Oskar Hes ze StarDance: Tanec je dřina, do vystoupení rád přidávám vlastní příběh

Když přišla nabídka na StarDance, řešil jste ji s maminkou, která je také z tanečního oboru?

Ano, je to bývalá baletka, skvělá tanečnice. Z legrace se mě už v minulosti ptala, kdy půjdu do StarDance. A když nabídka přišla, oba jsme měli radost. Nikdy jsem to nevyřvával do veřejného prostoru, ale účast ve StarDance jsem si moc přál. Baví mě, že je to pohybová záležitost, a zároveň tak trochu herectví. Do každého vystoupení můžete přidat výraz nebo příběh, který tanec ozvláštní. Do určité míry je to i režie, protože s taneční partnerkou vymýšlíme příběhy, které by nás i diváky mohly bavit. StarDance je navíc projekt, který má nejen obrovskou sledovanost, ale taky je oblíbený u širokého spektra lidí. Pro mě má určitou prestiž a je myslím skvělé si jím projít. Je to velká dřina i škola.

Přijde mi, že dřinu vyhledáváte i u filmů. Máte za sebou mnoho projektů, které vyžadovaly velkou přípravu.

Mně se líbí, když prací žiju, propadnu se do příběhu a jsem mu plně oddaný. Takhle se to snažím dělat vždycky. Naopak mi nevyhovuje, když jsem rozkročený v pěti projektech najednou a nedokážu se všem naplno věnovat. Teď mě těší, že jsem na planetě StarDance a všechno ostatní jde tak trochu stranou.

Máte štěstí na zajímavé role, například ve filmu Bratři, Dukla 61 nebo Král Šumavy. Je to vlastně štěstí, nebo si role pečlivě vybíráte?

Určitě je to kombinace obojího. Věřím, že štěstí přeje připraveným, a tak nepodceňuju přípravu na castingy a kamerové zkoušky. Snažím se na nich být stoprocentně soustředěný a chovat se k lidem, kteří mi práci dávají, slušně a s respektem. Myslím, že je na mě spoleh, což při práci vyžaduju i od ostatních lidí. A samozřejmě obrovskou úlohu hraje štěstí, být ve správný čas na správném místě. Mám seznam lidí, kterým jsem vděčný za to, kde dneska jsem, protože mi hereckou práci nabídli opakovaně. Jsem rád, že nade mnou nezlomili hůl.

Jaké to je, chodit na castingy? Nedokážu si to představit.

Nikomu asi není příjemné chodit k bílé stěně a neustále dokazovat, že na to má. Když přijdu na casting nebo kamerovku, vždycky se cítím jako v patnácti letech ve škole. Teď už jsem o něco klidnější, protože trochu víc tuším, co mi funguje. Je to jako u všeho, zlepšujete se až díky zkušenostem. Ty se sbírají celý život.

Před rozhovorem jsem zjistila, že máte dvojvaječné dvojče. Váš bratr se nevěnuje umění, ale řemeslu. Je to tak?

Bratr nikdy neměl umělecké ambice. Vystudoval truhlářství a zámečnictví, ale aktivně se tomu nevěnuje. Pracuje různě, kde má zrovna příležitost.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno