Dana Batulková a Mariana Prachařová: Jsme věčné optimistky

DANA

Nejdřív mi bylo mari líto, nikdo se přeci nechce podobat své matce. Všichni nám říkají, že jsme si hodně podobné. Ze začátku jsem se spíš obávala, aby jí to nevadilo. Pak jsem si z toho dělala legraci, že její kluci aspoň uvidí, do čeho jdou, a třeba si řeknou, že to nebude tak zlé. (smích)

Do čeho se dá, to dotáhne. Umí se zkoncentrovat a nevzdávat se. Nevím, jestli to má po mně, ale je velmi praktická v životě. Schopná postarat se o svoji domácnost, a když přijede, vždycky mi se spoustou věcí pomůže a ty dny, když tam je, mám velmi ulehčené. Je chytrá, empatická a hodná. To má samozřejmě po mně, že jo. (smích)

Ona je precizní, já jsem chaotik. Marianka potřebuje přesný řád, a když se cokoli změní, tak jí to musím sdělit velmi opatrně, není moc schopná pružně reagovat na změny. Já věci většinou nechávám, ono to tak plyne a nějak to dopadne, v tomhle jsem prostě free. To má po mně Jakub, ale Mari je tvrdší než já, přísnější. A když spolu cestujeme, tak má už dneska vůdčí pozici a vše ráda plánuje.

Někdy až zbytečně lpí na přesném dodržení programu. Musí to pro ni podle mě být hrozně těžké. Zvlášť v dnešním světě musí být člověk schopen variability. Ale ona se to učí. A je určitě odvážnější než já. I když nevím, jaká bych byla já v jejím věku v této době, kdybych měla takové možnosti.

Nemám ráda náladové lidi, neumím s tím vůbec pracovat. Mari má po mně vyrovnanost. I když jí třeba není nejlépe, nedá to na sobě znát. Nezkazí nikdy den nějakými podružnostmi, vždycky je pro ni důležitější to, aby se ostatní cítili dobře, to má jak se mnou, tak s kamarády. Ona je takový ten tahoun, vidím to na ní, když je s holkama. Je energická a organizačně schopná a veselá.

Nejvíc jsem vděčná když přijede a vyndá nádobí z myčky. (smích) Mariana to zaslechne: Já vím, že jsem u mámy přes vyndavání myčky. Jak jsme byli v covidu všichni doma, tak jsem vyndávala myčku třeba pětkrát denně, to bylo strašný!

Dana reaguje: No a já jsem pětkrát denně prala. Nechtějte ani vědět, jaké nám pak přišly účty za vodu a elektřinu.

Nikdy jsme neměly období, že bychom spolu nemluvily. Ne že bychom se nepohádaly, to ano. Ale vztah matka-dcera někdy bývá problematický, že se skoro nesnesou, a to u nás nikdy nebylo. Žádná dlouhodobá nevraživost, žárlivost, nenávist se u nás naštěstí neobjevila. Jen takové ty dílčí věci, když právě třeba nevyndala tu myčku. (smích) Nebo když jsme někde na cestě, to se normálně pohádáme jako dvě ženské. Někdy mě štve a já ji taky štvu, ale není to na žádný dlouhodobý rozkol.

Můj dům na venkově je pro děti oáza, to jsem si vždycky přála. Když se něco stane, mají se kam vrátit. V covidu u mě skoro rok oba bydleli. A když je Mari v Praze, jsme často v kontaktu i telefonicky, neztrácíme nit. Jezdí občas na víkend, někdy i v týdnu, jak to zrovna vyjde. Za to jsem fakt vděčná, vím, že to nebývá běžné.

Často mi volá o rady. Teď třeba ztratila velký techničák od auta nebo chtěla poradit, jak si má nastavit termostat. To je vždycky hezké, když mi z té Letné zavolá, co má udělat s touhle kytkou, že jí nejde tohle a tamto. A já jí vždycky trpělivě radím, ale je to trochu pro dobrotu na žebrotu, protože ona se u toho ještě rozčílí, co má teda jako dělat. Dostanu občas vynadáno. (smích) Ale já už to znám a jsem klidná. To je zajímavé, jak se ta role matky a dítěte neustále otáčí na obě strany.

Nejtěžší zkouška pro mě byla její první vztah. Vůbec jsem si s tím nevěděla rady, bylo jí tehdy patnáct. Postupně jsem to ale přehodnotila, byli s jejím Kubou spolu asi tři nebo čtyři roky a on byl strašně fajn. Bylo na něj spolehnutí a já jsem nemusela ve tři ráno čekat před kluby. Já jsem jen nevěděla, jak k tomu přistoupit, a měly jsme tehdy docela velké hádky. Začátek byl těžký, ale dnes bych to každému doporučila, nakonec jsem se nemusela ničeho bát. Jeho sestra Bára je dokonce doteď jedna z nejbližších Mariančiných kamarádek.

Moc rády spolu cestujeme. Jezdím s ní moc ráda autem, procestovaly jsme Toskánsko, Provence nebo Slovinsko. My jsme tohle v mládí nemohli, že si člověk sedne do auta a jede, kam se mu zlíbí. Mám ráda, že putujeme svobodně, a když se nám někde líbí, tak tam zůstaneme o něco déle. Nedávno jsme se takhle do poslední chvíle nemohly rozhodnout, kam vlastně pojedeme. Sedly jsme do auta a já u nás v Kolodějích na můstku přemýšlela, kam teda, jestli Slovinsko, nebo Itálie. Přemýšlela jsem, jestli je to ten stejný směr, nebo ne, jestli stačí, když pojedeme po D1 a pak se rozhodneme. (smích) To jsou ty naše povahy, že já na tom tak nelpím, ale Marianka to potřebuje vědět. Aspoň tedy ten směr. Ale společné cestování je skvělé, máme díky tomu spoustu zážitků. Když byla malá a zůstaly jsme samy, tak jsme často jezdily na Šumavu na Kvildu, tam je takové naše místo.

Nejradši mám její klip k písničce Štěstí je v lidech, heart of gold a believer od imagine dragons. Ten je takový ulítlý, fakt dobrý. To tehdy nazpívala v soutěži Souboj coverů, kterou vyhrála. Jinak mám ale zákaz poslouchat podcasty a dívat se na její videa na YouTube. Zakazuje mi to, a když třeba slyší, že to mám potají puštěné, tak to musím okamžitě vypnout. Nesmí u toho být a nesmíme o tom vůbec mluvit. Nevím proč.

Slíbila, že mi pomůže s instagramem. K Vánocům jsem od ní dostala dopis s příslibem, že na mě bude hodná a poradí mi, jak ten můj Instagram spravovat. Ten dopis mám u postele už druhý rok, ale nedávno mě převelela na svoji kamarádku Elišku. Mari se mnou totiž nemá trpělivost a slitování. Já to rychle zapomenu, když to dlouho nepoužívám, a potřebuju to znovu vysvětlit.

Vždycky se shodneme na kafíčku s cigárkem. A na tom cestování. A na čem se neshodneme? To mě nic nenapadá. Většinou je to tak, že já ukecám ji, nebo ona mě. Spíš teda ona mě. Já jsem pořád strašně benevolentní, ale jednou za čas dojdu k bodu, že řeknu ne, já jsem máma a bude po mém. Ale jen jednou za čas.

Mariana

Máma na svůj věk vypadá velmi dobře, často slýcháme, že jsme spíš jako sestry. Asi od mých osmnácti je to čím dál tím častější, kamkoli přijdu, lidi říkají: „Ježišmarja, ty jsi celá máma!“ Přemýšlím, jak si to mám vlastně brát já. Pro ni je to lichotka, ale pro mě teda nevím, nevím. (smích) Ale aspoň vím, co mě čeká, vidím tu svoji budoucnost, co se týče vzhledu, v přímém přenosu, což je super.

Jsme věčné optimistky, snažíme se nedělat si z ničeho zbytečně hlavu. Co se týká empatie a toho, jak přistupujeme ke kamarádům, to máme hodně podobné. Jsme přátelské a otevřené.

Máma je hrozný chaotik. A protože jsem v tom vyrůstala, potřebovala jsem si v životě najít nějaký řád a mít vše naplánované. Máma je občas roztěkaná, neuspořádaná a musím jí věci připomínat. Mám pocit, že i při cestování to celé tak nějak řídím já, protože ona moc neumí udělat nějaký plán. Já potřebuju třeba aspoň tak dva dny dopředu vědět, kam se pojede, ale mojí mámě je tohle nějak jedno. To se nám stalo letos v létě, že jsme o destinaci rozhodly, až když jsme nasedly do auta, to je něco na mě.

Naučila mě nosit v zimě tílko. Dřív jsem si říkala: „No jasně, ty víš všechno nejlíp, určitě budu nosit tílko…“ A obracela jsem nad tím oči v sloup. Od určitého věku už tuhle její radu chápu a je to nejlepší rada na světě – nosit tílko zastrčené do kalhot. Na podzim a v zimě bez toho nevycházím z domu, to je velká rada, co mi máma dala do života. (smích)

Překoná i těžší chvíle a je samostatná žena, která se o sebe dokáže postarat. V tom mi je velkým vzorem, myslím, že jsem od ní získala takovou tu ženskou životní sílu. A taky životní pohodu v tom smyslu, že se má život užívat a cestovat.

Neustále jí kvůli něčemu volám. Ona je totiž strašně hodná a vždycky mi poradí a pomůže. Je to člověk, na kterého se můžu spolehnout a je tady pro mě. I když mi je už osmadvacet a bydlím jinde, tak se na ni obracím pro rady všeho druhu. Akorát má kvůli tomu pak trochu pocit, že mi může radit ve všem a pořád, což já zas úplně nechci.

I když jsem na ni nepříjemná, ona nepříjemná není. Nechápu, jak to dělá. Máma vždycky drží, drží – a pak to jednou za čas bouchne. Myslím, že žádný vztah není úplně bez mráčků. Je potřeba jednou za čas ten vzduch vyčistit a trochu se pohádat. Dokáže přetrpět všechny moje nálady, to je její dobrá vlastnost.

Jsem hrozný generál a vždycky musí být po mém. Snažím se s tím pracovat, vím, že to není úplně ideální. Máma je totiž hrozně přizpůsobivá a většinou se shodneme na všem, co chci já. (smích)

Pubertu jsem měla až později. Od patnácti jsem měla několik let vážnější vztah, a tak jsem tohle období měla takové poklidnější. S mámou jsem tolik nebyla, protože jsem byla dost se svým přítelem. Dodneška mám ale pocit, že rodiče mají tendenci mluvit dětem do života, i když to ty děti úplně nechtějí. Ale já to chápu, až budu mít svoje děti, budu úplně stejná.

Pro mámu bylo nejtěžší moje odstěhování. Viděla jsem na ní, že to špatně snáší, a pro mě bylo taky hrozně těžké jí říct tu větu: „Mami, já už bych teď chtěla asi bydlet sama.“ Byly a pořád jsme opravdu hodně propojené a já jsem na ní poznala, že je z toho až vlastně nešťastná. Ale já jsem věděla, že to musím udělat a nemůžeme spolu takhle žít do osmdesáti. V covidu jsme se pak oba s bratrem k mámě asi na rok vrátili. Máme to tam rádi a je to pro nás takové bezpečné místo. Bylo to hezké, ale po nějaké době už stačilo. Přeci jen, i když je to dům, kde má každý prostor si někam zalézt a být sám, tak v tomhle věku už je těžší žít takhle spolu. Obdivuju rodiny, které bydlí dohromady ve vícegeneračním domě, protože díky téhle zkušenosti vím, že je to docela náročné.

Nestane se, že bychom se třeba měsíc neviděly. Často jezdím k ní domů a potkáváme se hodně i pracovně, jako třeba dnes, nebo i na nějakých akcích. A často spolu jezdíme na ty dovolené, v tom si hodně vyhovujeme, jsme na cestách tak podobně nastavené, máme rády poznávání, ale i relax a pohodu.

Je to klišé, ale nejradši ji mám v seriálu Comeback. Chodím na ni i do divadla, ale nemám to moc ráda, protože mám za ni pak hroznou trému. To se mi stává i u táty (herce Davida Prachaře – pozn. red.). Vždycky tam sedím a místo toho, abych si představení užívala, tak jsem v napětí, aby se něco nestalo.

Máma je jediný člověk z rodiny, u kterého vždycky přesně vím, co jí dát k Vánocům. Vždycky, když vidím něco, co vím, že se jí bude líbit, tak jí to koupím, abych to měla už připravené dopředu. A pro mámu je to hrozně jednoduché, protože ji opravdu dobře znám a vím, co se jí líbí. Kupuju jí oblečení a často se trefím. Když třeba zmíní, že by něco potřebovala, tak si to pamatuju, a pořídím jí to. Nejhorší je v naší rodině kupovat dárky pro chlapy, to je fakt těžké. Ale to je asi všude.