Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Štěpánka Fingerhutová: Pomohlo mi, když jsem herectví začala říkat práce

Info ikona
Štěpánka Fingerhutová

Už jako malá chtěla být herečkou – a splnilo se jí to. Štěpánka Fingerhutová hraje v divadle, filmu i televizi. Kromě nabitého rozvrhu jsme si povídaly i o stinných stránkách studia na herecké konzervatoři a o složité cestě k lásce k jídlu.

Eliška Vrbová | 5. 12. 2022

V létě jste točila film, seriál, hrajete divadlo, dabujete, jste aktivní na Instagramu... Stihla jste i trochu odpočívat? 

Zatím spíš ne. Ale na podzim jsem si vyblokovala dvanáct dní, do kterých mi nikdo nebude sahat a já někam odjedu. Ještě sice nevím kam, ale prostě pojedu pryč. (smích) 

Váš přítel pracuje v úplně jiném oboru. Jak se vám daří časově se sladit a trávit čas spolu? 

Teď je to opravdu trochu extrém. Přítel je kardiolog, chodí do normální práce od pondělí do pátku, občas o víkendu. Když jsem brala roli v seriálu Táta v nesnázích, tak jsme se bavili o tom, že tohle léto bude asi náročnější, protože jsem věděla, že mám ještě točit film Děti Nagana, a k tomu budu ještě chodit do dabingu. Oba dva jsme si naivně mysleli, že to bude víc v pohodě. Protože my se fakt skoro nevídáme, máme úplně obrácený režim, on jde ráno do práce, odpoledne končí a já po večerech hraju. Jsme rádi za každý volný čas. Je fakt, že já se teď, dokud nemám děti, snažím tu práci hodně tlačit, abych mohla pak trochu polevit. Zrovna včera na mě byl hrozně hodný, přišla jsem po dvoudenním natáčení, byla jsem úplně mrtvá, bolela mě hlava a on mi hned donesl vodu a obklad. Za to jsem mu fakt vděčná, vím, že to pro něj taky musí být náročné, když se doma jen otočím, přeházím si věci z tašky do tašky a jedu zase pryč. 

Dokážete v hlavě snadno oddělit práci a volný čas, když už nějaký máte? 

Naprosto. Hodně mi pomohlo, když jsem začala herectví říkat práce. Já vím, že to zní hrozně banálně, ale to naše povolání nemá moc jasné hranice, kdy člověk pracuje a kdy ne. Budování herecké kariéry spočívá i ve sbírání kontaktů, ukazování se na sociálních sítích a z toho jsem byla dřív dost unavená, protože jsem na tu prá- ci pořád myslela a vlastně pracovala neustále. Teď to mám takhle: ať jdu do dabingu, do divadla, postuji spolupráci na Instagram nebo jdu jen sbírat kontakty na slavnostní premiéru, beru to jako práci, která někdy začíná a končí a nemísí se samovolně s mým soukromým životem. Moc mi to prospělo.

Mohlo by se vám líbit

Bavíte se doma s partnerem o práci?

Ani ne. Maximálně ho někdy poprosím, aby si se mnou nahazoval texty, zeptám se ho, jaký měl den, on se mě zeptá, jaký jsem měla den, ale není to tak, že bych mu sáhodlouze vyprávěla, jaká herečka z castingu dostala roli místo mě.

Je to podle vás i díky tomu, že jste každý z jiného oboru?

Asi určitě, ačkoliv nějaké základní pojmy z profese toho druhého už rozeznáme. My herci máme někdy větší potřebu se o práci bavit dlouho, zvlášť, když jde o člověka ze stejného oboru, protože všichni známe ty stejné lidi z branže. Jasně, že se chci někdy vypovídat z trapného castingu, ale není potřeba se v tom babrat. Pro mě jsou moc cenná přátelství i vztahy, které se netočí kolem mého zaměstnání.

Jak jste se vlastně s partnerem seznámili? 

Na Tinderu, letos to byly tři roky. To je právě výhoda téhle platformy, že se tam můžou snadno potkat lidi z jiného oboru nebo z různých měst. V mém okolí je už několik párů, které se takhle seznámily, a někteří už měli i svatbu. 

Jak přítel reagoval, když zjistil, že jste herečka? 

Já jsem na Tinderu nejdřív mlžila, měla jsem tam, že pracuju v médiích, nebo něco takového. Někdo mi tam občas i napsal – ty jsi Štěpánka? A já jsem někdy i lhala, že to nejsem já. (smích) Můj kluk je Slovák, takže ten to nevěděl, ani by se v televizi na ty věci, ve kterých jsem hrála, asi nekoukal. A když se to dozvěděl, byl s tím v pohodě. Co kdo dělá, není tak důležité. 

Dívá se na věci, ve kterých hrajete teď? 

Do divadla chodí rád, to je vždycky pyšný. Na filmy a seriály se moc nedívá, ale třeba Devadesátky se mnou zhlédnul celé. Takže mě podporuje. Ale není to zas tak, že bychom si doma sedli a já bych řekla: „Jé, pojď, dneska jsem v televizi“.

Ví se o vás, že jste chtěla být herečkou od dětství, přestože nepocházíte z herecké nebo nějak umělecky založené rodiny. Jak k tomu došlo? 

Úplnou náhodou. Když jsem byla malá a hodně jsem brečela, tak mi rodiče říkali, že jsem „hérečka“. A nějak mi to asi vpálili do hlavy, protože od té doby jsem pak pořád říkala, že chci být herečka. Navíc jsem se celkem ráda předváděla – to už teď teda nemám. A pak jsme jednou u babičky třídili nějaké časopisy a já jsem našla katalog Tesca, kde byla na fotce v kabátu moje sestřenice. Vůbec jsem to nechápala: co tam dělá? Vždyť je to přece naše Týna! Myslela jsem si, že je to třeba nějaké její dvojče. A rodiče mi řekli, že Týna chodí na takové konkurzy, občas něco fotí a občas natáčí reklamy. „Cože, chodí na natáčení? Já chci taky chodit na natáčení!“ vyhrkla jsem. Jako malou mě totiž fascinovala televize, byla jsem schopná neustále koukat na různé dětské pořady. No a tak jsem taky šla na konkurzy a dělala jsem reklamy, ale nebylo to žádné filmování nebo seriály. K těm jsem se dostala až na konzervatoři díky tomu, že mi učitelka na dramaťáku řekla, že bych to měla zkusit. Tak jsem to zkusila. 

Mohlo by se vám líbit

Na sociálních sítích jste otevřeně mluvila o tom, že na konzervatoři jste trpěla poruchou příjmu potravy, a říkala jste také, že je to mezi herečkami na konzervatoři běžné. Čím si vysvětlujete, že se to děje v takové míře? 

Dělala jsem si takovou soukromou anketu, kolik z holek, které jsem na konzervatoři znala, si tím prošlo. Z naší třídy to bylo něco přes 70 procent, což je opravdu hodně. Nedokážu posoudit, čím to je. Je to náročná škola, psychicky i fyzicky, byli jsme tam často do večera a neměli jsme tam úplně dobré stravování. V herectví jste chtě nechtě posuzováni na základě vzhledu a víc než v jiném oboru se srovnáváte se spolužačkami, které dostávají práci, zatímco vy ji nedostáváte. Ne každý herec je dobrým pedagogem a na hereckých školách učí i herci, kteří nejsou v tomhle ohledu citliví. Za mých studií tam jedna taková kantorka byla, naštěstí už ale neučí. Říct patnáctileté holce, že pokud chce být herečka, musí zhubnout, není úplně správné. A ani to není pravda. Škola už má úplně jiné vedení a kantory, než za dob, kdy jsem studovala a doufám a věřím, že se v tomto ohledu něco zlepšilo. Jinak na školu a hlavně kolektiv tam vzpomínám ráda. Za sebe bych jen ráda dala vědět, že se to stát může. Hlavně – ve společnosti panuje předsudek, že lidé s poruchou příjmu potravy na to musejí vypadat. Ale tak to vůbec není. Tělo jako z článku o umírající anorektičce není jediným důkazem poruchy příjmu potravy.

Bojíte se, že by se to někdy mohlo vrátit? Dá se tomu nějak předcházet? 

Myslím si, že už se mi to nevrátí, teď už jsem jinak nastavená. I když jsem na začátku roku měla nějaké zdravotní problémy a nemohla jsem moc jíst. Bylo to pro mě těžké, trochu to ve mně zatikalo a spustil se mi pocit, který jsem měla, když jsem hladověla. Pravděpodobně si tu zkušenost ponesu do konce života, ale myslím, že už nemám tendenci řešit stres jídlem. Jím, co chci a kdy chci. Naopak se teď spíš až panicky bojím být hladová. 

Kdybyste musela kvůli roli nějak zhubnout nebo řešit více váhu a postavu, šla byste do toho? 

Asi bych to vzala, ale musela bych si dát pozor. Určitě bych to řešila s odborníkem. Vím, co to udělá s tělem, když se to dělá neřízeně.

Jak reagujete na případné poznámky na svou postavu? Když vám někdo řekne třeba: „Jé, ty jsi zhubla, tobě to sluší.“ Jak se s tím srovnáváte?

No, tuhle poznámku miluju… To se právě stávalo, když jsem na začátku roku asi měsíc nemohla pořádně jíst, protože mi nebylo dobře. Chodily za mnou kolegyně s tím, že mi to hrozně sluší. A já jsem jim na to říkala, že se ale necítím dobře. Je těžké to lidem vysvětlovat, v tomhle ohledu by měl každý začít trochu u sebe a přemýšlet, co komu říká. Když máte  najednou hubenější postavu, není to vždycky známka toho, že se cítíte dobře.

Jaká je podle vás vhodná komunikace s člověkem, u nějž máte podezření na poruchu příjmu potravy?

Nejsem odborník na tohle téma, mohu mluvit pouze za sebe a ze svých zkušeností. Vždy je lepší se informovat odborně. Za sebe navrhuji místo: „Ty jsi hubená, najez se.“ spíš nabídku pomoci: „Nemáš problém, nepotřebuješ se mi s něčím svěřit? Můžeme to společně řešit.Nechceš doporučit někoho, kdo ti s tím poradí?“ A když se vám bude zdát, že už je na tom ta dotyčná líp, tak neříkat „Jé, konečně jsi přibrala!“ Najít hranici je těžké a je důležité, aby se v tomhle směru vzdělala i rodina té ženy nebo muže. Sama si nedovedu představit, co bych dělala, kdyby se to stalo mojí dceři. Pro rodiče je to hrozně nepříjemné.

Takže teď už máte k jídlu pozitivní vztah?

Miluju jídlo, baví mě gastronomie, chodím do restaurací, je to pro mě i důležitá součást cestování. Když k nám přijde hodně kamarádů, tak je ráda hostím, děláme i kuchařské soutěže. Vždycky si najdeme nějaké jídlo typické pro konkrétní zemi, pak na tom receptu pracujeme třeba měsíc, zkoumáme, co bychom tam dali na tu „umami“ chuť. No a pak je večer s kamarády, kdy se hlasuje o nejlepší jídlo. Jídlo a vaření je pro mě teď už hlavně relax. 

Zdroj článku
Mohlo by se vám líbit