Máte se synem hezký vztah. Jak se vám to podařilo?
Myslím, že nejdůležitější je respekt a naslouchání. Poslouchat děti – a všímat si očí, pohledu. Zeptáte se – jak se máš, lásko?, a i když odpoví – dobře, mami, dobře, v očích to „dobře“ být nemusí.
Páčit to z něj nebo z ní ale může být spíš kontraproduktivní.
Právě. Je dobré nechat to v tu chvíli plavat, jen říct – nechceš něco probrat, lásko? Jestli jo, jsem tady. Nenaléhat. On přijde sám, až bude chtít. Zkrátka být vnímavá, ale zároveň respektovat, že to je jejich život. O to jsem se u syna vždycky maximálně snažila. Další věc, která mi připadá zásadní, je umět se dětem omluvit. Já jsem kolikrát řekla – promiň, lásko, byla jsem unavená, měla jsem špatnou náladu, bylo toho na mě moc. A když dojde k neshodě, nesetrvávat dlouho v tenzi. Raději si všechno otevřeně vyříkat.
I za cenu konfliktu?
Ano. Ale i při hádce je nutné vnímat názor dítěte. Jsme rodiče, ale taky nemáme vždycky pravdu. Někdy mají pravdu oni.
Tak by to mělo být ideálně i v partnerském vztahu. A vlastně i mezi přáteli...
Přesně tak. I v přátelství je důležité říkat si pravdu. Mám zkušenost, že s muži to problém nebývá. Chlapi bývají přímější, zatímco v ženách někdy přetrvává vnitřní zloba. Taky častěji zůstávají v něčem, co jim vlastně nevyhovuje. A já mám hrozně ráda upřímnou řeč. Když má někdo problém, ať mi to řekne. Vždycky jsem věci řešila na rovinu, celý život. I když někdy je to nepříjemné. Ve vztahu to může způsobit i to, že ti dva pak jdou od sebe. Ale i rozchod může proběhnout inteligentním způsobem.
Jaký na to máte recept?
Vlastně jednoduchý. Prostě si přiznat – už si nerozumíme, ty jedeš tamhle a já tam. Ale později se zase najdeme a budeme přátelé. Je krásné, když to jde, mně se to naštěstí povedlo. Asi i proto, že je pro mě ze všeho nejdůležitější rodina. Nic důležitějšího neexistuje. Takže chci udržovat dobré vztahy, i když to někdy znamená, že člověk občas ustoupí a řekne si – klid, nemysli na sebe. Teď jde o ostatní a o to, aby byla dobrá atmosféra.
Není vám někdy smutno, že máte původní rodinu tak daleko?
To víte, že kolikrát je. Ale naštěstí máme Skype. Jsem technický analfabet, ale Skype ovládám. Nedokážu pochopit, že se přes něj někdo baví s kamarády, kteří bydlí jen o pár ulic dál, ale když máte rodinu daleko jako já, je to úžasný pomocník. Někdy tahle sedíme s maminkou a se sestrou a bratrem a povídáme si třeba dvě hodiny.
Kolik je mamince let?
Blíží se jí devadesátka, a drží se. Měla covid, ale dostala se z něj bez problému, je vitální. Už tedy trochu zapomíná, ale nezapomíná na lidi, které miluje, to ne. Spíš se stane, že začne něco kreslit, a najednou neví, co to mělo být. Taky už kreslí méně. Sem tam ale ano.
To je skvělé. Pořád jste přesvědčená, že když člověk zůstává mladý uvnitř, projeví se to i navenek?
Rozhodně. Věk nejsou roky. Můžete být stará ve třiceti, a mladá v sedmdesáti, o tom jsem absolutně přesvědčená. Jistě, můžete mít zdravotní problémy, ale to, jak vypadáte, se odvíjí od toho, co je uvnitř. To dělá šarm a skutečnou krásu. Nemá to nic společného s liftingem a podobnými nesmysly. Krása vychází zevnitř. Je to to, jaká jste. A to nejvíc vyjadřují oči a úsměv.
A vy vyloženě vyzařujete pozitivní naladění.
Pozor, taky mám někdy špatnou náladu nebo depku. Ale nemá smysl do takových stavů zabředat. Takže si řeknu – já že mám problém? Já nemám děťátko na onkologii. Mám zdravého kluka. To stačí, tečka. Lidé se často zbytečně patlají v bahně. Máte problém, ano, ale jak velký ve skutečnosti je? Netvrdím, že je všechno růžové, ale člověk si to může v hlavě přehodit, i když opět – i tohle je práce. Ale dá se to.
A jak se dá zvládnout zima, období, které prý opravdu nemáte ráda? Jezdíte do tepla?
Na to bohužel nemám čas. Takže se jen modlím, aby sněžilo a sníh zakryl to šedo a smutno. A opakuju si – Chantalko, vydrž, už jenom tři měsíce, dva, jeden měsíc, a už to bude zase dobrý, všechno zase rozkvete. Zimu mám ráda leda na horách nebo u moře. Tam je zima velmi zajímavá, moře je trochu divoké, i v Marseilles. V Praze přes zimu hodně pracuju, rychleji to pak uteče. A na jaře si chci všechno vynahradit. K tomu mám historku z lockdownu.
Sem s ní.
Těsně předtím, než všechno zavřeli, jsem odjela s Vladimírem na Moravu. V pět ráno se probudím a říkám si – Chantalko, ty sis nastavila budík s ptáky? A on to nebyl budík, to byli skuteční ptáci, kteří si užívali, že najednou jezdí málo aut. Vysloveně řvali, to bylo něco tak krásnýho! Díky tomu nemám na pandemii zase tak špatné vzpomínky. Navíc jsem se naučila žít bez zbytečností, kupuju toho mnohem míň. Spousta lidí se těšila, že budeme žít zase jako dřív, ale já ne. Já naopak doufala, že se tím něco změní.
A změnilo?
U mě jo. A myslím, že u spousty lidí. Nemohli pracovat, tak šetřili, a najednou zjistili, že toho vůbec nepotřebují tolik. Když vidíte, co se děje ve světě a že někteří lidé jsou na tom opravdu zle, nemáme si na co stěžovat. My tady brečíme, a přitom se máme jako v ráji. Je tady špičkové zdravotnictví a každý má právo na léčbu. To v Americe nebo Kanadě neexistuje. Co je nejdůležitější? Zdravotnictví a školství. A tady obojí funguje.
Když jsme u zdravotnictví, jak vzpomínáte na dobu před třiceti lety, kdy vznikla vaše nadace?
Byl to těžký boj, protože když jsem začala mluvit o tom, že chceme dát nemocnicím barvu, měli mě za blázna. Pak jsme ale pár projektů prosadili a nemocnice se začaly ozývat samy. Přišla jsem třeba do jedné a děti tam brečely. Ptala jsem se: proč jim nedáte flašku s dudlíkem, který by je uklidnil? A sestry mi vysvětlily, že je nemůžou nechat lítat se skleněnými lahvičkami. Tak jsem sedla do auta a z Rakouska přivezla plný kufr plastových flašek. Nedovedete si představit tu změnu! Pro děti, ale i pro personál. Mimochodem, každý projekt probírám i se sestrami, protože tam tráví neskutečně času. Ptám se, co potřebují, a zařídíme to. Někdy je to maličkost, a všechno změní. Mezi prvními projekty byla dětská plastika v Brně. Děti nerady rehabilitovaly, protože je to bolestivé – tak jsme jim nakoupili počítače s hrami, a děti najednou rehabilitovaly, ani nevěděly jak.
K těm třiceti letům moc gratuluju.
Není k čemu. Nadace je jedna z věcí, které dávají mému životu smysl. Stejně jako když hraju divadlo nebo mám koncert a lidé se smějí anebo jsou dojatí. Je pro mě důležité vědět, že jsem užitečná, a nemusí to být nic velkého. Rodiče mi často vyprávějí, že jejich dítě do nemocnice dřív nechtělo, a teď řekne – jo, tam je ta herna, pojedeme si hrát. Anebo si u sestřiček objednávají, jestli by příště mohly do zeleného pokoje, když teď byly v modrém. Co chtít víc? Navíc mi lékaři potvrzují, že léčba pak probíhá líp a líp se cítí i rodiče, sestry, veškerý personál. Je to řetěz. A já jsem vděčná za to, že můžu být ta kapka, která pomůže.