Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Tereza Kostková: „Jsem jako voda, vždycky si najdu cestu.“

S herečkou Terezou Kostkovou o životě s teenagery, o tom, co pro ni znamená Paříž, o cestování, radosti z plných divadel a o její roli v česko-slovenském filmu Nikdy neříkej nikdy.

Už jsme spolu jeden rozhovor pro Marianne dělaly – před čtyřmi lety, ještě před pandemií. Co se u vás za tu dobu změnilo, ať už navenek, nebo uvnitř?

Stále se něco mění, to už je tak na světě zařízeno. Novinka je třeba náš pejsek. Jsou mu tři roky a je to přesně ta změna, co je současně vnější i vnitřní, protože je to nový rozměr lásky a blízkosti. Nemluvě o každodenních procházkách. Bumík k nám přišel pár dní před lockdownem, takže byl naším průvodcem novým časem. A taky mi zase o kus vyrostl syn. Tondovi bude šestnáct, loni skončil základku a nastoupil na střední školu. Jsou to silné ročníky, takže si všechny maminky můžeme podat ruce – příprava na přijímačky, nervy, všichni jsme si tím prošli. Abych to shrnula – normálně život. Díky bohu dobrým směrem.

Váš syn chodil na výtvarnou základku, pokračuje tímto směrem?

Ano, vybral si obor animačně-filmová tvorba. On tedy nikdy nechtěl být výtvarník, směřuje k filmové tvorbě. Ale vždycky měl své vidění a doteď má silný cit pro výtvarno. A je fajn, že své představy umí realizovat i rukama. Jako malý chodil na keramiku, mám tu od něj spoustu krásných věcí, teď si třeba staví železnice, když mu čas dovolí.

Sdílí s vámi svou tvorbu?

Ano, všechno mi pouští a ukazuje. A mě zase zajímá jeho názor na moje věci. Těší mě to.

To je prima, ne všichni teenageři to takhle s rodiči mají.

Tak jistě, v pubertě dochází k přirozené změně pouta, protože se mládě odpojuje do dospělého. Ale na tom není nic špatného. Náš kontakt je pořád intenzivní, jen vypadá jinak. Jasně, je víc pryč, s vrstevníky, ve svém světě, a mně to připadá zdravé. Tak nějak funguju po svém, věřím svým pocitům a tiše doufám, že jako máma nejdu špatným směrem. Já totiž nedokážu zařídit, aby se druhý člověk nějak choval. Jen dělám všechno pro to, aby měl Toník důvod mi věřit a komunikovat se mnou. A zatím se to děje.

Mohlo by se vám líbit

„Jsem intuitivní rodič,“ říká v rozhovoru Zuzana Kajnarová

Herečka Zuzana Kajnarová (40) se po třech letech vrátila do seriálu Specialisté. Při natáčení ji zvlášť baví akční scény, její osobní i rodinný život je však plný harmonie a pohody. Co ráda podniká s dětmi, jak vzpomíná na vlastní dětství mezi skautem a divadlem a co ji dodnes táhne k rodné Ostravě?
marianne.cz

Podniknete občas něco i sami dva? My teď byly s patnáctiletou dcerou poprvé samy v zahraničí, v Paříži, a byla to pro nás úplně nová zkušenost a silný společný zážitek.

Přesně tohle jsme absolvovali před rokem. Když se Toníkovi blížily patnácté narozeniny, strávili jsme spolu jarní prázdniny v Paříži.

Sami dva?

Ano. Dlužili jsme si to už z doby před covidem. My totiž v Paříži byli, když byl maličký, s mojí kamarádkou a jejím synkem, a Tonda na to moc rád vzpomínal. Skončil lockdown, a Toník řekl – mami, tak co ta Paříž? A já na to – ty fakt chceš?! Teď mi budou rozumět všechny maminky, protože mě to opravdu dojalo. Mohl mi taky se vší láskou dát pusu a říct – mami, dobrý, já už pojedu s kámošem. A já bych to naprosto chápala. Takže jsem se pak ještě ujišťovala – vážně tam chceš jet se mnou, nejsem už třeba trapná? Je mi jasné, že nastávají okamžiky, kdy působím trapně nebo nesvéprávně, ale my se tomu vždycky strašně smějeme. Rozhodně nejsem dotčená ani uražená, když dítě zvedne oči v sloup. Je třeba být soudný a my maminky si ty oči v sloup občas zasloužíme. Dítě může naše chování oprávněně vnímat jako přehnané, starostlivé či zastaralé. Pubertální optika mi vlastně dělá dobře, dokonce bych řekla, že mě omlazuje a inspiruje.

Jak vzpomínáte na vlastní pubertu?

Naši tvrdí, že jsem žádnou neměla. Neprojevovala se totiž tím, že bych se vymezovala vůči rodičům, ale hlavně nekontrolovatelnými záchvaty smíchu. Ve škole jsem vyprskla svačinu na pět metrů dopředu, až na tabuli. Museli mě odvést na chodbu a tam jsem se v záchvatu smíchu svíjela ještě víc. Byly z toho poznámky, že se drze směju. A neměla jsem pocit, že by naši byli trapní. Jasně, měli obavy, když jsem pak začala s někým chodit. Já tedy chodila se samými slušnými a milými chlapci, ale rodiče do světa dospívající dívky tolik nevidí, tak mají přirozeně strach. Ale vždycky jsme si všechno hned dokázali říct a pochopit se. Komunikace je zásadní – nesoudit, zeptat se bez odsudku, dát druhému pocit důvěry. Tak, jak jsem vychovaná rodiči, přistupuju i k synovi. A zatím mi to připadá fajn. Jediné, co vím, že by mi teď řekl – mami, mohly byste se už laskavě přestat bavit o mně, když tady nejsem? A měl by úplnou pravdu.

To zcela chápu. Ale ještě by mě zajímalo, jaká pro vás byla ta Paříž.

To byl velký zážitek. Ve Francii jsme chytili poslední týden restrikcí a ukázalo se, že nám tam neplatí Tečka. Takže jsme nemohli do žádné restaurace ani do divadla, propadly nám lístky na muzikál. Ale víte co? Já si koupím pizzu, sednu si do parku na trávu a jsem spokojená. Vždycky si umím najít cestu. Jsem jako voda, kterou jen tak něco nezastaví. Postaví mi přehradu, tak si vymelu menší korýtko a poteču jinudy. A zjistím, že je to tam mnohem hezčí, než byla původní cesta. Tedy když to tam opravdu hezčí je! Takže jsme si to užili náramně a teď z toho máme historku a budeme si to už napořád pamatovat.

Tak to tam asi budete muset znova.

Jak se říká u nás doma – dá-li Pánbůh. Je fakt, že pro Paříž mám slabost, jezdím si tam za nějakou svojí esencí, kterou neumím pojmenovat, ale zatím jsem ji tam vždycky našla.

Mohlo by se vám líbit

„Jsem spokojený, místy i šťastný,“ říká v rozhovoru Vojtěch Dyk

S hercem a zpěvákem Vojtěchem Dykem (37) o natáčení filmu Il Boemo, kde si zahrál hlavní roli skladatele Josefa Myslivečka, o cestování v čase, jedné empatické kočce a o tom, proč sobě i synům omezuje čas strávený na telefonu.
marianne.cz

Jste duchem Pařížanka?

Paříž mi přirostla k srdci v mládí, mám ji spojenou s hezkými zážitky a lidmi a s láskou. Paříž pro mě opravdu je láska. A mnohdy jsem tam jela i sama, když jsem měla těžké období a nevěděla jsem, kudy zrovna dál. Nacházela jsem tam inspiraci – a sebe. Teď jsme zjistili, že tam hrají inscenaci Můj nejlepší kamarád, kterou už pět let hrajeme v Komorním Kalichu. Tak s kolegy koketujeme s myšlenkou, že by bylo pěkné udělat si tam výlet. Paříž mám zkrátka pořád v merku.

Přitom máte z maminčiny strany španělské kořeny, babička Antonie pocházela z Mallorky.

Ano, ale kořeny máme i ve Francii. Mallorca bývala velmi chudá, a tak bylo zvykem, že dívky jezdily na brigádu do jižní Francie, do oblasti Cannes. Takhle se moje babička seznámila s dědečkem, sudetským Němcem. Byl malíř, ale také psal, vydal knihu psanou francouzsky a touto řečí spolu i mluvili. Brali se v Monaku. Takže Francii máme jako styčný bod. Ale Španělsko samozřejmě taky miluju.

Jste spíš cestovatelský typ, nebo ráda spočinete tady doma?

Obecně ráda poznávám. Je zdravé občas někam vyrazit, umožňuje to jiný pohled na domovinu, na sebe, nabourává to stereotyp života. Jenže celý rok jezdím s inscenacemi na zájezdy – deset měsíců v roce, třikrát do týdne. A manžel (pozn. red.: herec a režisér Jakub Nvota) je Slovák, a i když často režíruje tady, jezdí pracovně i na Slovensko. Proto jsme pak o prázdninách tak rádi na naší zahradě. Že bych někam jela na tři dny, to vůbec. Toho si dost užívám přes rok, často si naopak říkám, že potřebuju aspoň jeden den nikam nejet. Letos v létě jsme ale byli v Maďarsku, nepracovní cestování je přece jen jiné než herecký kočovný život. Ale ještě k tomu častému hraní – je to báječné. Po covidu jsme nečekali, že lidé budou mít tak obrovský zájem.

Míváte vyprodáno?

Do posledního místa, v divadle i přidáváme židle. Toho si nesmírně vážím. Jakmile přišla ta druhá rána, válka na Ukrajině a následně energetická a veškerá navazující krize, my divadelníci, a asi i hudebníci, jsme pokorně předpokládali, že lidé zkrouhnou věci, které nejsou nezbytné k přežití. To znamená kulturu. Ale ukázalo se, že lidé ji k životu potřebují. Chodí rádi a jsou trochu jiní než před covidem.

V jakém ohledu?

Ještě vnímavější, ještě početnější. Chtějí to živé, tady a teď. Být s námi, smát se, brečet. Po představení za námi jdou anebo napíšou a je to vřelá a hluboká komunikace. Ukázalo se, že lidství, to, co člověka dělá člověkem, nic nepřebije. Lidé se potřebují dotknout sebe samých a sdílet. V jednom momentě a pospolu.

A naživo, ne online.

Přesně. Žít. Musí to být živé. Pracujeme tím pádem opravdu hodně, ale obrovsky se nám to vrací.

Mohlo by se vám líbit

Herečka Veronika Korytářová: Štěstí je třeba jít naproti

Nad jejím ztvárněním Vlasty Buriana v libereckém divadle F. X. Šaldy se rozplývali nejen diváci, ale i divadelní kritici. To, že za něj Veronika Korytářová získala Cenu Thálie, tak překvapilo málokoho. Čeho by úspěšná herečka ještě chtěla dosáhnout, kde si nejlíp odpočine a jak vychovává své čtyři děti?
marianne.cz

Točíte ale i filmy. Třetího srpna šel do kin snímek Nikdy neříkej nikdy, který se natáčel během pandemie a kde hrajete jednu z hlavních rolí. Ryze česko-slovenský film, to už dnes není zvykem, že?

A přitom tak žijeme, sama mám taky česko-slovenské bilingvní manželství, tak mi to připadá úplně normální. Natáčelo se na různých místech, poznala jsem konečně třeba Piešťany, hraju Češku provdanou na Slovensku.

Jak vzpomínáte na natáčení za pandemie?

Bylo to výjimečné. Jezdila jsem tam i za lockdownu, se všemi papíry a razítky, a byla období, kdy jsem cestovala nočním vlakem úplně sama a vystoupila jsem v Bratislavě jediná. Už jsem se znala s průvodčími, zdravili jsme se. Bylo to zvláštní, divadlo nehrálo a tohle byly najednou jediné cesty. Pro mě to byl vždycky výlet snů. V létě už bylo volněji, to jsme zase točili na jezeru Lozorno – krásné exteriérové natáčení. Kolega Tomáš Maštalír je moc fajn, stejně tak Ondřej Sokol, Erika Stárková, Hanka Holišová, Pavla Tomicová… Braňo Mišík je skvělý režisér i herec, už jsme se potkali u Specialistů, takže jsem věděla, jak dobře pracuje s hercem. Dává nám čas najít skutečné emoce, klidně točí dlouho, aby tam dostal myšlenku a cit.

Hrajete cvičitelku jógy, jak jste se na tu roli připravovala?

Jógu cvičím celoživotně, ovšem nepravidelně. Na chvíli to rozjedu ve velkém, chodím měsíc, a pak se k ní pro samou práci zase čtyři roky nedostanu. Ráda bych cvičila tak intenzivně, jako když jsme natáčeli Nikdy neříkej nikdy. Začala jsem s měsíčním předstihem a musela jsem fakt makat, trénovat sestavy. Jo, to jsem byla v hodně dobré kondici. Chtělo by to zase nějakou roli s jógou.

Jinak necvičíte pravidelně?

Spíš se pořád hýbu. Mám paměť těla, od mládí jsem tancovala, cvičila, chodila do fitka, pak jsem běhala, jezdila na kole, plavala, na tenis jsem chodila. Všechno to umím a neumím, ostatně o Blížencích se říká, že jsou diletanti na všechno. Anebo to pojďme otočit – umím od všeho trochu. Pokud jde o Nikdy neříkej nikdy, všechny holky v komparsu byly lepší než já, ostatně některé z nich jsou cvičitelky. Já ale musela hlavně hrát, ne si dát nohu za ucho. Když jsem něco nezvládla, vystřihlo se to. Ale dala jsem tomu hodně. Měla jsem trenérku, podle videí jsem leckdy cvičila do noci a před natáčením jsem si přivstala, abych se rozhýbala.

Které pohybové aktivitě se teď věnujete nejvíc?

Spoustu pohybu mám díky svým rolím. A už tři roky chodím denně s pejskem.

Je to váš první, nebo jste už nějakého měla?

Měla, čtrnáct let. A můj manžel má už asi osmého, to je zkušený pejskař.

Mohlo by se vám líbit

HANA HOLIŠOVÁ: Z herečky květinářkou

Hanu Holišovou znáte z pořadu Tvoje tvář má známý hlas a seriálů Četníci z Luhačovic a Ulice. Během pandemie na chvíli změnila profesi. Jaké to bylo?
marianne.cz

A co tanec? Proslýchá se, že si ve StarDance zase jednou zatančíte.

Ano, poprosili mě o opening stého dílu. Už jsem tančila čtyřikrát, dvakrát s Markem, dvakrát jsem měla právě otvírák, jednou rumbu, jednou passo doble. A teď bych měla něco vymyslet s Markem Zelinkou a dalšími tanečníky. Marek je i skvělý choreograf, herec a mim, tak možná zkusíme spíš scénický tanec, něco trochu divadelního, ale uvidíme. Točím totiž ještě seriál Jedna rodina, tak bude záležet i na tom, kolik bude natáčecích dnů, abych to skloubila s tanečním tréninkem.

Budu držet palce. Stále platí i to, že kdyby přišla nabídka, v zahraniční edici StarDance byste si zatančila s chutí?

To bych si na to musela vzít volno, ale třeba by to klaplo. Nemám tu myšlenku v sobě zavřenou, ale zároveň nečekám na nabídku a ani nemám ambici, že si soutěží musím projít. Hlavně bych to ale zvažovala až v tu chvíli. Nerada mluvím o věcech, které se nedějí. Fantazírovat můžeme všichni…

To je fakt. S vaší prací ale může kdykoli přijít něco, co vám kompletně změní život, minimálně na čas.

Je to tak. Je to bezvadné, ale musíte na to být povaha, protože je to podstata této profese. Což znamená, že se to děje, nejen když chcete, ale i když zrovna nechcete. Proto se snažím nebýt na role a představení fixovaná, ale samozřejmě si také procházím emocemi, zvlášť když věci končí, a já bych tak ráda pokračovala! Loni jsme po čtyřech letech uzavírali hru Kdokoli může dělat cokoli na letní scéně Ungeltu. Hráli jsme ji moc rádi a lidé na ni chodili, ale už to nešlo kvůli autorským právům. Tak jsme se s ní rozloučili. Jsem na to zvyklá a nikdo na mě pohnutí příliš nepozná, ale bylo mi to líto a dodnes mi na repertoáru trochu chybí. Je ale nezbytné být smířen, že ty věci končí a vy to zkrátka neovlivníte.

Snad to ale aspoň víte předem?

Často jen chvilku předem. A taky už se stalo, že jsem se to dozvěděla ex post. Hodně mě pak mrzelo, že jsem se s tím představením ani nemohla rozloučit. Že nebyla derniéra. Hrála jsem tu roli naposledy, a nevěděla jsem to.

Jsou ale i pozitivní překvapení. Autorka detektivek Michaela Klevisová se nedávno zmínila o tom, že má chuť napsat vám „na tělo“ postavu komisařky.

Když mi to po našem Blízkém setkání v rozhlase napsala, fakt mě to dojalo. Je to poprvé v životě, kdy se mnou chce někdo inspirovat, a ještě jde o postavu komisařky nebo detektiva. V dětství jsem totiž zkoušela psát detektivky a vždycky jsem se stylizovala právě do vyšetřovatele. To bych měla ohromnou radost!

Během našeho rozhovoru jste se několikrát zmínila o mládí. Jak byste pojmenovala svou současnou životní fázi?

Každý ten pojem vnímáme trochu odlišně, já slovo „mládí“ teď často používám pro označení období po dětství, než zakotvíte. Pro to rozkoukávání, po kterém obvykle přichází manželství, založení rodiny, intenzivní práce, hlavní provozní proud. Takže tomu, co je teď, se říká myslím produktivní věk, ne? Ale upřímně, občas si připadám mladší než v mládí, v tom čase, kdy jsem ještě nezodpovídala za partnery, děti, psy a hady – hada máme totiž taky. A možná je to právě proto. Že nemám čas se nějak přehnaně prožívat.

Mohlo by se vám líbit

Adriana Mašková o nové řadě StarDance: Těším se, jak nám to s Josefem na parketu půjde

Už na podzim se můžeme těšit na další řadu soutěžního pořadu StarDance, ve kterém nebude chybět ani tanečnice Adriana Mašková. Jak popisuje setkání s novým tanečním partnerem Josefem Maršálkem? A co má společného tanec s architekturou?
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Rozhovory
Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Byt
Přikoupili si kus půdy a vytvořili z malého bytu rodinné bydlení

Přikoupili si kus půdy a vytvořili z malého bytu rodinné bydlení

Dobrý nápad
Tvarohové šátečky máte hotové za chvilku. A stejně rychle také zmizí

Tvarohové šátečky máte hotové za chvilku. A stejně rychle také zmizí

Zábava
Kvíz: Představitel Harryho Pottera Daniel Radcliffe slaví narozeniny. Jak dobře znáte postavu mladého čaroděje?

Kvíz: Představitel Harryho Pottera Daniel Radcliffe slaví narozeniny. Jak dobře znáte postavu mladého čaroděje?