Jana Peroutková: „Záleží mi na tom, aby dcery viděly, že práce je pro mě radost.“

Jana je upřímná a mluví na rovinu. Třeba i o tom, že občas o sobě pochybuje jako o matce. Je přesně taková, jakou si ji pamatuji z jejích začátků v televizi: sebevědomá, přímá a otevřená. Na nic si nehraje a stojí nohama na zemi.

Nedávno ses dostala do povědomí veřejnosti pláčem při čtení zpráv z války na Ukrajině. Proč to podle tebe vyvolalo takový ohlas? 

Nejspíš jsem odšpuntovala emoce, které jsme v sobě drželi všichni. A když se rozbrečí i moderátorka, od níž se očekává, že emoce potlačí, proč by si nemohli ulevit lidé doma u televize? Nikdy jsem nedostala tolik zpráv, mobil se mi přehříval. Psali mi diváci, kolegové, politici i osobnosti. Všichni brečeli se mnou. Vlastně mě trochu mrzí, že jako aktér té situace se nedokážu vcítit do pocitů společnosti, která to evidentně vnímala jako chvíli solidarity a soudržnosti. Až teď s odstupem, kdy mě lidé zastavují a říkají, že plakali se mnou, si uvědomuji, že to byl opravdu silný okamžik ve zpravodajství. Tenhle moment mě v očích mnoha diváků polidštil. 

Jak se k tomu postavilo vedení v televizi? 

Podpořili mě. Kolega Michal Kubal mi volal ihned po vysílání. Jeden můj nadřízený, se kterým nebývám v kontaktu, mi napsal velice milou esemesku o tom, že tahle tíživá doba znamená taky to, že je naše práce čím dál tíživější, a že jsem se zachovala správně a pochopitelně. Myslím, že chtěl, abych nepodlehla pocitu, že emoce jsou slabost. 

Když se o tom bavíme, máš zase slzy v očích. Dotýká se tě hodně dění na Ukrajině? 

V noci ještě někdy špatně spím a občas se budím. Z hlavy nemůžu dostat fotografii z Buči, na níž je pohozené umučené tělíčko malého děvčátka. Emoce se u mě od začátku invaze přelévají. Zprvu jsem cítila strach z jaderného konfliktu a konce světa, při té zmiňované reportáži jsem cítila smutek, po masakru v Buči je to zmar, bezmoc a vyloženě fyzická nevolnost. Jak ubíhají další týdny, stává se mi, že už necítím nic. Myslím, že je to přirozené. Často si ale říkám, jak budu vysvětlovat dětem a vnoučatům, že jsme v roce 2022 dopustili páchání takových zvěrstev a proč jsme neudělali víc.

Vnímáš takové zprávy citlivěji právě proto, že jsi máma? 

Určitě. Jako rodič si projektuji osudy Ukrajinců do své rodiny. I proto jsem vděčnější než dřív, že můžeme být s dětmi pohromadě a v bezpečí. Jako rodič vnímám mnoho věcí jinak, než když jsem se starala jen o sebe. Díky dětem jsem sice citlivější, ale taky mnohem odolnější. 

Dokážeš se od své práce odstřihnout, když jsi s dětmi? 

Myslím, že ano. Čas s nimi je pro mě duševní hygienou. Skloubit rodinný život s prací v televizi, kdy nebývám doma večery a noci, je náročné. Osvědčilo se mi pravidlo důsledně tyto dvě oblasti oddělovat. Doma nemyslet na práci, v práci se zase soustředit jen na ni. Rozhodně si ale nestěžuji, práci jsem si vybrala dobrovolně, baví mě. A že to bude náročné, s tím jsem počítala.

Jak se ti jinak daří práci sladit s rodinou? 

Náš rodinný život se přizpůsobuje mojí profesi, mají to tak i mí kolegové. Partner Jakub předčasně ukončil fotbalovou kariéru. Bylo to pro něj fyzicky i mentálně náročné. Jezdil do Jablonce na tréninky, vyzvedával děti a téměř jsme se neviděli. Vím, že se naše rodina přizpůsobuje mně. Když jsou děti nemocné, tak se o ně stará on. Je sobecké, s jakou automatičností k tomu přistupuji, vím to, ale tahle práce to vyžaduje. 

Bylo těžké dospět k rozhodnutí, že partner skončí kariéru kvůli tvé práci? 

Myslím, že pro Jakuba to muselo být bolestivé rozhodování. Dnes „děkuji“ pandemii za to, jak zasáhla do chodu naší rodiny. Byla jsem sice kvůli mimořádnému režimu v práci často, ale protočili jsme si role. Jakub byl totiž naopak doma, nehrála se liga. Naprosto přirozeně jsme si tak osvojili činnosti toho druhého. Někdy to skřípe, ale vesměs si myslím, že fungujeme dobře. Ale samozřejmě jsou momenty, kdy pochybuji.

Jaké momenty?

Jeden večer mi Jakub připomněl, že když jsem doma, měla bych být doma i myšlenkami. Když jsem seděla s dětmi u lega, byla jsem duchem nepřítomná. Nejdřív jsem se chtěla obhajovat, ale pokorně jsem mlčela. Měl totiž pravdu. A jsem ráda, že dokážeme komunikovat o čemkoli bez vypjatých emocí. Tenhle verbální políček jsem potřebovala. Pravda je, že mě hlodají výčitky. Naše mladší dcera v noci místo „mami“ volá „tati“, taky si myslela, že nebydlím doma, ale v České televizi. Často když usíná, jsem v práci a vidí mě až u snídaně.

Vyčetl ti někdy partner, že pracuješ moc? 

Každá žena, která se chce angažovat, mi musí Jakuba závidět. Je nesmírně shovívavý. Asi největší napětí u nás bylo v době covidu, kdy jsem chodila domů úplně vyčerpaná, za čtyři měsíce jsem zhubla sedm kilo, z dvoutýdenního nonstop režimu jsem se sbírala několik dní a takhle pořád dokola. Jakub mi řekl, že už to dál nejde. Tehdy jsem ho požádala, ať to takto se mnou vydrží do konce prázdnin bez jakýchkoliv výčitek, a slíbila mu, že pokud tento režim neskončí, odejdu z televize. Díkybohu skončil.

Opravdu bys odešla? 

Ano, tehdy to bylo tempo na hranici lidských možností. Nikdy jsem nebyla tak vyčerpaná. Vyčerpaní byli samozřejmě i moji kolegové, ale nikdo tam neměl tak malé děti jako já. V tu dobu se mi objevily i zdravotní problémy, měla jsem šílené migrény s aurou, kdy jsem přestávala cítit půlku obličeje a špatně viděla. Během covidového nasazení se mi to stávalo často. 

Měla jsi někdy strach o zdraví? 

Své migrény znám a vím, co je vyvolává. Ale jednou se mi krátce před vysíláním udělalo opravdu špatně, hůř jsem viděla, necítila prsty a z rukou mi vypadl tablet. Nebyla jsem si jistá, co říkám, mluvila jsem pomalu, ale rozhovory jsem zvládla. Nikdo nic nepoznal. Já jsem ale odjížděla se strachem, aby to nebyla nějaká malá mrtvice. Lékařka mě po testech uklidnila, že je vše v pořádku. 

Napadlo tě někdy, jestli za to ta práce stojí? 

Většinou to lidé konstatují jako fakt. Já sama někdy nevím. Do práce jsem se po narození dcer vracela poměrně brzy a přemýšlím, zda jsem je o něco neochudila. Zároveň mi záleží na tom, aby viděly, jak jejich máma pracuje a že ji to vážně baví. Práce je pro mě ohromnou radostí. Někdy mám období, kdy na některé věci nadávám, ale stále ještě dalece převažuje uspokojení, které z práce mám. 

Jako moderátorka jsi hodně na očích, reagují nějak diváci na tvůj vzhled, píšou ti? 

Musím se přiznat, že mě překvapuje, nakolik je vzhled moderátora Událostí pro diváky důležitý. Mnohdy vnímají jen to, co mám na sobě. Já se chci především cítit v oblečení dobře. V poslední době jsem si prosadila svůj styl, který se spíš přiklání k tomu pánskému. Mám kratší vlasy a kadeřnice mi často češou takzvanou ojku. Většina reakcí, které mi mailem chodí, jsou pozitivní. Ačkoli i já sama si někdy pokládám otázku, zda v rámci veřejnoprávního prostředí neexperimentuji až moc. Těší mě, že mi ještě nikdo nevytknul tetování. Mám na viditelných místech sice jen drobná tetování, ale jsou na rukou, prstech nebo na achilovkách. A taky mám propíchané uši a nosím čtyři výrazné náušnice; ani to lidem nevadí.  

Měla jsi někdy období, kdy sis ohledně vzhledu nevěřila? 

Takové období jsem prožívala celých pět let v televizi. Po vysazení antikoncepce jsem trpěla na cystické akné a nemohla jsem se ho zbavit. Reakce na to byly různé. Od žen, zejména od těch v práci, byly dost neempatické. Nebylo dne, kdy bych si nevyslechla nějakou poznámku ke svému obličeji. Na druhou stranu muži a především moji šéfové si toho snad ani nevšimli. Nevím, jestli to neviděli, nebo jestli mě nechtěli rozhodit, ale potěšilo mě to. Dnes už mám jen pár viditelných jizev a jsem za ně ráda. Tahle zkušenost mě posílila. Myslím, že osud nechtěl, abych zpychla, tak mi připravil takovou životní lekci, která naopak moje sebevědomí posílila. 

Když jsme u vzhledu, kdysi jsi byla miss hasičkou a tehdy ses seznámila s bývalou kolegyní Danielou Písařovicovou. Poprvé tě prý napadlo, že by ses mohla stát taky moderátorkou. Jak na to vzpomínáš? 

Byly jsme v tom roce s Danielou na Kanárských ostrovech, kde se fotil kalendář po téhle soutěži krásy. Daniela se mě zeptala, co chci dělat, až dostuduji, a já jí řekla, že možná to, co ona. Po pár letech se mi svěřila, že si tehdy v duchu řekla: „To víš, holčičko, to tak.“ Dnes se tomu smějeme. 

Co plánuješ do budoucna? Někde jsem četla, že by sis šla ráda zase odpočinout na mateřskou, opravdu o tom uvažuješ? 

Těší mě pohled na velkou rodinu a třetí dítě mě láká. Nejdřív ze všeho ale potřebuji dokončit politologii, zrovna píšu diplomku a letos mě čekají státnice. A pak s kolegou Petrem Švecem pracujeme na knize o rozpadu Československa. Zpovídáme nejen některé aktéry, ale především lidi, kterých se ty třicet let staré události dotkly a dnes jsou politickými nebo jinak významnými osobnostmi. 

Teď slavíš deset let v České televizi. Za tu dobu jsi ušla dlouhou cestu a dosáhla jsi profesního vrcholu. Máš ještě nějaká pracovní přání? 

Především chci, abychom divákům přinášeli po těch několika letech šílených krizí pozitivní zprávy a šťastné příběhy. Nejvíc si přeji, abych mohla ohlásit, že válka skončila. V příštích letech nás novináře taky čekají volební žně, protože kromě roku 2027 se každý rok v příštích osmi letech konají v Česku nějaké volby. A dál se těším, že se s kolegy budu moci podílet na speciálních vysíláních při mimořádných událostech.