Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Kateřina Cajthamlová: Mojí ambicí je být čarodějnice

S Kateřinou Cajthamlovou (61) o tiché síle introvertů, o práci „detektiva duše“ a o tom, že starší ženy nemusejí být neviditelné.

Autor: Monika Otmarová

Jak se vlastně stalo, že si vás kdysi všimla média a díky pořadu Jste to, co jíte jste se stala „tou doktorkou z televize“?

Když se mě na to někdo zeptá, říkám, že „Bulvasku“ – jsem rozená Bulvasová – znalo okolí od školky jako takové hlučné dítě. Byla jsem hádavá, rvala jsem se. Všude mě vždycky bylo plno. A když máte takovou povahu, dříve či později si toho všimnou i média.

A jak na to reagovalo okolí, když jste byla malá?

Trochu problém byla mateřská školka. Tam jsem za prvé mluvila na děti příliš sofistikovaně a za druhé jsem měla takový blbý zvyk, který mě naučili doma, že se mám představit a zeptat se, jestli chce se mnou dotyčné dítě kamarádit. Kdykoli jsem toto v mateřské školce udělala, děti se smrtelně vyděsily. Tak jsem usoudila, že se asi kamarádit nechtějí, a šla jsem si dělat něco sama.

Bývala jste kvůli tomu smutná?

Vůbec! V okamžiku, když zjistíte, že okolní prostředí je plné lidí, se kterými není rozumná řeč, jste rádi, že vám dají pokoj. Jsem introvert, který si nejraději čte a lidi si moc k tělu nepouští.

Jak se má dohromady to, že jste introvert, s vaším účinkováním v médiích?

Mnoho lidí se domnívá, že když je někdo introvert, tak to znamená, že mlčí. Ale podstata introverta spočívá v tom, že ten se na rozdíl od extraverta obrací pro názor k sobě, do svého nitra. Extravert hledá názor zvnějšku.

Potřebuje potvrzení?

Potřebuje potvrzení, pochválit, poklepat po rameni. Vnějšek je pro něj důležitou rezonanční deskou. Podle toho, jak člověk řeší problém, se pozná, kdo je kdo. Extravert chodí, prokecává to s lidmi a sbírá názory. Introvert se zamyslí nad tím, jak problém řešil v minulosti, případně on sám rozhodne, ke kterým konzultantům půjde a co z jejich rad bude aplikovat. Ve výsledku to znamená, že jako introverti jsme relativně málo ovlivnitelní. Ale nic to nevypovídá o tom, jestli žvaníme, nebo nežvaníme. Když se nás někdo na něco zeptá, tak žvaníme. Jako introvert se třeba nerada fotím, nejsem na sociálních sítích. Nedružím se, nepotřebuji vytvářet skupiny.

Mohlo by se vám líbit

„Jsem intuitivní rodič,“ říká v rozhovoru Zuzana Kajnarová

Herečka Zuzana Kajnarová (40) se po třech letech vrátila do seriálu Specialisté. Při natáčení ji zvlášť baví akční scény, její osobní i rodinný život je však plný harmonie a pohody. Co ráda podniká s dětmi, jak vzpomíná na vlastní dětství mezi skautem a divadlem a co ji dodnes táhne k rodné Ostravě?
marianne.cz

Někteří vás mají díky pořadům, které proběhly v televizi, mylně zařazenou pouze jako dietoložku. Přitom se věnujete zejména psychoterapii. S jakými potížemi se na vás lidé obracejí?

Pomoc psychoterapeuta většinou vyhledají lidé, jejichž představa o světě se dostane do konfliktu s reálným světem. Oni si toho všimnou a rozhodnou se, což zdaleka každý neudělá, že změní sebe tak, aby tento konflikt zmizel. V tomto smyslu se chtějí něco naučit. Někomu něco odpustit, něco pochopit, vytvořit si jiný příběh než ten, který jim někdo nacpal do hlavy. Nebo se chtějí naučit jinak vytvářet vztahy, protože byli například svědky nefunkčních vztahových modelů. Člověk, který přijde na psychoterapii, ví, jak žije, co ho baví a co ne, v čem je dobrý a v čem už méně. Jenom neví, že toto všechno ví. Úkolem psychoterapie, kterou nabízím, a tou je systemický přístup, je vést rozhovor takovým způsobem, aby člověk přišel na to, že v některém kontextu tuto znalost má.

Můžete uvést příklad?

Člověk například v práci jedná naprosto sebevědomě, komunikuje efektivně a nebere si věci osobně, ale jakmile začne mluvit dejme tomu se svojí babičkou či se svým partnerem, tak se najednou chová jako úplně jiný, traumatizovaný člověk. Důležité je, aby své zdravé schopnosti z práce dokázal přenést do rodiny, a pak to půjde dobře i tam.

Jak toho docílíte?

Je to spolupráce – vedeme s klientem rozhovor, jehož cílem je zjistit, kde se klient momentálně nachází a kam se potřebuje dostat. Systemická terapie není o tom, že se babráme v minulosti, ale v minulosti hledáme úspěšná řešení, která by se dala použít do budoucna.

Proč jste si vybrala zrovna tento směr? Co vás na tom baví?

Je to trochu detektivní a velice veselá a nabíjející práce. Většina lidí, kteří ke mně přijdou se zkušeností s jinými psychoterapeutickými směry, se obává traumatu. Přitom systemičtí terapeuti trvají na tom, že kdyby mělo dojít k traumatizaci, klient musí upozornit: „Au, tady to bolí.“ Stejně jako u zubaře umíme podat účinnou „anestézii“ – převést to na jiné téma, vložit do toho humor, aby to člověk dokázal vidět i z jiné stránky.

Takže terapie baví i vaše klienty?

Překvapivě chodí na terapii systemického typu rádi. Baví je to a těší se, co se zase o sobě dozvědí, na co nového si vzpomenou. Jediné, co musí psychoterapeut dělat, je nevymýšlet do toho moc svého, ale jet podle pacienta. Je to jako při hře na schovávanou. Pacient něco schoval, ví, kde to je, a vy hledáte. A on napovídá – samá voda, přihořívá a najednou – hoří! A máte to. Systemická terapie probíhá relativně rychle, protože klienta nemusím učit nějaké své způsoby, neomezuji ho. Nevedu ho někam po svém, on jde sám svojí cestou.

Mohlo by se vám líbit

Denisa Barešová: „Život chci žít, ne přežívat.“

Ještě jí nebylo třicet, a už byla dvakrát nominovaná na Českého lva a za divadelní role získala Cenu Thálie pro mladé umělce. Loni si ale Denisa Barešová, kterou teď vídáme na obrazovkách v druhé sérii seriálu Kukačky, sáhla na dno a nebyla daleko od vyhoření. Čím proti němu bojuje a proč by i přes svou zálibu v pečení nešla do televizní soutěže?
marianne.cz

Jak se pozná, že je psychoterapie u úspěšného konce?

Cílem systemické terapie je, aby vás člověk nepotřeboval. Aby se naučil, jak se sebou zacházet, aby si uměl poradit ve složitých situacích. A třeba jen jednou za čas vám napíše, že to pořád používá a daří se mu dobře. V lidech se posiluje to zdravé, podobně jako se posiluje imunita místo toho, aby se dávala antibiotika. Vlastní imunitní systém si pak poradí s bakteriemi sám a zůstane odolný. To je na tomto stylu psychoterapeutické práce to příjemné.

Mimo jiné jste také autorkou knihy Abeceda moderního rodiče. A také matkou dcery a syna. Nakolik jste při psaní knihy vycházela z vlastních výchovných zkušeností?

Byla jsem drsná matka, která žila v představě, že se děti můžou už od útlého věku učit vařit, uklízet, a hlavně že mají být odpovědné za důsledky svých činů. Když se jim něco nelíbí, tak to mají být schopné vyargumentovat, a když to nedokážou, tak mají smůlu, protože já jsem zodpovědná za ně, nikoli ony za mě. Moje děti tak nebyly rozmazlené. A teď jako dospělí o čtyři koňské délky předhánějí ty rozmazlené, kteří nemají plány, pracovní návyky, osobní odpovědnost a pořád čekají, kdo jim umete cestu. Když byli malí, tak na můj výchovný styl nadávali, ale teď jsou za něj rádi.

Už jste také babička. Tady už jste trochu rozmazlovací?

Jsem trochu protivná bába. Dokud s dítětem není rozumná řeč, tak mě to nebaví. Nejsem ten typ, co „ňuňá“ na miminka. Naštěstí máme i druhou babičku, což je maminka otce naší Bibinky, a to je báječná paní. To je opravdu velké srdce, které miluje malé děti. Moje dcera to má super, protože ví, že já budu babička, která bude s dítětem argumentovat a diskutovat, a druhá babička bude rozmazlovat. Já sama měla také dva typy babiček. Jedna babička, ročník 1904, byla nejmladší z devíti sester, vychodila rodinnou školu, vařila, pekla a byla ta rozmazlovací. Bavilo ji mít děti a starat se o ně. Druhá babička, matka mé matky, byla démonická femme fatale, která jezdila na dovolené do Švýcarska, do Itálie k moři a měla až do hlubokého stáří jednoho milence za druhým. Tato babička mi byla mnohem větší inspirací. Do poslední chvíle si užívala života. Ačkoli ta první babička byla moc hodná a starala se o mne, tak se mi víc líbí jezdit k moři a mít milence.

No vidíte, a některé ženy mluví o tom, že po šedesátce, někdy i dřív, se cítí pro druhé jako úplně neviditelné, průhledné…

Vezmu to obecně. V celé historii lidského druhu byly dva typy starých žen, tedy těch po klimakteriu, co už se nerozmnožují. Jedny jsou ty, které dělaly kontrolu mladší generaci. To znamená, že seděly venku a pozorovaly okolí. Kontrolovaly, jestli děti zdraví, jestli jsou čisté a upravené. Také vyprávěly pohádky, díky nimž děti i dospělí získávali vzory, podle kterých se mají chovat. Tyhle ženy kontrolovaly zachování kultury. A pak tady byla druhá malá skupinka čarodějnic. Čarodějnice byla zřejmě gramotná žena, měla knihu a v ní klikyháky, kterým nikdo nerozuměl. Takové ženy ve většině případů bydlely daleko od civilizace a věnovaly se svým činnostem, ať už léčitelské, nebo sběru bylinek. Lidé tomu říkali čarodějnictví, ale mezi ně patřily i porodní báby. Byly to vzdělané a moudré ženy, které v tom prvním prostředí mezi drbnami nehodlaly trávit čas. Pokud k nim někdo chtěl přijít pro radu, musel se objednat, přinést dárky. Většinou se jich lidé báli, protože jim nerozuměli. Z hlediska těchto dvou kategorií pak spoustě starých žen dnes chybí ta „drbárna“, protože by velmi rády kontrolovaly, že se věci dělají správně, a měly vliv na to, aby kultura fungovala. Já samu sebe považuji za člověka, který v této drbárně nebude. Budu někde vzadu, dělat si něco svého, číst si, rozjímat a tak. Mojí ambicí je být ta čarodějnice.

Marianne je i na socialních sítích: Rozhovory s osobnostmi
Mohlo by se vám líbit

„Ráno vstanu a mám dobrou náladu,“ říká Daniel Stach

Jestli z někoho energie a optimismus přímo sálá, pak je to moderátor Daniel Stach (34). Co ho i po letech stále fascinuje na vědě? Proč sám nikdy nechtěl být vědcem? A co se muselo stát, aby si na několik týdnů vypnul telefon?
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Rozhovory
Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Rodina a děti
Kdy začít učit dítě jezdit na kole?

Kdy začít učit dítě jezdit na kole?

Dům
Před a po: Původní zchátralá vilka se po rekonstrukci proměnila v elegantní rodinné sídlo

Před a po: Původní zchátralá vilka se po rekonstrukci proměnila v elegantní rodinné sídlo

Byt
Fascinující proměna: Posuvnou stěnou proměnili miniaturní garsonku na 3+1

Fascinující proměna: Posuvnou stěnou proměnili miniaturní garsonku na 3+1