„Miluju. A cítím se milována,“ říká v otevřeném rozhovoru Helena Vondráčková

Našemu rozhovoru předcházel telefonát s vaším mužem ohledně koupě nějaké lodi. Já myslela, že máte hausbót?  

Ano, to máme, ale kromě něj máme i jachtu. Ale je stará a teď se nám naskytla možnost koupit jinou, která bude mít mnohem levnější provoz, a to se v dnešní době dost hodí.  

A ten hausbót je taky pojízdný?  

Ne ne, to je spíš takový botel, je hodně velký. Jsou tam tři místnosti – naše ložnice a dva pokoje pro hosty. Máme ho v klidné zátoce, kolem je jen voda, příroda. Já jsem ale žádný hausbót původně nechtěla! 

Proč ne?  

Protože jsem se zapřisáhla, že nebudu mít víc než jednu domácnost. Kdysi jsem měla totiž tři – byt v Berlíně, byt na Vinohradech a pak jsme ještě s prvním manželem koupili dům. Mně úplně stačí jeden dům a jedna zahrada. No, tak teď máme jeden dům, jednu zahradu a hausbót. Kromě toho jsme měli ještě karavan velký jako autobus.  

Na co jste měli karavan?  

Na koncerty. Hodil se do míst, kde nebylo zázemí. Ale byl tak velký, že se s ním nedalo pořádně zaparkovat, tak jsme ho prodali. Když jsem si oddychla, že jsme se ho zbavili, manžel pro změnu koupil přívěs. Víte, můj manžel miluje všechno, co má kola, křídla anebo to pluje po vodě. Málem bych zapomněla, vždyť on má i letadlo!  

Letadlo? 

Ano. Má pilotní průkaz, kdysi měl leteckou společnost. Takže když mám jeden den koncert třeba v Aši a druhý den na Slovensku, lítáme letadlem. Je to čtyřmístný jednovrtulový cirrus.  

A nemáte strach si do něj sednout?  

To víte, že jo, ale nic jiného mi nezbývá.  

Dáte si před letem frťánka nebo neurol?  

Nemůžu si dát ani jedno, protože když přiletíme, tak je hned většinou hlasová zkouška a pak koncert. Takže musím mít silné nervy.  

Teda ten váš muž vás pěkně cvičí! Ale zase je fajn, že se s ním ani po devatenácti letech nenudíte.

Ne, to se opravdu nenudím. To je furt něco. Jednou jsem myslela, že mě raní mrtvice. Chcete slyšet tu historku?

Samozřejmě, sem s ní.

Bylo to kdysi před koncertem v Lucerně a Martin mi ráno říká, hele, dnes je tvůj velký den, chci ti dát speciální dárek. Vezmi si pas a nějaké sportovní oblečení, jedeme na výlet. Odbočili jsme na Příbram, já vidím letiště a říkám mu, jé, já poletím letadýlkem? A on utrousil, no, chvilku jo… Představte si, že mi zařídil tandemový seskok. A za pár let mě donutil vlézt do balónu, to jsme ale zaplaťpánbu letěli spolu.

Letět balónem bych si moc přála. Jaké to bylo?

Bezvadné. Letěli jsme nad Karlštejnem a taky nad chalupou Karla Šípa, mávali jsme na něj. Bylo to krásný, ale stejně se z něj jednou zvencnu. (směje se)

Oplácíte mu ty jeho legrácky?

Ano, například jsme mu s týmem zařídili, že se mohl projet v tanku. Chtěli jsme ho nachytat, seděli jsme v tom tanku s ním, ale ani to s ním nehlo, jel perfektně. Byl to zážitek.

Já nemám ani řidičák, to bych vedle něj nemohla vůbec existovat.

On by vás to naučil!

Snad se neurazíte, když se vás zeptám, zda nějak pociťujete váš dvanáctiletý věkový rozdíl?

Vůbec to nepociťuju. Naopak si to užívám.

A řeší to vaše okolí?

Ano, dvanáct let řešili náš vztah, ale pak pochopili, že tudy cesta nevede. Začalo to v době, kdy se změnil režim a všechno se uvolnilo, paparazzi vylezli na světlo boží a všude nás pronásledovali. Jenže Martin má povahu, že si nedá nic líbit, je to takový bojovník a můj ochránce. Měli jsme s nimi bitvy, ale teď – a ťukám to na dřevo – je už pokoj a chovají se slušně. Asi i proto, že se ho bojí.

Nedávno vyšlo 3CD s názvem Nejkrásnější na světě je láska. Je to kompilace vašich písní, které spojuje motiv lásky. Já jsem ho dnes ráno poslouchala, abych se na vás naladila, a zejména ta úvodní stejnojmenná píseň z roku 1975 je překrásná a nadčasová. Co je podle vás láska?

Láska je velmi silný cit, bez kterého člověk nemůže žít. Ať je to láska k partnerovi, dětem, rodičům, přírodě, zvířatům. Láska není jen zamilovanost a pobláznění, je to hluboká emoce, která má mnoho podob a stojí za to, aby ji člověk prožíval a vážil si jí.

Cítíte se teď milovaná?

Ano. To jsou tak krásné chvíle, když sedíme třeba na terase hausbótu, koukáme na vodu a na tu nádhernou přírodu, vnímáme ticho a do toho Martin řekne: Je nám ale spolu dobře, viď. Já tě mám tak strašně rád. Pořád mi to opakuje.

Vy také umíte dát lásku takto otevřeně najevo?

Ano, samozřejmě. My se strašně milujeme a dáváme si to najevo, chceme, aby to ten druhý věděl. Člověk potřebuje lásku – být opečováván, milován. Proto tady jsme.

Takže vám to za ty potíže, které jste měli, stálo.

Rozhodně.

Jak jste se vlastně seznámili?

Říkám v legraci, že Martin mě nabalil na Bali. Bylo to na zájezdu s Amforou. Ale seznámili jsme se mnohem dříve, ještě když jsem byla vdaná a jela jsem do Řecka na dovolenou s kamarádkou, protože mému prvnímu manželovi se nechtělo. Martin s námi letěl jako majitel společnosti a taky jako druhý pilot. Hned mě zaujal, moc mu to v té uniformě slušelo, byl vysoký, štíhlý. Když odešel, podívaly jsme se s kamarádkou na sebe a řekly si: hm, ten by stál za hřích. Pak uplynula spousta let, já letěla s Amforou na Bali a on tam byl taky.

Asi to byl osud.

Asi ano. Můj první manžel byl Němec, který se naučil krásně česky. Zpočátku to byla velká láska. Ale pak se někam vytratila, když tady začal být nespokojený. Byla jsem z toho nešťastná. A pak mi do života přišlo jiné štěstí.

Letos je vám pětasedmdesát. Už víte, o čem ten život vlastně je?

Dnes vím, že život by se měl užívat plnými doušky. Na nic nečekat, a když přijde nějaká příležitost, chytit ji za pačesy a s ničím se moc nepárat. Vždyť nikdo nevíme, jak dlouho tady budeme.

Máte díky zkušenostem už určitý nadhled? Je vám například jedno, co si o vás myslí druzí?

V mém povolání mě samozřejmě těší, když vidím, že si mě lidé váží a jsem jim sympatická. Dostávám stále mnoho dopisů jak od nás, tak ze zahraničí. Ale nepachtím se urputně za tím, aby mě měl úplně každý rád. To ani není možné. A co se týká mého soukromí, tak si dělám, co chci, a stojím si za svým rozhodnutím. Ale samozřejmě že občas se něco zvrtne a já si říkám, že jsem to možná měla udělat jinak.

Litujete tedy něčeho, co jste v životě udělala, nebo naopak neudělala?

Když se za sebou ohlédnu, nemám pocit, že bych se za něco měla stydět nebo se něčeho bát. Nikdy jsem nikomu záměrně neublížila.

Mrzí vás přerušené vazby s bratrem Jiřím a jeho částí rodiny kvůli tomu, že neschvaluje váš výběr partnera?

Velmi mě to mrzí. Naše rodina držela vždycky pospolu. Měli jsme se strašně rádi. A možná proto, že mě měl tak hrozně rád, se o mě bál. Na druhou stranu musí přijmout, že jsem dospělý člověk, a že vím, co je pro mě dobré, co mě činí šťastnou. Já myslím, že za těch devatenáct let, co jsem s Martinem, by to už mohl pochopit.

Věříte, že to jednou pochopí?

Myslím, že ne. Hodně nám to ublížilo a ani můj manžel už není ochoten s ním navázat přátelský vztah. Je to smutné, ale je to tak.

Vy ale máte ještě sestru Zdeňku. S tou se vídáte?

Ano, zrovna včera jsem u ní byla. Zdeničce je teď pětaosmdesát, už nemůže být sama. Já jsem jí sehnala opravdu krásný pečovatelský dům v Mníšku pod Brdy. Mám to tam jen tři minuty, takže ji můžu pravidelně navštěvovat.

Sama děti nemáte, užíváte si babičkovskou roli třeba díky sestřiným dětem?

To bohužel ne, Zdeniččin jediný syn zemřel na závažné krevní onemocnění, když mu bylo třiadvacet. Ale babičkou jsem díky Martinovi, který má tři vnoučata. Dvě holčičky (3 a 6 let), které žijí v zahraničí, a chlapce (11 let), který je tady. Je to krásný a šikovný kluk, jdou mu jazyky i sport. Šíleně mě miluje a Martin je na něj moc pyšný, úplně se v něm vidí.

Momentálně jedete turné ke svému jubileu. Poslední koncert se odehraje 18. prosince v Lucerně. Jste zatím s koncerty spokojená?

Ano, máme vyprodáno a modlím se, aby to tak bylo i na podzim, aby nám to nezhatil covid.

Během koncertu nepostojíte – stepujete, tančíte… Kolik kilo zhubnete na pódiu?

Tak to vůbec nevím, nestála jsem na váze ani nepamatuju.

Platí pořád, že jíte naposledy v pět odpoledne?

Ano, nerada chodím spát s plným žaludkem, ale když jsme někde na jihu, kde se jí později, tak se přizpůsobím, zase tak moc to neřeším.

Sportujete pravidelně?

Ano, ráno si vždycky protáhnu tělo. To víte, je mi tolik, kolik mi je, tělo se musí udržovat. Před lety jsem měla náběh na výhřez plotýnky, tak jsem šla k profesorovi Pavlu Kolářovi, který mi zařídil úžasnou fyzioterapeutku. Díky cvikům, které mě naučila, jsem se vyhnula operaci. A kromě toho ráda cvičím jógu, hraju tenis a plavu.

A jak si udržujete mentální zdraví?

Snažím se soustředit se na to, co právě dělám, a nemyslet na nic nepatřičného, co by mě rozptylovalo. A taky se stále učím anglicky. Mám takový malý kazeťáček, dám si ho za ucho a poslouchám. To mě baví.

Kromě angličtiny hovoříte i německy, polsky a francouzsky, že?

Ano, i když s tou francouzštinou je to už horší. Ještě mluvím rusky.

Když jste zmínila ruštinu, co říkáte na válku na Ukrajině?

Samozřejmě nesouhlasím s postupem Ruska a vůbec to nechápu. Už se ani nemůžu dívat na zprávy. Je mi těch lidí a dětí strašně moc líto. Před dvěma lety jsem v Kyjevě měla dostat cenu za osobnost roku. Přišel covid. Teď zase válka. Cena není podstatná, ale je to příšerná doba, lidé jsou na sebe zlí a agresivní. Po celé Zemi je neklid. Snad to brzy skončí.

Když se ohlédnete za těmi pětasedmdesáti lety, ve kterém období jste byla nejšťastnější?

V každém.

Můžete to rozvést?

Měla jsem krásné dětství. Rodiče nás milovali, nechávali nám svobodnou volbu v mnoha věcech, ale nastavili i správně hranice, abychom nezvlčili. Ráda vzpomínám na období Golden Kids, jen mě mrzí, že trvalo tak krátce. Pak přišla spolupráce s různými hudebními tělesy, velká zahraniční turné. V osmdesátkách jsem začala točit písničky pro západní Německo, to bylo taky fajn. Devadesátky, to bylo období muzikálů a pak přišlo milénium a s ním…

… Dlouhá noc.

Ano, přišel vliv taneční hudby a s ním moje CD Vodopád a píseň Dlouhá noc, za kterou jsem dostala ocenění Píseň roku, Zpěvačka roku, síň slávy atd. Nesmím zapomenout ani na turné s Karlem Gottem v Austrálii a Carnegie Hall, kde jsme koncertovali dokonce dvakrát. Taky jsem točila filmy. A teď mi vyšla v reedici knížka Každá trampota má svou mez.

Když vás tak poslouchám, je ještě něco, co máte na seznamu neodškrtnutých položek?

Já nemám žádný seznam. Ke mně to všechno přichází tak nějak samo.

Vy nemáte žádná přání?

Já mám jediné přání, abych byla zdravá. Aby mi fungovaly hlasivky a abych měla sílu dělat to, co mě baví. To, co má přijít, přijde.