Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Hana Vagnerová: „Rozhodla jsem se žít podle sebe.“

S herečkou Hanou Vagnerovou (40) o tom, jak prožívá svých „dvakrát dvacet“, o těžkých rozhodnutích, která se vyplatí, o boji s perfekcionismem a o vztahu, v němž se poprvé cítí svá, přestože s přítelem – Francouzem – mluví všemi možnými jazyky, jen ne česky.

Koncem února jste oslavila čtyřicáté narozeniny. Jste slavicí typ?

Docela ano, i když zrovna narozeniny slavím málokdy. Kdysi jsem dělala večírky, ale to je už dávno. Zodpovědnost za to, aby se všichni bavili, mě stresuje. Celý život ale čekám na to, až mi někdo udělá tajnou oslavu. Přijdu domů, a najednou všichni vyskočí z dortu. Čtyřicetiny jsem oslavila s přítelem, zrovna jsem byla u něj ve Francii a zajeli jsme si do San Sebastiana, což je od něj kousíček. Bylo to super.

Když už jsme u těch oslav, o svatbě neuvažujete?

Nikdy jsem neměla svatbu jako životní cíl. Párkrát mě napadlo, že by to bylo fajn, ale nejsem typ, co o ní celoživotně snil. Navíc už mi není dvacet a spíš než po jednom velkolepém dni toužím po vztahu, který má smysl a stojí na určitých hodnotách. A to se jedním dnem ani nezpečetí, ani nevyřeší. Nemluvě o tom, že už mám spoustu rozvedených kamarádek. Svatba u mě teď určitě není na pořadu dne.

Ale kdyby s tím přítel přišel, asi byste se aktivně nebránila.

Víte co, vůbec nevím. Kdyby mě partner požádal o ruku, asi bych to spíš cítila tak, že radši ještě počkáme. Vzít se spontánně, v té největší zamilovanosti, musí být hrozně krásný, ale minulý rok to udělala moje kamarádka a manželství jim vydrželo čtyři měsíce. Teď se složitě rozvádějí. Za mě je lepší uzavřít manželství, až když už víte, že sdílíte podobný pohled na život a můžete spolu kompatibilně žít. U nás je to tím komplikovanější, že máme vztah na dálku.

To od vás zní velmi uvolněně – tak, že nikam nespěcháte.

Je to tak. Mně je fajn. Když mi bylo třicet, řešila jsem to a myslela si, že bych už měla v životě něco mít a někde být, a připadala jsem si v některých ohledech stará. A teď vůbec. Žiju takový život, ve kterém je mi příjemně. Mám kolem sebe skvělé lidi a cítím se dobře. Takže mě čtyřicítka nijak nestresuje. I když společnost vyvíjí na ženy, co se týče věku, poměrně velký tlak, výrazně větší než na muže.

Jak mu čelíte?

Byly doby, kdy jsem si to dost připouštěla, ale nějak se mi povedlo z toho vybruslit a teď už je mi to opravdu jedno. V určitém momentu jsem se naučila spoléhat na vlastní rozhodnutí, a to i pokud nebyla populární anebo společensky vítaná, protože šla proti stereotypům, že v určitém věku už máte mít rodinu, a už byste neměla dělat tohle, zato byste měla dělat tamto. Nakonec jsem se rozhodla podle sebe a tak, aby mi to přinášelo radost. Žádné pravidlo přece neplatí univerzálně, každému je fajn v něčem jiném a je to tak v pořádku. Nedávno jsem také slyšela, že lehčí rozhodnutí znamenají těžší život, a těžší rozhodnutí znamenají lehčí život, a docela s tím souzním.

Mohlo by se vám líbit

„Jsem intuitivní rodič,“ říká v rozhovoru Zuzana Kajnarová

Herečka Zuzana Kajnarová (40) se po třech letech vrátila do seriálu Specialisté. Při natáčení ji zvlášť baví akční scény, její osobní i rodinný život je však plný harmonie a pohody. Co ráda podniká s dětmi, jak vzpomíná na vlastní dětství mezi skautem a divadlem a co ji dodnes táhne k rodné Ostravě?
marianne.cz

Jak tomu rozumět?

Těžší rozhodnutí je to, co je těžší pro vás osobně. To, u kterého si říkáte – hm, tohle bych měla udělat, ale bojím se, je to složité. Jenže když se s tím popasujete a jdete do toho, žije se vám pak líp. Oproti tomu když zvolíte cestu, která je v tu chvíli snazší, za pár let možná zjistíte, že se vám v tom žije špatně.

K jakému těžkému rozhodnutí jste se vy sama odhodlávala – a nakonec odhodlala?

Třeba k odchodu ze vztahů, které už mi nepřinášely radost. Nebo k cestování a investování i do něčeho jiného než jen do české kariéry, což obnáší i učení se cizím jazykům. Ale nějaký čas trvalo, než to přineslo ovoce. A ten mezičas vůbec nebyl snadný, protože sama máte pochybnosti, a ostatní je ještě zesilují. Občas mě napadalo, že si možná ničím život, bůhví, jak to celé dopadne, a pak už mi tady třeba nikdo nedá práci. A samozřejmě bylo v určitém smyslu těžké rozhodnutí i to, že budu investovat do vztahu na dálku. Přestože všichni tvrdí, že nemůže vydržet.

To někdo říká? V dnešní době, kdy máme k dispozici tolik technologií?

No to si pište. Bylo to složité. A tím spíš jsem ráda, že jsem to ustála.

V tomhle by nás přitom okolí mělo spíš podporovat, nemyslíte?

Mělo, určitě. Taky je to indikátor a příležitost uvědomit si, koho máte kolem sebe a jestli není zapotřebí některé lidi propustit a nechat je jít jiným směrem. A obklopit se těmi, kteří ne že by vám tleskali za všechno, ale když vidí, že je to vaše cesta, podpoří vás. Ale zároveň vás dokážou varovat, když mají pocit, že se vrháte do něčeho špatného.

Umíte lidi takhle, jak říkáte, propouštět?

Teď už trochu líp. Ale dlouho jsem dávala šance donekonečna, bylo to jedno z mých velkých témat. Člověk si pořád říká – ne, on nebo ona to tak určitě nemysleli, a pak za to zaplatí. A hodně.

Mohlo by se vám líbit

„Věřím na náhody a osud,“ říká v rozhovoru Barbora Špotáková

Dvojnásobná olympijská vítězka a světová rekordmanka Barbora Špotáková (41) je nejlepší českou atletkou. Věděli jste ale, že původně chtěla být veterinářkou, poslouchá punk a odpočívá u přírodopisných dokumentů? Co dalšího o ní ještě nevíme?
marianne.cz

Čím za to zaplatí?

Časem, psychickou nepohodou, tím, že žije v toxických vztazích, ať už kamarádských, nebo partnerských. A to podrývá intuici, sebevědomí, spokojenost, což se pak odráží ve všem. Zaplatíte za to kvalitou svého života.

Umíte takové lidi úplně odstřihnout, nebo jen omezíte kontakt?

Dva lidi jsem musela úplně odstřihnout, a ještě se několikrát ujistit, že do toho nepůjdu zpátky. Musela jsem si i přečíst knížky o toxických a manipulativních vztazích, abych věděla, že tohle opravdu nechci. Ať už jde o partnera, nebo o kamarádku.

U kamarádky to může být skoro i těžší, nebo ne?

Je to podobné. A je dobré uvědomit si, co dotyčný nebo dotyčná dělá s mojí náladou a rozpoložením. Jedna ex-kamarádka překročila lajnu tak, že to už fakt nešlo. To je jedna věc. Taky se v poslední době učím nevyhýbat velmi přímému dialogu. Říct na rovinu, jak se v dané situaci cítím. A na základě reakce protějšku pak víte víc, jestli to bylo nedorozumění, anebo jestli o tom sám ví a třeba toho obrovsky lituje. Právě tyhle těžké rozhovory v důsledku zlepšují život.

Do těch se ale nikomu moc nechce, často ze strachu.

Ano. Ale vše se tím ohromně zrychlí a vyčistí. My na to nejsme moc zvyklí, často ani neumíme svoje pocity verbalizovat. Ale je to skutečně prospěšné. Já se to teď učím s přítelem a dělám docela pokroky. I díky tomu, že on má vysokou emoční inteligenci a empatii.

Asi i proto vám to může na dálku fungovat.

Ano, protože si dokážeme leccos vykomunikovat. Už jsme absolvovali i několik velice těžkých a nepříjemných rozhovorů, ale musím říct, že se člověku neskutečně uleví, když to konečně dá do slov. Už si to netáhne dál nějakou nepříjemnou energii nebo naštvanost.

Jak jste se vlastně seznámili? A jak se při vašem nepravidelném režimu vídáte?

On má taky nepravidelný režim, což nám dost nahrává. Potkali jsme se přes kamarády a nejdřív jsme měli dost silnou jazykovou bariéru. Než mi naskočila španělština, kterou jsem se učila na střední škole, bylo to složité.

Přítel nemluví anglicky?

Je Francouz a ti k tomu nebývají moc vedení. Maminka je Španělka, tatínek Francouz, angličtinu se přítel teď doučuje, takže komunikujeme španělsky. Naše seznámení bylo velice zvláštní. Díky tomu, že cestuju, mám hodně šancí potkat nové lidi, ale u něj jsem hned cítila silné napojení, takže jsme spíš řešili jak než jestli. Předtím jsem byla poměrně dlouho single a nikdy by mě nenapadlo, že můj kluk bude Francouz a surfař. Myslela jsem, že to bude spíš režisér nebo producent. Takže mě ten vztah překvapil na různých úrovních.

Například?

Ve všech vztazích jsem cítila vinu, i kdyby jen lehkou, za to, že jsem herečka, a tak nejsem tolik doma. Měla jsem pocit, že to není správné, a jako bych se za to omlouvala. A přítel je ještě větší dobrodruh než já, takže když mi říká – jeď, užívej si to, dělej, co tě baví, nějak to už vymyslíme, vím, že je to upřímné. Žádné – proč tam jedeš, a kdy budeme spolu, a jak to, že jsi tam šla beze mě? Poprvé jsem s někým, kdo je ve všech směrech „víc“ než já. Byla jsem zvyklá, že já jsem ta spontánní, trochu crazy energie, a teď poprvé jsem ta konzervativní. On je víc spontánní, víc crazy, víc emotivní, víc všechno. Pro mě je to úplně nová pozice.

Mohlo by se vám líbit

Denisa Barešová: „Život chci žít, ne přežívat.“

Ještě jí nebylo třicet, a už byla dvakrát nominovaná na Českého lva a za divadelní role získala Cenu Thálie pro mladé umělce. Loni si ale Denisa Barešová, kterou teď vídáme na obrazovkách v druhé sérii seriálu Kukačky, sáhla na dno a nebyla daleko od vyhoření. Čím proti němu bojuje a proč by i přes svou zálibu v pečení nešla do televizní soutěže?
marianne.cz

A jak se v ní cítíte?

Na začátku mě to, přiznávám, trochu rozhazovalo. A teď mi to připadá skvělý, a ještě mě to inspiruje. Dřív jsem totiž z reakcí okolí měla pocit, že můj život je šílený a měla bych se trochu zklidnit. A teď mám podezření, že můj život je lehce nudný a že bych mohla naopak přidat.

To musí být uvolňující.

Je. Vedle přítele můžu být ve všech svých polohách, a nikdy nemám pocit, že je to moc. Nemusím se omlouvat za svoje emoce. Za to, že někdy je mi smutno nebo že některé situace nezvládnu. Každým dnem jsem víc a víc překvapená, s jakými lidskými kvalitami přichází.

A co ta jazyková bariéra? Prozatím zůstáváte u španělštiny?

Ano, a jelikož se doučuju italštinu, trochu to mícháme. V létě jsem chtěla zkusit i francouzštinu, ale už to bylo moc jazyků, takže jsem mluvila všemi naráz a pomalu jsem nebyla schopná vzpomenout si na česká slovíčka.

Jaký styl výuky se vám osvědčil?

Intenzivní. Když chodím v Čechách dvakrát týdně do jazykovky, nepohnu se z místa, nepřinutím se udělat úkol. Online lekce mi nevyhovují už vůbec. Nejvíc na mě funguje, když odjedu do Itálie a tam chodím tři týdny do školy, to je pak hrozně rychlý skok. Už jsem na úrovni C2.

Původně jste se italsky začala učit kvůli práci, že?

Ano. Našla jsem si v Itálii agentku – a teď točím film v italštině. Ale i tady mě trochu brzdí můj perfekcionismus. Nemám totiž pocit, že už jsem tak dobrá, že si zasloužím hrát v italštině. Bojuju se svým mozkem, který mi říká – ty tady nemáš být, ještě to tak dobře neumíš. V angličtině se mi to už neděje. A taky jsem si prošla spoustou hereckých kurzů, abych se v angličtině naučila hrát.

Bude to váš první italský film? Moc gratuluju!

Ano, v italském jazyce. Hraju cizinku, ale i tak je to super.

Jak jste pokročila v boji se svým perfekcionismem? Co vám v tom pomáhá?

Nejvíc pomáhá terapie. Už jen uvědomit si, že mám problém a chci s ním něco dělat. Ale je to složité, jelikož je to odjakživa můj způsob, jak naložit s problémy. Perfekcionismus vám dodá drajv, protože se snažíte jet na maximum, ale zároveň vás může přidusit, protože máte pořád pocit, že nejste dost dobrá, že musíte víc makat. A přitom spousta věcí pramení z uvolněnosti, zvlášť v umění, a v herectví speciálně. To nevydřete. Když jsem žila v Los Angeles, hodně mi pomáhaly workshopy zaměřené na to, aby se člověk dostal z hlavy do těla. Uvědomila jsem si na nich, že jsem typ, který se blokuje racionalitou a myslí si, že musí být perfektní, aby výsledek byl byť jen dostatečný. Tam jsem to pochopila a začala na tom pracovat. Hodně mi prospívají hodiny improvizace, protože se nemůžete nijak připravit a nutí vás to být v daném momentu. I proto dělám sporty, jako je surf, skejt nebo trampolíny, které mě přimějí být v přítomnosti. Nemůžu při nich přemýšlet. Jsou totiž i sporty, při kterých dokážu pořád myslet. Potřeba kontroly u mě byla velmi silná. Když přijde krize nebo když si nevím rady, zase mi to naskočí, ale čím dál víc se snažím touhle cestou nejít. Možná i proto mám crazy kluka, který je všechno, jen ne kontrolní typ.

Mohlo by se vám líbit

„Ráno vstanu a mám dobrou náladu,“ říká Daniel Stach

Jestli z někoho energie a optimismus přímo sálá, pak je to moderátor Daniel Stach (34). Co ho i po letech stále fascinuje na vědě? Proč sám nikdy nechtěl být vědcem? A co se muselo stát, aby si na několik týdnů vypnul telefon?
marianne.cz

Možná to souvisí s vaším matematickým nadáním – po maturitě jste se dokonce hlásila na Matfyz.

Je to možné. Silně prožívám emoce, ale zároveň mám potřebu analýzy. Tomu, co prožívám a co se mi děje, potřebuju i porozumět, ne to jenom cítit. Na terapiích mi nikdy nedělalo problém vybrečet tam všechno možné, ale strašně moc jsem potřebovala danému problému porozumět a pochopit, proč se tak cítím. A narážela jsem na terapeuty, kteří mi říkali – ale proč? Vždyť i tohle je ta kontrola. A já se cítila o to hůř – takže jsem ještě ke všemu úplně nemožná, když tomu potřebuju porozumět. Teď mám terapeutku, která je brutálně chytrá, a ta mi vždycky vysvětlí, co přesně se stalo, proč jsem zareagovala takhle a že to vedlo k tomuhle. Je to obrovská úleva! Vyhovuje mi, že umí psychologické jevy popsat velmi exaktně. A hlavně se už netočím v kruhu, kdy pořád přemítám o všech možnostech a o tom, proč jsem se zachovala právě takhle, a ne úplně jinak.

Takže v terapii hodláte pokračovat?

Určitě. Když člověk narazí na terapeuta, který mu sedí, dělá rychlý pokrok. Já si uvědomila, že spousta věcí je opravdu v hlavě a že kvalita života do značné míry závisí na tom, jakým směrem se moje myšlenky ubírají a jak dokážu různé situace pobrat. Jaký mám self talk, jakým stylem sama k sobě mluvím. Stejná událost nás může zničit, nebo naopak nakopnout. Není náhoda, že největší světoví machři investují tolik peněz do terapeutů a koučů. Na druhé straně není legrace najít někoho, kdo vám vyhovuje. Špatný terapeut vás může dost rozebrat, to byla bohužel i moje zkušenost. Chodila jsem k pánovi, kterého doporučovaly kamarádky, a po roce a půl jsem byla zmatenější než předtím. Varovným znamením může být i pocit, že bez toho člověka to nezvládnete. To ukazuje na nějakou power game, a od toho rychle pryč. Byla by potřeba větší edukace – jak poznat, jestli je terapeut dobrý, protože lidé se v tom pak motají v domnění, že pro sebe dělají to nejlepší.

A ukončit to asi není vůbec lehké.

To není. K terapeutovi jdete křehká. Máte problém, kterému nerozumíte, otevřete se a ten člověk by vám měl pomoct. Tím horší mi připadá, když terapeut svou moc zneužívá. Všichni teď terapie propagují, a já říkám ano – ale opatrně.

Máte ještě po těch letech nějaká nezpracovaná témata, nebo je to už spíš psychohygiena?

Já mám hodně témat a nezpracovaných záležitostí! Teď se zrovna učím komunikovat s partnerem o tom, co se ve mně děje, a to co nejrychleji. V Čechách to moc není zvykem. Umíme pasivně agresivně bodat, ale nedokážeme říct – mně je líto, že jsi přišel pozdě, protože mám pak pocit, že mě možná nemáš tolik rád. Cítím to správně, nebo ne? Podstatné je i dát druhému možnost vyjádřit jeho názor. Zdravá komunikace nám pořád chybí.

Když to srovnáte s tím, jak jste se cítila ve dvaceti, jak se cítíte teď, ve dvakrát dvaceti?

Asi nejlíp, jak jsem se kdy v životě cítila. Krátce před dvacítkou jsem překonala anorexii a teprve jsem zjišťovala co a jak, ani ve třiceti jsem ještě úplně nevěděla, kdo jsem. A teď už snad konečně vím, co jsem zač a co chci v životě dělat.

A co děláte teď ? Co vás čeká v nejbližší době?

Máme roztočený ten italský film, takže se na dva měsíce vracím do Itálie. Taky píšeme nový scénář s Tomaszem Wińskim, se kterým jsme dělali Hranice lásky. Až do léta budu pořád točit. Přemýšlím i o tom, jestli se na nějaký projekt nevrátit k divadlu, už mi začíná chybět. Ale pěkně v klidu, piano. Po premiéře filmu toho bylo tolik, že už jsem potřebovala oraz a taky jsem cítila, že mě všude bylo už trochu moc. Tím spíš jsem vděčná za to, že můžu na chvíli zmizet v Itálii. Nechci lidem lézt na nervy. Hranice lásky byly hodně propírané. Samozřejmě jsme měli radost, že se o nich mluví, ale kromě pozitivních reakcí přicházely i ty negativní a celkově bylo všeho už moc. Tak jako má člověk vycítit, kdy odejít z různých vztahů, má taky rozpoznat, kdy si dát pauzu. A pak se vrátit, zase s novými zkušenostmi.

Jak se s negativními reakcemi vyrovnáváte?

To je jedno z témat, které řeším. V Čechách jsme velcí experti na hejtování, to je náš národní sport. A umět se odpojit není jednoduché. Terapeutka mi tuhle řekla: Hanko, musíte si uvědomit, že závist si musíte zasloužit. Trochu mi tím posunula náhled, což bylo dobře. Mívala jsem totiž tendenci hroutit se, že jsem zřejmě něco udělala hrozně špatně, když tady pan Pepa píše, že to bylo děsný a že jsem příšerná. Na sociálních sítích se kdokoli může vyjádřit k čemukoli, a ještě to přebírají média. Proč se tomu přikládá taková důležitost?

Protože je to nejjednodušší?

Přesně. Kdyby šlo o debatu s diváky, dotyčný by musel volit jiná slova a tváří v tvář ustát reakci druhého. Zobecňování anonymních hlasů, otevřený public hate, není šťastný směr, tlak na veřejně známé osoby je neúměrný. Bohužel s tím zatím moc neumíme pracovat. Když si představím, jakému tlaku čelí světové hvězdy, úplně chápu, že se odpojují od sociálních médií. Je to obrovská zátěž a myslím, že do budoucna se to bude muset regulovat.

Vy sama se umíte od sociálních sítí odpojit?

Umím. Udělala jsem to už po několika projektech. Nejdřív mi to nedalo a nějaké ohlasy jsem si přečetla, ale pak jsem s tím raději přestala, protože hrozilo, že se zamknu v představě, že tedy zřejmě bylo úplně všechno špatně. A na svém instagramu taky okamžitě blokuju lidi, kteří jsou vulgární. Bez pardonu. Ne že bych přijímala jen pozitivní zpětnou vazbu – určitě beru i tu negativní, ale podanou slušným a konstruktivním způsobem. Lidem, kteří píšou jen hejty pro hejty, nechci věnovat čas a pozornost. Už ne.

Marianne je i na socialních sítích: Rozhovory s osobnostmi
Mohlo by se vám líbit

Kateřina Cajthamlová: Mojí ambicí je být čarodějnice

S Kateřinou Cajthamlovou (61) o tiché síle introvertů, o práci „detektiva duše“ a o tom, že starší ženy nemusejí být neviditelné.
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Rozhovory
Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Rodina a děti
Kdy začít učit dítě jezdit na kole?

Kdy začít učit dítě jezdit na kole?

Dům
Před a po: Původní zchátralá vilka se po rekonstrukci proměnila v elegantní rodinné sídlo

Před a po: Původní zchátralá vilka se po rekonstrukci proměnila v elegantní rodinné sídlo

Byt
Fascinující proměna: Posuvnou stěnou proměnili miniaturní garsonku na 3+1

Fascinující proměna: Posuvnou stěnou proměnili miniaturní garsonku na 3+1