Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Petra Nesvačilová: Ráda bádám v lidských duších

Ještě než se herečce, scenáristce a režisérce Petře Nesvačilové (37) loni v říjnu narodila dcera Jasmína Rikka, věděla, že s prací ani rozhovory pro média nebude spěchat. O to víc nás těší, že pro čtenářky Marianne udělala výjimku. S novinářkou – a kamarádkou – Pavlínou Saudkovou si povídaly nejen o tom, jak Petra prožívá první měsíce s miminkem, ale i o tom, co ji na její nové životní roli překvapilo a co pro ni byla největší výzva.

Text: Pavlína Saudková

Čím tě mateřství nejvíc změnilo? Mám dojem, že jsi hodně zvolnila.

Je to tak. Bavilo mě být s miminkem v bříšku hodně meditativní. A když se Jasmínka narodila, v tomhle módu jsem pokračovala. Uvědomila jsem si, že jsem nikdy v životě nebyla tolik doma jako teď. Nikdy jsem neměla tolik volného času. Od školky jsem pořád někam chodila, a teď nikam nemusím. Moc si to užívám.

Jako herečka ale plánovat musíš, takže co tě teď čeká?

V únoru jsem měla natáčení show Inkognito, to mi s Jasmínkou pomohla maminka. A na jaře začínám zase hrát v divadle Ungelt. Nic nového zatím zkoušet nebudu. A zbytek se uvidí.

Kdysi jsme se spolu smály, že u rozhovoru s tebou ve Forbes Women nebylo jako u ostatních žen, co dokázaly, ale že bys chtěla tři nebo čtyři děti. Máš tyhle plány pořád?

Musím přiznat, že už dva dny po porodu jsem si říkala, že bych pokračovala. Takovou lásku jsem v životě necítila. Je nádherná. Jiná než k muži. Je to obrovský dar. A hojnost dětí je krásná.

Jak tě znám, je pro tebe rodina hodně důležitá. Je to vidět i na tvých sociálních sítích.

Mám ráda všeho hodně. Hodně zlata i hodně rodiny. Rodina pro mě znamená bezpečí, teplo, hájemství, místo, kam patřím, štít, za který se můžu schovat. Pořád v něčem přetrvává ten pocit ze školky, když na tebe byl někdo zlý a ty jsi mu řekla: „Já to řeknu mámě nebo tátovi.“ Vědomí, že máš kde se schoulit, je krásné. Na rodiče se taky dá hezky vymlouvat – když tě něco štve nebo je nějaký problém, vždycky to na ně můžeš svést. Rodina je vesmír, do kterého vkládáme úplně všechno. A ono to taky úplně všechno je. 

Jakou rodinu bys chtěla dopřát Jasmínce?

Láskyplnou, plnou, velikou, bezpečnou. A pevnou. S hojností všeho. 

Jako „teta“ jsi rozmazlující a tolerantní. Už jsi přemýšlela, jak budeš vychovávat vlastní dítě?

Asi se neubráním tomu, dát určitý důraz i na výkon. Čeká ji atletika, tenis a tak… (směje se) Každopádně mě Jasmínka už teď učí přemýšlet o důslednosti, kterou moc nemám. Ale baví mě se jí učit. Být důsledná bude výzva. Stejně jako být dochvilná. Ale naštěstí se učím rychle, když chci.

Mohlo by se vám líbit

„Moje svatba byla na pohodu,“ říká Eva Adamczyková

Jak se Evě Adamczykové daří skloubit odlišný životní rytmus s manželem, hercem Markem Adamczykem? A jak se Eva vyrovnává se ztrátou rodičů?
marianne.cz

Jak přijímáš změny?

V tomhle mě hodně vycepoval dokument. Takže v pokoře k tomu, že věci se někdy dějí jinak, než jsme plánovali. Když na natáčení dokumentu někdo nepřijde nebo to na poslední chvíli zruší, nemůžu říct nic, protože pořád jsou to především lidé, kteří mi dávají všanc svůj život, svůj příběh. Moje dokumenty si vždycky žily trochu svým životem, vyvinuly se jinak, než jaký jsem měla původní záměr či představu. Naštěstí jsem flexibilní a neutápím se v tom, že z mé představy třeba úplně sejde. Je důležité umět se přizpůsobit situacím.  

Máš ráda výzvy i v soukromí?

Stopro! Teď je výzvou třeba kojení. Ona je to celkem alchymie a chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila. Myslela jsem, že to bude jednodušší. Ostatně často mám pocit, že něco bude jednodušší. I porod jsem si myslela, že bude jednodušší.

A nebyl?

Nebyl. Vůbec to nechápu. Já kdybych byla bůh, určitě by to lidstvo mělo jednodušší.

Pak by nás nebylo ale třeba osm miliard, ale ještě víc?!

Dobře. Tak bych udělala planetu větší, ať se sem vejdeme. Výzvou také bylo celý ten proces po porodu přijmout. To, že jsem unavená, že se tělo hojí. Nevyvíjet na sebe tlak, dopřát tomu všemu klid a čas. Bylo to to nejlepší, co jsem pro sebe kdy udělala. Všechen stres a strachy se rozpustily. Cestou na pediatrii totiž potkáte spoustu lidí a nevyžádaných rad a názorů, které vám rozhodně nepomohou. 

Takže to tvoje „přijímám“ znamená, že přijímáš a posloucháš svoji intuici?

Přesně tak. Stejně jako to, že tělo ví, na co kolik času potřebuje. Nebo to, že na sebe nebudu vyvíjet tlak, ani když jde o vyndání nádobí z myčky. Šestinedělí je pro mě období klidu, opečovávání. A s ohledem na svoji přecitlivělost a vztahovačnost jsem předem všechny upozornila, že chci jen chválit. 

Už dlouho mě fascinují ty tvoje dvě podoby – na jedné straně excentrická, vtipná, rozevlátá herecká hvězda, na druhé klidná, na odpovědi čekající režisérka a dokumentaristka. Co z toho jsi víc?

Myslím, že jedno skvěle doplňuje druhé. Underground a mainstream. Festival dokumentárních filmů v Jihlavě je pro mě stejně důležitý jako filmový v Karlových Varech. Tyhle dva směry pro mě byly vždycky důležité. A vždycky jsem to byla já. Ze zábavy se dá čerpat pozitivní energie, je to radost. A v hlubinách je vesmír, který je jen můj. Něco z něj můžu sdílet prostřednictvím svých dokumentů nebo psaní, ale v podstatě jsem tam sama. Dobře sama. 

A záměrně si tohle chráníš?

Ano, protože být sama je úžasný pocit. Baví mě být sama se sebou, jít na rande sama se sebou. V takových chvílích mám pocit určité křehkosti. Stejně jako u zpěvu. Už jako dítě jsem věděla, že budu herečka, režisérka nebo zpěvačka. Teď mám úžasnou učitelku na zpěv, chodím na piano, vždycky jsem si myslela, že k tomu všemu budu hrát v muzikálech a vydávat desky.

Což ještě můžeš…

Samozřejmě. Ale pro mě je zpěv hlubina tak intimní, že nevím.

Mohlo by se vám líbit

Chantal Poullain: Mám ráda upřímnou řeč

S Chantal Poullain jsme se sešly na rozhovor v jejím bytě v centru Prahy – ale jako bychom se v tu chvíli přenesly do Francie. Za zvuků šansonů jsme probraly psaní knihy i písňových textů, stesk po vzdálené rodině, třicet let nadace Archa Chantal i to, jak si celoživotně udržet vřelý vztah s dětmi. I když jsou dávno dospělé.
marianne.cz

Co si zpíváš, když jsi sama?

Teď ukolébavky. 

A co zpíváš ne pro Jasmínku, ale pro sebe samu?

Mám ráda smutné písně. Teče voda, teče – tu měl rád i Masaryk. Baví mě písničky Hany Hegerové, Marty Kubišové, Evy Olmerové. Zpívám si ale třeba i Ty lesovské stráně z filmu Madla zpívá Evropě, protože tuhle písničku milovala moje babička. A z těch amerických Ellu Fitzgerald, Joni Mitchell. A Tichou noc mám ráda přes celý rok. 

Jak vnímáš pojem sebeláska?

Jako něco, co se nedá předat slovy. Dá se snadno zaměnit s egem. A rozpoznat to je někdy hrozně těžké. Kdysi jsem si o egu a duši přečetla, že duše je ta moudřejší. A protože moudřejší ustoupí, duše velmi často ustoupí egu. Sebelásku si můžeme představit třeba jako kouli, ve které jsou různé esence, vlastnosti, pocity. I hranice a respekt k sobě. Důležité je ale vědět, co vlastně respekt a pokora jsou. Člověk k tomu dojde, ale je důležité mít průvodce. Já bych k tomu bez něj nejspíš nedošla. Spoustu toho sice víme sami, uvnitř nás je jakýsi zvoneček, který se zachvěje, když se děje něco, co už není v pořádku. A k sebelásce patří i naučit se říct, že to není v pořádku. Pro mě byl proces hledání sebelásky poměrně dlouhý. A i díky Jasmínce si uvědomuji, jak mi sebeláska někdy chybí.

Kdy třeba?

Když jsem unavená. Tehdy spadne nějaký obal, který tu sebelásku chrání. Taky jsem zjistila, že se tlačím do výkonu. Což nesouvisí se sebeláskou, je to úplně zbytečná věc.

Kde to vzniklo?

Mám to z rodiny, jsme rodina perfekcionistů, kde se na výkon klade důraz.

Tatínek fotbalista, viď?

A pak trenér. A ekonom, stejně jako maminka. Můj muž se mi někdy směje, když stejně jako naši řeknu: „Tak jedem, jedem, jedem.“ Není třeba na sebe vytvářet tlak.

Hlavně ve chvíli, kdy to děláme, protože očekáváme, že nás za to někdo bude mít rád nebo nás pochválí…

Teprve skrze Jasmínku jsem si uvědomila, jak jsem zvyklá na zpětnou vazbu. Ta u malých dětí samozřejmě nepřichází – aspoň ne tím komunikačním způsobem, na který jsem zvyklá. Přinesu domů milované miminko, pochybuju o sobě, jestli všechno dělám správně, jestli jsem pro ni dostatečně „správně“ – a zpětná vazba nikde.

Není to jen zdánlivé? Protože pláče snad Jasmínka? Nepláče. Tak asi „jsi správně“. Ještě chvíli ale zůstaňme u těch průvodců životem. Kdo je tobě průvodcem?

Moji terapeuti. Terapie je skvělá. Jsme generace, která má tu možnost, má k tomu prostor. A za to jsem ráda. V určitém ohledu tady „terapeuti“ byli vždycky – jen dřív to byl kněz nebo moudrá bába kořenářka. I když jsem se s nimi někdy neshodla a poslechla svoji intuici, byla jsem vděčná za možnost uvědomit si, že intuice je moje a že ji mám poslouchat a pracovat s ní.

Jak sis hledala prvního terapeuta?

Měla jsem kamarádky podobného ražení, takže po hodinách a hodinách povídání, k čemuž FAMU vybízí, přišla řeč i na tohle. Dalšími mými velkými průvodci byli režiséři Karel Vachek, Jan Němec a Věra Chytilová a jejich filmy. Na nich jsem zjistila, že mám raději věci příjemné než nepříjemné. Že nejsem zrozená pro trpitelství. Byla jsem velký pozorovatel, brzy jsem si přečetla Junga, který mě velmi ovlivnil. Popisoval věci, které mi dělaly dobře a které jsem znala. Bylo to úlevné. Často jsem se dívala na dokumenty o hercích a umělcích – a vlastně mi ten jejich svět přišel děsivej. Pořád všichni pili, podváděli se, byli nešťastní, rozervaní, trpící… Milovala jsem Dostojevského, ale věděla jsem, že nemůžu takhle trpět, abych mohla tvořit! Během studia jsem zjistila, že mám v sobě i hodně vzteku, že se nemám ráda, často se uzavírám do jakési krusty, která je navenek bojovná a může působit arogantně. Jenže proč já tady budu s lidmi válčit, když s nimi mám soužít? A tak jsem už ve dvaceti začala s terapií.

Může být herectví forma terapie? Nebo tě jen rozebere a už nesloží?

Pravděpodobně nejdřív vznikl člověk a až pak herectví, že? A jak řekl Platón: „Nejdřív bylo trauma, pak umění.“ Já k herectví šla právě z toho přetlaku. Ráda bádám v lidských duších.

A proč zvítězilo herectví nad hudbou?

Herectví má výhodu v tom, že si člověk hraje na někoho jiného, je někým jiným. Dvě hodiny na jevišti nebo měsíc natáčení u filmu si chodí do jiného světa. Uniká tam. Zpěv je taky úžasný, ale jdeš při něm s kůží na trh – jde o hlas, tělo, tvoje jméno. Zpěv i psaní jsou hrozně obnažující. U herectví pořád máš alibi, že jsi někdo jiný.

Chtěla bys žít život některé ze svých rolí?

Ani jedné! Moje postavy, i když jsou leckdy humorné, mají v sobě vždycky něco skličujícího, nějaké pnutí.

Posunuly tě terapie nějak i v herectví?

Už ho neberu tak osobně. Tím se mi začalo líp hrát – a myslím, že i postavy jsou spokojenější. Mají ode mě odstup. Taky jsem si uvědomila, že člověk nemusí ty věci zažít, aby je dobře zahrál. A Tomáš, můj partner, mě učí častěji se chválit.

Protože ty často vypadáš, že se chválíš, ale dáváš do toho jemnou ironii, takže to má pak podtón kritiky. Možná pozůstatek toho tlaku na výkon?

Vím, že za spoustu věcí se pochválit můžu, ale hodně jich potřebuju ještě „potunit“. 

Myslíš, že teď třeba dokážeš líp zahrát mateřské role, když jsi sama mámou?

Překvapilo mě, jak moc mě překvapilo, co mateřství vlastně je. Krásná věta, že? Udivuje mě, co všechno mateřství obejme, jak velké je. A taky se mi začala líbit věta: „Nic mi neuteče.“ Je třeba si užít to, co je teď.

Mohlo by se vám líbit

„S ničím se už nervu,“ říká herečka Jitka Sedláčková

Po padesátce pořádně nastartovat kariéru, a ještě potkat velkou lásku? I když si herečka Jitka Sedláčková prošla několika těžkými životními zkouškami, teď jen září. „Všechno se dá vyřešit. Anebo neřešit,“ usmívá se.
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Lidé a místa
Knihovna v Rožnově prošla ohromující proměnou a nadchne každého návštěvníka

Knihovna v Rožnově prošla ohromující proměnou a nadchne každého návštěvníka

Krása
Jak se zbavit oteklého obličeje po ránu: Zkuste 3 jednoduché triky, po kterých se vám rychle uleví

Jak se zbavit oteklého obličeje po ránu: Zkuste 3 jednoduché triky, po kterých se vám rychle uleví

Krása
Rychlá pomoc při akné: Jak se zbavit nečekaných pupínků, které se objeví v nejhorší možnou chvíli

Rychlá pomoc při akné: Jak se zbavit nečekaných pupínků, které se objeví v nejhorší možnou chvíli

Dům
Typický slovenský dům ve tvaru kostky v původním neutěšeném stavu s hospodářským dvorem proměnili v bydlení pro mladou rodinu

Typický slovenský dům ve tvaru kostky v původním neutěšeném stavu s hospodářským dvorem proměnili v bydlení pro mladou rodinu