"Olympijská kolekce je splněný sen. Kritika mě mrzela jenom za švadleny," říká návrhářka Zuzana Osako

Jak dlouho trvala tvorba celé olympijské kolekce? Kdy jste ukazovala první návrhy?

První návrh jsem prezentovala asi po třech týdnech od zadání, ze kterého jsem měla vycházet. Následně jsem se půl roku setkávala se sportovci. Oni jezdí na tzv. top campy do Karlových Varů, kde jsem s nimi byla na dvou víkendech. Právě tam jsem ukazovala první prototypy a bavili jsme se o tom, jaké mají zkušenosti z předchozích olympiád a co by chtěli, případně nechtěli. S sebou už jsem měla první modely, které si mohli vyzkoušet a vyjádřit se k nim. Zhruba půl roku trvalo, než kolekce dostala finální podobu. 

Jaké byly požadavky sportovců? 

Hodně řešili boty! Báli se, aby neměli puchýře nebo otlaky, takže jsme nevolili obuv, která je tvrdá. Když si člověk představí nové boty, ve kterých je šest hodin, tak u nich je riziko puchýřů opravdu velké. Takže boty byly největší téma. Zároveň jsem pochopila, že většina holek na sobě nemívá šaty, naopak jsou zvyklé na zipy, na věci přes hlavu. S tímto zjištěním jsem také hodně pracovala. A vlastně si většina sportovců řekla o prohloubení kapes, což jsme také vyslyšeli. 

Kapsy? Na co je potřebují hluboké?

Na mobil a na všechno možné. Holky to ale pojaly tak, že šaty, které jsou jednoduché a bílé, pak budou nosit i ve volném čase. Takže chtěly hluboké kapsy, aby si do nich mohly hodit klíče od pokoje a podobné věci. A tak jsme kapsy protahovali a testovali, jestli se do nich v pohodě vejde i větší mobil. 

Promlouval do podoby kolekce i Český olympijský výbor?

Ano, Český olympijský výbor (ČOV) viděl návrhy ještě dříve než sportovci. V té době byly návrhy ještě v podobě kresby a já byla před několika komisemi. V původním návrhu například nebyla taška, ale olympijský výbor ji chtěl, aby sportovci při nástupu nešli právě s narvanými kapsami. Takže mě požádali o tašku. Také jsem v prvním návrhu měla košili s krátkým rukávem, ale pan předseda řekl, že to neexistuje, protože jde o formální událost. Poté vzniklo sako a vesta společenského střihu. Následně jsme všechno vyzkoušeli. Po celou dobu mi byl modelem Ondřej Synek, který se jako model opravdu napracoval. Nakonec jsme se ale rozhodli pro původní myšlenku košile, která se hodí do tamního počasí, ale s dlouhým rukávem. 

Do kolekce se promítá český i japonský folklor. Konzultovala jste návrhy třeba i se svými dětmi, kterým v žilách koluje kromě české i japonská krev?

Ano, hlavně kroje, které známe z hodů z Japonska, kde jsme bydleli a chodili jsme v kroji celá rodina. Ty kroje nejsou nepodobné. Naopak, těch podobností mezi českou a japonskou kulturou nacházíme mnoho. Máme foneticky stejný jazyk, stejné slabiky, takže máme úplně stejně znějící slova, ale s jiným významem. Takže jsem se s dětmi hodně bavila o krojích a modrotisku. Pomáhaly mi s vyhledáváním moderních modrotiskových vzorů v Japonsku. 

Co považujete za přednost české olympijské kolekce?

Mám to trošku jinak než ČOV, který se na kolekci dívá tak, že je v první řadě vytvořena pro sportovce a v druhé řadě jde o určitou prezentaci České republiky. Já v olympijské kolekci vidím ještě jednu přidanou hodnotu, která se mi potvrzuje. Lidé v Česku, kteří mají dál k lidové kultuře, díky ní začínají vnímat slovo kroj. Začínají vnímat, že je naší součástí. Donedávna byly kroje pouze pódiové, byly hodně zdobené a byly určené jenom pro lidi, kteří je předvádí. Ten lidový, tradiční oděv, velmi upadal a hrozilo, že úplně zmizí. Takže jsme pracovali na tom, aby se kroj vrátil zpátky do našich životů. V regionech, kde folklor žije, se to daří. Pak jsou ale regiony v Česku, samozřejmě nejvíce Praha, kde kroje značily něco starého. Najednou se ale slovo kroj začíná objevovat i v té kritice, což znamená, že lidé přijali, že něco takového máme. A právě tohle je pro mě významné. 

A co naopak za slabinu?

Na té kolekci je tolik práce, že si to málokdo umí představit. Na začátku jsem byla informovaná, co všechno nás čeká a varovaná, že se třeba na olympiádu na poslední chvíli dostanou i basketbalisté. Tak se i stalo, a tak jsme šili v obrovském časovém tlaku, protože za chvilku odlétají. Oslovila jsem ale paní Vybíralovou, které se říká královna uniforem, aby mi pomohla výrobu perfektně zvládnout  a musím říct, že je výborná. Teď asi sto lidí fasovalo sety a pouze dvěma lidem, kteří zhubli, byli volné kalhoty, jinak všech oblečení sedí. V ní jsem objevila obrovskou oporu a jistotu, že to zvládneme. 

Jak dlouho trvá vyrobit set oblečení?

Nejvíce nás zdrží výšivka, protože do jemné košiloviny vyšíváme logo olympijského týmu, a to do košile i do šatů. To je takový poslední krok, který na výrobě přidává třeba dva dny. Původně jsem si myslela, že na výrobu budeme potřebovat tři týdny, teď ale dodáváme za týden. Je to ale tím obrovským nasazením lidí, kteří na oblečení pracují. 

A dokážete odhadnout, kolik lidí stojí za výrobou?

Kolem třiceti lidí, včetně řemeslníků, kteří tkají těla tašek, pletou ucha, vyšívač, dámy na střižně a švadleny, žehlení, nažehlování placky olympijského týmu na vesty a jupky a pana ševce, který šije každý pár ručně po dodání jména a dodává ze všech nejrychleji! Nepočítám bavíře a formštechry, ti už mají práci hotovu. Šijeme v Čechách, boty vyrábíme na Moravě a tašky byly dodané dopředu, ale po nominaci basketbalistů se tká a plete dál. U tašek jsme udělali ještě jednu speciální kategorii pro vysoké muže, což se nám teď hodí právě u basketbalistů. Prodloužili jsme ucho, aby taška byla na podobném místě jako ji nosí ostatní. 

Na sociálních sítích se strhla lavina negativních komentářů. Překvapila vás kritika?

U sociálních sítí vždycky záleží na perspektivě. Na mých sociálních sítích a na sítích mých přátel nebo kolegů jsem negativní kritiku zaznamenala pouze v malé míře, protože právě jde o určitou síť lidí. ČOV nám řekl, že podle monitoringu je 70 % hodnocení pozitivních. Naopak mě ale překvapilo, s jakým nasazením se vyjadřují návrháři, kterých se to vůbec netýká, a posuzují mě, jako kdybych byla u nich ve škole. 

Dostala jste nějakou zpětnou vazbu od lidí z jiných zemí? Například z Japonska?

Ano, povídala jsem si s japonskou návrhářkou, která je v Japonsku oblíbená a vytváří podobně ležérní věci jako já pro značku Tradice. Říkala, že Japonci velmi ocení modrotisk a vějíř. Navíc, pokud někdo viděl nástupovou kolekci Japonců, oni mají dvě – jednu červenobílou a druhou modrobílou, tak musel vidět velkou podobnost. Zároveň na kolekci reagovali Japonci, které znám. Ti říkali, že dodržuje jejich estetiku délek, přikrytí paží a líbí se jim, že se snažíme o formálnost, protože oni vnímají olympijský nástup jako slavností událost. Je vlastně zajímavé, že dříve na ceremoniálech bylo téměř výhradně formální oblečení (až na některé národy z Afriky, kteří už dříve chodili v batice), v současné době se tam střetává sportovní, formální, sportovně elegantní nebo právě národní pojetí. My jsme se rozhodli pro pojetí národní, což je možná to, co veřejnost začíná pomalu chápat. Skvělé je, že nás třeba v Arabských Emiátech zařadili do výběru sedmi nejzajímavějších kolekcí, už se o nás ve světě mluví. 

Sledujete i kolekce jiných zemí? Která se vám osobně líbí nejvíce?

Pro mě bylo nejdůležitější Japonsko. Americkou kolekci od Ralpha Laurena vnímám tak, že vsadil na jistotu a sport a nic více. Je to krásná čistá kolekce, která má skvělou prezentaci, jakou má Ralph Lauren vždy. Moc se mi ale líbí Austrálie. Prezentace i fotografie jsou moc hezké. Jsem zvědavá i na Kanadu, jejich průvod možná bude připomínat Sametovou revoluci. Na druhou stranu se kanadská kolekce může setkat s nadšením u mladších lidí, takže z toho může vzniknout zajímavý dialog. 

Přijala byste nabídku vytvořit olympijskou kolekci znovu? I s vědomím toho, že bude vystavena kritice?

Pro mě je to splněný sen. Kritika mě vůbec neovlivnila. Mrzelo mě to jenom za švadleny a lidi, kteří stojí za výrobou. A také mě mrzelo, že na kolekci plive někdo, pro koho vůbec není určena. Nelíbí se mi to v rámci české povahy.