Halina Pawlowská: „Je dobré něco neumět.“

Děkuju za pozvání na rozhovor k vám domů, máte to tu krásné. Kolik vás tu momentálně žije?

Dva, čtyři, pět – asi šest. A dva psi, dceřin a můj. A křeček. Ten je vnuka Huga, ale bydlí s babičkou. Je tu totiž s námi i tchyně. V tuto chvíli je to tedy čtyřgenerační soužití.

Jak s tchyní vycházíte?

Dobře. Žila tu s námi i moje maminka, ta umřela v pětadevadesáti letech, a tchyni je devadesát čtyři. Jistě, maminka je něco trochu jiného než tchyně. Ale ona je fajn. Je víceméně soběstačná, i když to má své limity. Kdyby nebydlela s námi, nejspíš by už soběstačná nebyla.

Jste tu spolu, ale zároveň máte každý své soukromí.

To ano. Klidně se stane, že Huga nevidím dva dny, a když mi to už vadí, jdu se na něj aspoň podívat z terasy. Slyším ho ovšem pořád. Nebo na něj aspoň halekám na schodech anebo křičím, protože nepozdravil. Ale dalo by se říct, že se vidíme denně. Není to jako v činžáku.

Podobně jste to měla i jako malá, že?

Vyrůstala jsem v garsonce s rodiči a spoustou známých, protože rodiče byli ohromně společenští. Otec miloval šachy, do devadesáti let hrál za vysoké školy. Pravda, pak už měl někdy problém tu vysokou školu najít, když byl turnaj někde na kolejích. Každopádně prakticky nebyl večer, aby u nás neseděl aspoň jeden šachový hráč. Ještě i s manželem jsme asi šest let bydleli s rodiči v jedna plus jedna. Když se měla narodit dcera, dostávala jsem hysterické záchvaty, že se mi nikam nevejde postýlka, a tehdy jsme se přestěhovali do většího bytu. Pak ještě do většího, a čím víc jsem toho napsala a udala, tím víc se zvětšoval náš byt, až jsme přešli tady do toho domu. Už jsme tu dvacet let.

Co člověku dává vícegenerační bydlení a co byste poradila těm, kterým poněkud skřípe?

Možná aby se tak často nepotkávali. Mám s tím své zkušenosti. Jak babička stárne, čím dál méně se pohybuje, takže už chodila do svého pokojíku jen spát a jinak seděla v obýváku. A já si po čase uvědomila, že mi to vadí, protože to najednou není můj obývák. Snažila se být velice nenápadná, ale ráda se dívá televizi a já měla pocit, že ji buď ruším, anebo že televize ruší mě. Totéž s telefonováním. Měla jsem nepříjemný pocit, že při něm babičku ruším, a zároveň mě nebavilo poslouchat, když telefonovala ona. Zkrátka maličkosti, které nejsou ze zlé vůle, jenže pak vám začnou lézt na nervy, protože je to neměnné a pořád. Člověk si zvykne, ale není s tím spokojený. Takže jsem si řekla, že s tím něco provedu, a zorganizovala jsem bydlení jinak. Aby si babička vysedávala před svojí televizí a my tím nebyli limitovaní. Dům to naštěstí umožnil.

Řekla jste jí to diplomaticky, nebo takhle na rovinu?

Úplně normálně. Ona babička neměla v úmyslu jakkoli překážet, jen to jinak nešlo. Pokojík, ve kterém spala, byl malý, logicky potřebovala větší prostor. Ale vím, že to může dělat zlou krev. A současně si myslím, že by se člověk neměl rodičů vzdávat. Nevím, co by vám řekla moje dcera, ale mně osobně nečiní problém žít s rodiči. Měla jsem to tak celý život a vždycky jsem v tom viděla spíš klady než zápory. A nakonec – i když nastane nějaká animozita, jsou to emoce. A ty patří k životu. Když budete úplně bez emocí sama doma, tak co z toho? To je přece smutné.

Považujete se za emotivního člověka, nebo jste spíš realistka?

Můj tatínek vůbec nebyl realistický, a maminka musela být. Byla doktorka práv, táta taky. Máma byla zároveň učitelka češtiny, němčiny a tělocviku a táta zase básník. Takže byl dost mimo. I když – já si to vždycky myslela, protože říkal nestandardní věci, ale nakonec se ukázalo, že měl téměř ve všem pravdu. Co se týče svobody Ukrajiny nebo agentů, viděl všechno velice správně a já to zjistila až pozdě. Sama mám ráda logické a poměrně přímé postupy, ale taky ráda sním.

A ty sny dáváte do knih?

To nemůžu tak úplně říct. Je to ve mně. Sen a realita společně vytvářejí určitý úhel pohledu na svět.

Jak se proměňuje s přibývajícími roky?

Postupně docházím k názoru, že nejchytřejší jsou děti. I puberťáci jsou hodně chytří. Když mi bylo osmnáct, měla jsem ošklivý tlustý černý sešit a do něj jsem občas něco psala a kreslila. Před rokem a půl se mi dostal do ruky a zjistila jsem, že ty myšlenky jsou pořád poměrně jiskřivé. V dospělosti už člověk začíná blbnout – ale zase nabírá zkušenosti. Ty v něčem pomůžou, ale taky leccos obrousí. Ten kámen pak už nemá ostré hroty, už nic nerozedře, ale zase je oblejší a víc do ruky a líp klouže po hladině. Rozhodně už mám menší odvahu a víc se se vším patlám. Dřív jsem všechno brala hákem – no a co, tak to nevyjde, no bože! Teď jsem i preciznější. Je ze mě víc moje matka, která byla typ šprtka, aby bylo všechno pořádně, kdežto otec to stříhal od boku. A i tak jsem proti spoustě lidí ještě dost od boku.

Skutečně nás celý život ovlivňuje to, co jsme zažívali v dětství?

Mě určitě. Je ale fakt, že jsem s rodiči žila až do jejich smrti a u obou jsem byla, když zemřeli. A taky byli oba hodně dominantní, výrazní, ambiciózní a svým způsobem zvláštní.

Asi i díky tomu se nebojíte být osobitá.

Takhle člověk asi neuvažuje. Buď osobitý je, nebo není.

Jana Krausová mi v rozhovoru, který vyšel v červencové Marianne, říkala, že její syn David chtěl být v dětství nenápadný, jenže byl tak osobitý, že to stejně nešlo.

Janu znám od patnácti let. Když mu oblékala dámské svetry a kalhoty se zipem na boku, tak chápu, že chtěl být normální. Já taky chtěla být normální. Můj táta byl zvláštní tím, že byl Ukrajinec, a to nesmírně hrdý, byl básník, hrál šachy, já byla bilingvní, protože jsem doma mluvila ukrajinsky, a pořád se něco slavilo a řešilo, mimo jiné svoboda Ukrajiny. Navíc si mě tatínek pořídil pozdě, skoro v padesáti, a mamince bylo třicet sedm. A já měla pocit, že je báječné, když je tatínek třeba řidič a maminka prodavačka a jezdí se společně na hory. Měla jsem touhu být normální, protože jakmile jsem byla někde s rodiči, tak to prostě nešlo. Pro Davida to muselo být o to těžší, že měl známé rodiče.

Tohle znají zase vaše děti.

To ano, ale já ne. Někteří lidé mě mají rádi, a pak je to pro moje děti fajn, jenže jsou i lidé, kteří mě rádi nemají, a to pak může být pro moje děti blbý. Taky jim nemusí být příjemné, že někam přijdou s maminkou a ta se podepisuje a usmívá a oni tam stojí jako píky v hnoji. Kdo to nezažije, moc to nemůže pochopit. Ani já to vlastně nevím.

Z jakého důvodu myslíte, že vás někdo nemá rád?

Každý někoho štve. A pak je tu spousta stereotypů o lidech z televize. Někteří si myslí, že když někam přijdu, okamžitě vypukne obrovský mejdan, a pak jsou překvapení.

Zmínila jste se o tom, že jste u obou rodičů byla do poslední chvíle.

Táta vždycky chtěl být důstojný a jeho odchod takový byl. V sobotu odpoledne se mu najednou udělalo špatně, seděl na sedačce, a už to nebylo dobré. Objektivně vzato to byla báječná smrt. To maminka se trápila. Ucpalo se jí střevo, a tak musela na operaci, zvládla ji, jenže organismus už to neutáhl. Znáte to – operace se výborně podařila, pacient zemřel. Říkala jsem si, že by pro ni stejně bylo těžké žít s vývodem, ale člověk neví. Třeba ne. Ale už jsem jí přála, aby se netrápila a neměla bolesti. Ale vím, že nechtěla odejít. Byla zvědavá na vnuka, na to, co bude dál.

Moje maminka říká, že si na svou maminku vzpomene každý den.

To já asi taky. I na otce. A vždycky mě překvapí, jak je to dlouho, co umřel – už dvacet dva let. Tehdy to pro mě byl takový otřes, že jako by se mi smazaly vzpomínky. Najednou jsem je neměla. Ani jsem si nemohla vybavit, jak vypadal. Až mě přepadala úzkost. U maminky jsem to brala jako přirozenou věc, člověk nějak umřít musí. Vím, že každý je rád za každý den, ale nejsem si úplně jista, jestli je kvalita života adekvátní, pokud je někdo na někom závislý a odšupovaný do kouta. Člověk od zrození až ke smrti opíše kruh, na konci je stejně bezmocný jako miminko a vyžaduje podobnou péči. Jenže není tak roztomilý. Hodně lidí s tím nechce být konfrontováno, je jim to nepříjemné, protože to evokuje konec. Zatímco miminko symbolizuje začátek, je rozkošné, má všechno před sebou.

Na manžela vzpomínáte také často?

Samozřejmě. Také asi není den, kdy bych si nevzpomněla. Navíc ho vidím v synovi, je mu hodně podobný, i gesty.

Byli jste spolu přes třicet let.

Třicet osm, od mých 21 a jeho 23 let. To víte, že si ti dva pak taky lezou na nervy, ale vzpomínám hezky. Vztahy s lidmi, které potkáte v mládí, jsou podle mě jiné. Je to prostě váš člověk, zná vás se všemi konotacemi. Někdy se ale stává i to, že místo aby si ti dva byli čím dál bližší, jsou si naopak čím dál cizejší. Už se nepotřebují okouzlovat, už ani nechtějí vědět o tom druhém všechno. I tomu odcizování svým způsobem rozumím. Jednou jsem byla u veterináře a volal mi přítel, že nemůže něco najít. Jenže on hledá tak, že otevře lednici a řekne – nevidím to. Nic neodsune, nepodívá se dál, prostě kouká. Mě to vždycky rozzuří, tak jsem byla přesně takhle rozzuřená. A byla u toho paní dobře přes osmdesát, a ta mi řekla – já už to nevydržím, žít s tím mým. Na všechno se mě ptá, všechno mi oznamuje. Ta stařenka vypadala úplně frustrovaně.

Jak tedy na to, aby dlouhodobý vztah fungoval?

Můj muž působil plaše a málo mluvil, stejně jako můj syn, ale svým způsobem byl v našem vztahu dominantní. Moje podřízenost ovšem spočívala v tom, že mi to bylo trochu jedno. Třeba mi vytýkal – zase jsi tohle nevypnula, tohle jsi neudělala, to je příšerný, jsi úplně nemožná, pitomá, horší než dítě. Kamarádka lapala po dechu, jak si to můžu nechat líbit. A já se smála. Mně to bylo fuk. Ještě jsem mu to odkývala. On se potřeboval vyřádit, hodit to po mně, ale po mně to steklo a bylo mi to spíš k smíchu. Já zase byla vůdčí na dovolené, to jsem všechno organizovala a rozhodovala, až jsem někdy toužila být ta, která se poveze. Já třeba neřídím. To bylo moc dobře, protože jsem se bez svého muže nemohla obejít. Potřebovala jsem ho a on měl dobrý pocit. Ano, jsem nemožná – neřídím, nerozdělávám oheň. Ten taky rozdělával on. Víte, je dobré něco neumět. Třeba nádobí do myčky dávám moc špatně, vždycky tu myčku skoro rozbiju. Je lepší, když tam to nádobí dává někdo jiný.

Nikdy jste nechtěla řídit?

Ne, a v dnešním provozu už vůbec. Fakt se mi líbí, že mě muž vozí a že jsem závislá. Je dobré v něčem se bez toho druhého neobejít.

A ty invektivy s vámi opravdu ani nehnuly?

Brala jsem to takhle – jen ať si to řekne, uklidní se a já pak někam vyrazím a asi se vrátím pozdě. Ale každý má jiný práh. Když se kamarádka podivuje, že mě muži vychovávají a peskují, namítám, že jsem se všemi měla máslo na hlavě. Buď jsem se zdržela na nějakém flámu, nebo jsem s někým koketovala. Tak jsem si pak říkala – dobře, tak si teď holt vyslechnu, že jsem někam špatně postavila koště.

Něco za něco.

Přesně. Hlavně jsou to prkotiny a mně jsou fakt ukradený. I když taky přítele terorizuju. Když mám hodně práce, nemluvím o ní, protože mám pocit, že bych pak pracovala dvakrát. Kdežto on je opak. Pečlivě popíše, co všechno udělá na zahradě, jaké si vezme hnojivo, ale pak se čtrnáct dní nic neděje. A to mně strašně vadí. Že je takový kecal.

Přitom se znáte desítky let.

To ano, je to vztah z kamarádství. Už léta ho znají i moje děti.

Jak se takové přátelství přehoupne do vztahu?

Myslím, že v tom hrají roli roky. Člověk je upřímně vděčný za někoho, s kým se zná a kdo je mu blízký. Tohle je skutečná blízkost.

Mám tu trochu provokativní otázku od kamarádky: Jakou roli v tom, že jste tak úspěšná, podle vás hraje váš výrazný vzhled?

Moje kariéra začala tím, že jsem ve druhém ročníku na FAMU vyhrála anonymní soutěž o filmovou povídku a oni ji zfilmovali. Všimli si, že mám autorský komediální talent, a tak mě přizvali ke spolupráci s Českou televizí. Napsala jsem pro ni na třicet mikrokomedií a komedií. Takže než jsem se vizualizovala pro lidi, uběhlo minimálně patnáct let. Za tu dobu už jsem se znala s herci, protože hráli v mých povídkách, a třeba Jiřina Bohdalová chtěla, abych pro ni napsala roli. V roce 1990 jsem získala cenu za film roku, v roce 1993 jsme natočili Díky za každé nové ráno a teprve v roce 1994 jsem vstoupila na obrazovku. Takže myslím, že podstata mého úspěchu spočívá v autorství.

A výrazný vzhled tomu jen pomůže.

To až v televizi. Ale už předtím jsme byli nominovaní na Oscara a tam nikdo nevěděl, jak vypadám. Takže myslím, že to je až následná úvaha – a že je skutečně důležité hlavně to, co říkám, a forma, kterou to píšu nebo vyslovuju. Ostatně každý nějak vypadá.

Kamkoli přijdete, každý si vás hned všimne. Jaké to pro vás je?

Tady mě lidé znají. Ale je pravda, že v Hollywoodu mě neznali, a taky na mě koukali. Tam totiž koukají na prsa. Myslí si, že jste si je buď koupila, takže máte hodně peněz, anebo jste pornohvězda. Ale určitě to má nějaký důvod. Pokud nejste černá, tak to nemohlo takhle samo narůst.

Řekl vám to někdo do očí?

Jeden Čech a hrozně se tomu smál. Ale já tam byla ve společnosti herců, jako je Gwyneth Paltrow, Keanu Reeves nebo Kiefer Sutherland, takže to nikdo neřešil.

Vím nicméně i z vlastní zkušenosti, že lidé plnému dekoltu přikládají větší důležitost než sama jeho majitelka.

Mám stejnou zkušenost. Ostatně i můj muž říkal, že zrovna tohle ho nijak zvlášť nezajímalo. Takhle – prsa pochopitelně hrají roli, jsou to druhotné pohlavní znaky. Když máte větší prsa, působíte už na pohled žensky. Ale všimla jsem si, že největší důraz na to kladou ženy, které se svými prsy nebojují. Protože s tímhle musíte bojovat, musíte je nacpat do podprsenky. Vždyť to je peklo! To by žádný chlap nevydržel.

A navíc to prostě neschováte. Třeba rolák prsa ještě víc zvýrazní.

Rolák je nejhorší! Máma mi vždycky říkala, ať si je víc schovám. A já na to – mami, když si vezmu rolák, budu mít největší prsa na světě. On tu plochu opticky zvětší. Jinak bych to ale taky neviděla tak dramaticky. Jistě, výběr oblečení je pak náročnější – v bílé blůzce vypadá člověk jako kojná, potřebujete šaty se záševky nebo s lycrou. Mimochodem tomu, kdo ji vymyslel, bych dala nobelovku. Ale zase mám díky svým proporcím spoustu zábavných historek. Třeba když na plese v Opeře novináři čekali na Dolly Buster, já šla první a oni si nebyli jisti, jestli nejsem Dolly.

Byly právě vaše míry jedním z důvodů, proč jste si s dcerou založily vlastní módní značku?

Vždycky jsem měla problém sehnat něco na sebe, aby mi to nebylo malé, ale ani velké. Oblečení větších velikostí bývá totiž velké i přes záda a v ramenou a člověk pak vypadá, že má na sobě almaru, a ani se nemůže volně hýbat. Připadalo mi zvláštní, že i když jsou Francouzky vesměs drobné, v Paříži vždycky seženu šaty. A pak jsem přišla na to, že šijí ženskou módu. Pařížské butiky stále ještě praktikují záševky, sámky, prostřihy, což ženská postava potřebuje. Je ovšem velmi nepraktické jezdit si pro každé šaty do Paříže. Dcera se dopídila, že látky, ze kterých šije většina pařížských butiků, pocházejí z italské továrny, která je bio a eko, a podařilo se nám navázat s ní spolupráci.

Kdo navrhuje střihy?

My s dcerou. Ona je vymýšlí pro velikosti S a XS, M už probíráme společně a L a XL doporučuju já. Vím, kde látku stáhnout a kde udělat sámeček, aby šaty seděly a nelezly nahoru, když máte větší prsa. A dcera zase říká – to je moc dlouhé a volné, štíhlá holka by v tom byla ztracená. Pro ni to uděláme bez rukávů, jen na ramínka.

A na kom je pak realizace?

Dcera změnila profesi a začala stříhat. Ale není to zase tak vzdálený zájem, protože měla butik, kde prodávala tvorbu mladých českých návrhářů. A já si od dvanácti let navrhovala všechno sama, i kalhoty a kabáty. Stříhala jsem a maminka šila. Miluju látky a zbožňovala jsem, když jsme je vybíraly. Máme chalupu v Podkrkonoší a v létě prodávali v textilních továrnách látky za deset korun za metr. Mimochodem, vdávala jsem se v šatech, ve kterých moje matka promovala. Mají střih, který je pořád dokonalý – přestřižené v pase, trochu nabraná sukně, záševky, prostřihy. Na podobné střihy dnes už moc nenarazíte. K tomu totiž už potřebujete střihače, a když máte prostříhat sámky, padne na ně hodně materiálu.

Na webu halinanatalie.cz vaše šaty sama předvádíte. Jak se cítíte v roli modelky?

Jsou to naše šaty, takže to jde. Ale kdybych měla jít po molu, zabila bych se.

Kvůli podpatkům?

Spíš že by se mi zatočila hlava, motoricky nejsem úplně stoprocentní. Dřív jsem na podpatcích chodila pořád, ale v jednu chvíli přejdete na pohodlí. U mě to bylo poté, co jsem si dvakrát zlomila nohu. Jednou se mi taky podpatek zahákl za zadní lem peleríny a to vám nezbývá než se zřítit. Tehdy jsem si zlomila nos. Nebo jsem za chůze telefonovala, nedávala jsem pozor a botou na klínku jsem šlápla do polootevřeného kanálu. Od té doby chodím v teniskách. Navíc jsem tupozraká na levé oko a za šera špatně vidím. Nevím pak, jestli tam schod je, nebo není, splývá mi to. Tenisky jsou jistota.