„To, čemu věříme, se nám opravdu děje,“ říká funkční lékař Jan Vojáček

Celou jednu kapitolu ve své knize Umění být zdráv věnujete ženskému a mužskému principu. Uvádíte, že v tomto ohledu jsme v nerovnováze. Jak je to možné?

Důvody sahají daleko do historie, kdy muži hodně nepatřičným způsobem přistupovali k ženám. Ženy jsou námi muži traumatizovány, a proto nám to chtějí v dnešním světě, který je hodně zaměřený na výkon, nevědomě vrátit.

Předpokládám, že tím, že samy budeme výkonné…

Ano, jenže výkon více koresponduje s mužskou polaritou, orientace na vztahy naopak s tou ženskou. Dnes je to ale často jinak. U mužů se teď hovoří o krizi testosteronu, to znamená, že muži „změkli“, nejsou oporou ženám. Pak spousta věcí nefunguje tak, jak má – ženám se nedaří otěhotnět, mají problémy s hormony, s cykly atd. Myslím si, že to je důležitá problematika, a zároveň si uvědomuji, že toto téma je tenký led. Já samozřejmě nechci říct, že ženy mají být jen doma za plotnou a neměly by se seberealizovat. Vše je o míře a hledání souladu.

Jak se tedy stavíte k tomu, že ženy jsou nespokojené, protože jich je málo ve vedoucích pozicích? Může - podle vás - vůbec žena být například top manažerkou a stále být v harmonii se svým ženstvím?

Jsem přesvědčen, že ano. Dokonce si velmi dobře dovedu představit, že bychom měli prezidentku. Společnosti by výrazně prospělo, kdyby na vedoucích pozicích byly vědomé ženy. Potíž je ale v tom, že nejprve si to musí vyřešit v sobě a pak se rozhodnout, jestli tam opravdu chtějí být, anebo jestli pouze chtějí ostrými lokty vystrkat muže. 

Když to tedy žena má v sobě vyřešeno a správně nastaveno, jak se chová? Jak se projevuje to zdravé ženství?

První, co mě napadá, je, že by měla akceptovat svoji cykličnost. A to není zrovna populární názor. Doporučuji knihu Cyklická žena. V jedné fázi cyklu je žena totiž kreativnější, v další uzavřenější, v další zase víc dynamická a pracovitější. A to má své důvody. Aby ženy nejely stále jako roboti na stejné úrovni – přesně to s nimi totiž dělá hormonální antikoncepce. Schází tam ta pravá cykličnost, kolísání mezi větší citlivostí, vnímavostí, pečování o kolektiv, o sebe, o atmosféru, orientaci na fungující vztahy, aby to zkrátka nebylo jenom o výkonu, o tom, kdo si co urve.

A jak se naopak projevuje zdravé mužství?

Muž má být stabilní a jasně komunikovat. Když s ním mluvíte, musíte vědět, na čem jste. Zároveň by také měl mít vybudovanou emoční inteligenci. To znamená, že by tuto svou stabilitu neměl dávat najevo hulvátským způsobem. Žena by se o něj měla mít možnost opřít, mít v něm pevný bod. No jo, jenomže když si žena sama vytváří pevný bod, muž tím ztrácí svou roli. Musím za nás muže říct, že je naší obrovskou touhou starat se o ženy a být oporou, ale musí nám to nejdřív dovolit.

Takže je to vlastně takový začarovaný kruh…

Ano. A já stále říkám, že musíme začít u sebe. Není možné, abych já z pozice muže říkal ženám, že by to měly vyřešit tím, že se stanou ženami, anebo abych jen „drbal“ muže, že nejsou ženám oporou a nemají dost testosteronu.

Jak vy pomáháte své ženě být ženou?

Snažím se jí pomáhat ve věcech, o kterých si myslím, že by se o ně měl starat muž. Od zajištění domácnosti z ekonomického hlediska po operativní věci, jako jsou auta, opravy, dům a tak dále. Jsem tu pro ni, když potřebuje jakoukoli formu opory. Ona má pak prostor postarat se o rodinu a realizovat se, protože vede jógové studio. Zároveň je ale potřeba uhlídat si své hranice a naplnit i své vlastní potřeby tak, abych měl z čeho dávat a měl energii být oporou.

Vystudoval jste klasickou medicínu na lékařské fakultě, ale vydal jste se cestou funkční medicíny. Co to vlastně je?

Funkční medicína se zabývá chronickými civilizačními nemocemi. Snaží se odhalit kontext jejich vzniku a hledá cesty, jak je řešit a případně i vyřešit. Myslí si, že neexistují nevyléčitelné nemoci, ale jen nevyléčitelný pacient. Tedy že organismus se za určitých okolností umí uzdravit, ale samozřejmě že to není snadné a že se to nepodaří všem, protože jejich léčení není tak jednoduché. Funkční medicína používá klasické praktické přístupy západní medicíny – například různé testy – a samozřejmě spolupracujeme s dalšími lékaři pacienta.

Takže klasická západní a funkční medicína se navzájem nevylučují, mohou fungovat společně?

Ano, spolupráce je velmi žádoucí a je to mým snem. Bohužel momentálně je to spíš tak, že klient je vyšetřen klasickým lékařem a k nám se pak přijde jen doptat, jestli existují i jiné možnosti léčby a jestli jeho problém opravdu nelze řešit jinak než celoživotním braním léků.

Takže brát léky není správné řešení?

Nejsem proti lékům, ale myslím si, že by měly být používány po co nejkratší dobu a k tomu by se mělo hledat řešení, jak se uzdravit. Beru je vlastně jako úžasný čarovný nástroj. Je to nejlepší aktivátor víry, co byl zatím vynalezen. Nikdo nepochybuje o tom, že vás po ibalginu přestane bolet hlava. Jsem přesvědčený, že v tu chvíli, co tu růžovou pilulku vkládáte do úst, vaše vědomí dostane instrukci „přestaň bolet, hlavo“ a ona přestane. Ale ne pouze z důvodu těch 500 mg ibuprofenu, ale z důvodu, že vědomí vyšle tenhle signál. Bohužel jsou léky ve velké míře nadužívány.

Často uvádíte, že to, co nás uzdravuje nejlépe, je právě zmíněná víra. Co přesně si pod tím představit?

Víra je jeden z nejsilnějších hybatelů v našich životech. To, čemu věříme, se nám opravdu děje. A proto nejvíc na systému klasické zdravotní péče kritizuju komunikaci lékařů s pacienty.

Co je na ní špatně?

Zapomněli jsme, jakou sílu má slovo. Když vám autorita, které věříte, například lékař, řekne, že se nikdy neuzdravíte, tak se opravdu nikdy ne­uzdravíte, pokud jste tomu uvěřili. Potřebujeme pochopit, jak to funguje, a vzít si víru zpátky. Věřit, že se mohu uzdravit, mít zdravý vztah, rodinu, práci, hojnost, peníze. Jenže to nelze tak jednoduše předat. Je to cesta k vnímání, kým skutečně jsme a jakou máme vlastní moc. Pokud ji odevzdáme jiným, předáme s ní tak i svoji zodpovědnost a celý život můžeme strávit v roli oběti: rodičů, genů, nadřízených, partnerů nebo boha, který nás trestá za hříchy, nebo lékařů, kteří mají naše zdravotní problémy vyřešit. Největší problém je, že lidé svou veškerou víru delegují na jiné. Pak jsou závislí na tom, co tyto autority programují a co jim předávají.

Všechno, co říkáte, jsou silná sova. Kvůli tomu, že svým přístupem jdete proti proudu a zajetým principům, se často setkáváte s kritikou. Jak se s ní vyrovnáváte?

Dlouhou dobu mě to dost drtilo. Pak jsem zjistil, že jsem měl tzv. syndrom hodného chlapce. Chtěl jsem se všem zavděčit, myslel jsem si, že když se budu s čistým svědomím snažit pomáhat lidem, tak se ke mně všichni budou chovat hezky, což byla velmi naivní představa. Teď komentáře na sociálních sítích víceméně nečtu a jen si jedu svou linku. To jsem já, ať si s tím dělá každý co chce. Já se vědomě nesnažím nikomu ublížit, naopak, jen sdílím to, k čemu jsem si došel, to, kým jsem, a jestli se to někomu nelíbí, tak je to jeho problém. Takže se v tom zkrátka snažím nebabrat.

Zmínil jste, že funkční medicína hlásá, že neexistují nevyléčitelné nemoci. S jakými nemocemi k vám lidé nejčastěji chodí?

Je to například onemocnění štítné žlázy, roztroušená skleróza, Crohnova choroba, cukrovka, vysoký krevní tlak. A pak jsou to případy, kdy člověk ani nemá žádnou závažnou diagnózu, ale necítí se dobře a u klasického lékaře se na nic nepřijde, protože všechny testy jsou v pořádku. Jsou to takové ty opakující se diskomforty – bolesti břicha, hlavy, zad, únava, emoční nestabilita, často u žen poruchy cyklu nebo početí. Všechny tyto nemoci kopírují to, co se děje ve společnosti. Je důležité říci, že u nás na klinice neléčíme nemoci, ale podporujeme lidi na jejich cestě ke zdraví a to je velký rozdíl