci dělat. Navíc mám pocit, že jsem na něj i dobře fyzicky vymyšlená. Ale nikdy jsem si moc nepředstavovala, že budu hrát ve filmu. V poslední době si ale už taky trochu vybírám, to je pravda.

V jakém smyslu jste na divadlo „dobře fyzicky vymyšlená“?

Jsem poměrně nápadná, mám výrazné rysy a jsem dost velká. Pro divadlo je to dobře, i na galerii je díky tomu pořád všechno vidět. Filmoví herci jsou většinou menší, i když to tak nevypadá, protože kamera zvětšuje a rozšiřuje. Zrovna včera jsme natáčely scénu s Terezou Kostkovou, a když jsem ji držela kolem ramen, bylo to, jako by vedle ní stál nějaký obr. A jinak – nevím, nepovažuju se za dokonalou. Ale v poslední době už si natáčení docela užívám. V divadle přijdete do nového kolektivu málokdy, strávíte měsíc nebo dva intenzivní práce a pak se vídáte jednou za čas při něčem, co už je ustálené. Navíc jsem často dělala představení s lidmi, kteří byli zároveň kamarádi. Oproti tomu při natáčení je vždycky všechno nové, atmosféra i způsob práce, protože každý režisér má jiný styl. Jsem spíš introvert a docela mi trvá, než si zvyknu a uklidním se. Natáčení je pro mě tudíž větší stres. Rozdíl je i v tom, že v divadle můžu víc ovlivnit výsledek. U filmu jsem miniaturní součástka – snažíte se co nejlíp odehrát svou roli, ale na výsledku nic moc nezměníte. A taky často nastupujete do něčeho, co si nějak představujete, a pak to na place vypadá úplně jinak. Natáčení je po všech stránkách větší dobrodružství. V divadle jsem doma, ve filmu si připadám jako na výletě do exotické země. Ale taky už jsem se toho nacestovala dost.

Jak to děláte, abyste byla po celém dni natáčení ráno zase fit?

Je fakt, že někdy je to bláznivé. Chvíli máte dost volno, a pak čtrnáct dní natáčíte od pěti do pěti, a k tomu máte večer představení. Už si to hlídám, protože člověk pak začne být upracovaný a protivný. Když mám pak den volna, tak jsem prostě doma. Uklidím si, uvařím, zatančím si, proběhnu se, přijdou kamarádi. Baví mě toho hodně, asi by bylo snazší říct, čemu se nevěnuju.   

Fakt vás baví i běh?

Spíš si tak potancovávám. Samotné běhání mě moc nebaví, tak si pouštím do uší hudbu, běhám si a tančím. Asi u toho vypadám jako blázen, takže to pro jistotu praktikuju brzo ráno nebo pozdě večer, když mě nikdo nevidí. A taky hrozně ráda plavu.

O tom jsme se bavily i v našem předchozím rozhovoru pro Marianne, který proběhl krátce před pandemií…

Když o tom tak přemýšlím, vlastně se u mě za tu dobu nic moc nezměnilo. Mám tři představení navíc, možná jsem o sobě zjistila pár dalších věcí, a to je tak všechno. 

A už se objevil ten pravý?

To vůbec nechci rozebírat. Rozhodla jsem se, že tyhle záležitosti nebudu nikde ventilovat. Můžu ale říct, že jsem spokojená.

Dobře, nebudu vyzvídat. Každopádně z vás spokojenost vyzařuje, a navíc vám to  sluší.

Díky. Mám asi docela osobitý styl, jen bych chtěla být víc za dámu, ale to mi nejde. Jsem hrozně aktivní, pořád někam lítám a několikrát za den se převlékám. Vzít si třeba kostýmek, to se mi nepoštěstí.

Vám by se líbilo nosit kostýmky?

Jo! Po dlouhé době spolupracuju s Jirkou Vejdělkem, jmenuje se to Paže a je to o vysoce postavené manažerce, takže tam nosím samé kostýmky, sáčka, podpatky. A dost mi to sekne! V Po čem muži touží 2 mám taky hezké kalhoty a sáčka. Asi se do té elegance pustím, jak se tak poslouchám.

Mně kostýmy vždycky připadaly jako maska.

Maska to je, ale to je veškeré oblečení. Vždycky je to znak něčeho, spíš si vybíráte, do jaké masky se oblečete. V poslední době ráda sleduju youtuberku a stylistku Trinni Woodall, a ta hodně nosí kvádra – ale různobarevná, třeba neonově žlutá. Mluví o barvách a o vrstvení, to mě zajímá.

Sledujete youtubery?

Ani ne, ale tahle mi byla hned sympatická. Právě i tím, jak kombinuje barvy, já mám totiž barvy hodně ráda. Občas mám období, kdy chci nosit neutrální oblečení, ale nakonec si pod to vezmu něco barevného nebo s kytkami. Trinni je ale zároveň elegantní. Třeba do té dámy časem dospěju.

A k čemu jste už dospěla vnitřně?

Asi k většímu vnitřnímu klidu. Ale bojím se to takhle říct, protože pak určitě začnu zase vyšilovat. Vlastně to není výrazná změna, spíš vnitřní posuny k sobě. Asi celkově líp chápu svoji cestu a jedu na přítomném okamžiku. A taky mě situace, které by mě dřív rozčilovaly, často už spíš pobaví.