Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

Zlomové okamžiky Elišky Balzerové

Už od dob studií jí nikdo neřekne jinak než Elza. Letos oslavila významné životní jubileum, sedmdesátiny, což je ideální příležitost ptát se na důležité životní mezníky.

Denisa Prošková | 21. 11. 2019

Co bylo takovým prvním zlomovým okamžikem, který váš život hodil úplně jinam, než by člověk čekal?

Rozvod rodičů. Rozešli se, když mi bylo pět let. Narodila jsem se ve Vsetíně, dokonce ještě doma v ložnici, ale po pěti letech, hned po rozchodu rodičů, nás maminka se sestrou čapla pod křídlo, já měla ještě k tomu zlomenou nohu v sádře, a odstěhovaly jsme se k babičce na Moravu. Vyrůstala jsem potom v ryze ženské komunitě.  

Otec vám nechyběl?

Jistěže ano. Celý život jsem pak tátu pomyslně hledala. Tahle mezera, velká díra v srdci, ovlivnila i můj další přístup k partnerství, k mužům, k životu vůbec, jestli mi rozumíte.

Ani nevíte jak. Pátrala jste, když jste začala rozum brát, po příčině rozpadu vaší rodiny? Ptala jste se maminky, proč k tomu došlo?

Neptala jsem se, tehdy nebylo zvykem, aby se rodiče zpovídali dětem. Postupem času a s přibývajícím věkem jsem mnohé pochopila. Dnes už vím, že táta byl nedospělý větroplach. Krásný muž, sportovec. Závodil na motorkách. Měl vedle zaměstnání příliš mnoho zálib na to, aby se zdržoval doma s rodinou. Domů se chodil vyspat, najíst, pro čisté prádlo, pohrát si se mnou a se sestrou. Měl nás rád, ale nesměly jsme mu narušovat jeho svobodu. Na maminku, která na všechno byla sama, ještě nepochopitelně žárlil. Prostě jednoho dne ji takový život přestal bavit.

Musela mít velkou odvahu. Tehdy nikdo nesoudil muže, ale skrz prsty se koukalo na ženu, která si nedokázala udržet chlapa.

Oni se k sobě nehodili od začátku. Brali se jako z nouze ctnost, aby vyřešili naléhavý problém. Na maminku se za druhé světové války vztahovalo totální nasazení. Tím se z rodné jižní Moravy dostala do Zbrojovky na Valašský Vsetín. Naštěstí tedy zůstala aspoň v Böhmen und Mähren. Později vzpomínala, jak s ostatními holkami naschvál vyráběly v továrně zmetky a měly radost, že aspoň trochu Němcům škodí. Nedomýšlely ani trochu důsledky, kdyby se na to přišlo, a ty by byly katastrofální. Jenže jak se blížil konec války a fašisti prohrávali, rozkřiklo se, že všechny nasazené přesunou pracovat do Německa. Tady končila legrace. Holky se samozřejmě bály a jedna z nich přišla s informací, že ta, která bude vdaná, nikam nemusí. Maminka tehdy měla krátkou vážnou známost, zrovna s tátou. Rychle domluvili, že se vezmou, aby se zachránila před odsunem do Německa. A tak se stalo, že se narychlo konala svatba dvou lidí, kteří se vlastně moc neznali. Ještě jsme se ale stihly se sestrou narodit.

Táta z vašeho života zmizel úplně?

Naštěstí ne. Jak stárnul, konečně dospěl a asi i zmoudřel. Později si založil novou rodinu a začal znova. Ale tenkrát si nás každé prázdniny bral k sobě na jeden měsíc na Valašsko na Vsetín.

Je to málo, nebo hodně?

Prázdniny s tátou mohu také považovat za takový zážitkový mezník. Měsíc s otcem probíhal nesmírně intenzivně. Snažil se nám vynahradit celý rok, kdy jsme se neviděli, a být co nejvíce s námi. Připravoval nám fantastický program. Vozil nás na motorce jednu před sebou, jednu za sebou. Bral nás na výlety, na houby, jezdili jsme se dívat na závody, učil nás jako malé řídit auto. Dokonce nás vzal i do zahraničí, tedy tam, kam se tehdy dalo jezdit. Do Maďarska k Balatonu, do Polska k moři, tehdy pro spoustu dětí naprosto nedostupný zážitek. Po měsíci pohádka skončila a jely jsme domů. Zbytek léta jsem pak trávila doma na zahradě nebo na táboře.

A vám opravdu nikdo nepředhazoval, že jste z neúplné rodiny? Dneska  je spíš výjimka, když dítě dospěje a má pořád stejné rodiče a žádné otčímy a macechy. Tehdy jste musela společensky docela trčet?

Ani ne. Dětí bez tatínků bylo hodně a nikdo se neptal proč. Ani učitelky neměly o rodinných poměrech žáků moc přehled. Že s námi tatínek nežije, jsem ve škole vyzradila vlastně náhodou. Měla jsem totiž napsat jeho jméno. Napsala jsem Alojs s j a paní učitelka se podivovala, že nevím, že se správně píše Alois s i. A ze mne vypadlo: „On s námi nebydlí.“ Maminka mě pak rychle naučila napsat jeho jméno správně. Já jsem ale měla velkou pomocnici v řešení takovýchto posměšků a ústrků. Byla to moje babička, která, když jste se ptala na mezníky mého života, takovým mezníkem byla. Kvůli ní jsem se jednou i poprala, protože se jí tehdy někdo posmíval.

Čím byla směšná?

Dnes by se o ní korektně mluvilo jako o handicapované. Měla v dětství v jedenácti letech těžký úraz a nosila na jedné noze protézu, kterou skrývala pod dlouhou sukní. Měla jsem ji moc ráda, vzhlížela jsem k ní. Byla tvrdá, ale moudrá. Život s handicapem ji naučil. Její průpovídky dodnes používám. Skvěle vařila a jako vyučená dámská krejčová i skvěle šila. Což byla velká výhoda, protože rodinu živila z jednoho platu maminka a logicky jsme moc peněz neměly. Babička nás se sestrou obšívala a třeba v tanečních jsme byly v jejích modelech za hvězdy. Tím, jak jsem ji obdivovala a chtěla umět všechno, co umí ona, naučila mne dost věcí z domácích prací. Vařit, šít, plést, háčkovat. Dcera mi dnes vyčítá, že jsem jí tyhle dovednosti nepředala, jenže na to jsem, na rozdíl od babičky, neměla trpělivost a ani moc času. 

Prostě taková babička à la Božena Němcová…

Ani omylem. Nepředstavujte si kulaťoučkou paní s věčným úsměvem na tváři, ale černovlasou, černookou, kostnatou, hranatou paní. Jako malá jsem jí lezla na klín a říkávala: „Babi, tobě píchají kolena a lokty.“ Byla nesmírně obětavá, pro rodinu by se rozkrájela, ale měla i ostré ruce. Když jsme se sestrou zlobily, žádné dlouhé debaty proč a nač nevedla a rovnou nám jednu lupla. Právě pro ten těžký život a překážky, které musela překonávat, se nikdy před nikým neplazila, nebrala si servítky a nenechala si nic líbit. Vždycky řekla napřímo, co si myslí, a to jsem od ní pochytila. Ne vždycky se s tím snadno žije a znepřátelíte si i dost lidí.  

Vy také nepůsobíte jako člověk, který jde do kompromisů. Geny, nebo výchova?

Od babičky jsem nabrala základy své celoživotní nelásky ke komunistům a kompromis sice občas udělám jako každý, ale ne v zásadních věcech. Babička pocházela ze třinácti dětí z chudé rodiny. Jeden její bratr v roce 1917 odešel za prací do Ameriky, kde se jako čalouník uchytil ve Fordově automobilce. Úžasně se tam vypracoval. Bydleli v New Jersey, letní dům měli na Floridě. S babičkou udržoval celý život kontakt a podporoval ji posíláním balíků. Chodily jí sice vybrakované, ale sem tam zbylo kakao, máslo, čokoláda. Pro nás holky dokonce džínsy. Šaty pro maminku bývaly pryč. Mimo jiné ale babičce přikládal do pošty i krajanský časopis Hospodář, který založila právě první vlna českých emigrantů. Vychází dodnes. Stránky v něm byly přelepené, kvůli cenzuře, černými páskami, jako páně Babišův spis. Ale babička našla způsob, jak na cenzory vyzrát, a co mělo být zakryto, přečíst. Byla díky bratrovi naprosto v obraze o tom, jak to funguje na západě. Navíc se sama, ne z nuly, ale z minusu i se svým handicapem vypracovala na švadlenu živnostnici, která měla dokonce dvě tři učenky. Pochopitelně jí pak po Vítězném únoru v padesátých letech dali důchod 190 Kčs. Odmala mi kladla na srdce: „Nikdy se k nim nedej!“ Jedna z jejích průpovídek zněla, že se o komunisty nesmím ani otřít, protože pak už budu navždycky smrdět.

Odbočím. Nikdy jsem vás neviděla v žádné reklamě. Ani po úspěchu filmu Ženy v pokušení, kdy se přece musely nabídky jen sypat. U reklam si také myslíte, že kdo se omočí v reklamě, „páchne“?

Ne. Takhle bych to nikdy neřekla! Jen si ale nejsem jistá, jestli pak může člověk zůstat pro diváky věrohodný jako herec. Jestli mohu někomu, kdo propaguje léky na klouby nebo penzijní pojištění, věřit, když na jevišti šermuje jako Hamlet. Nikomu svůj přístup nevnucuji, ale prostě vždycky jsem se snažila tomu odolat. A to jsem po odvysílání Nemocnice na kraji města dostala z Německa tak lukrativní nabídku, že by mi dnes všichni řekli, že jsem se zbláznila, když jsem ji odmítla.

Kde se vzal nápad stát se herečkou? 

Moje maminka byla náruživá ochotnice a já chodila do divadla s ní.  Vůbec by mě nenapadlo, že existuje něco jako škola, kde se učí herectví. Na pojem konzervatoř jsem narazila až v příručce Vyberte si školu, kterou nám dali v deváté třídě. Jela jsem dělat zkoušky s velkou dávkou naivity, ale pečlivě připravená. Babička bohužel zemřela, aniž bych jí stihla říct, že mne vzali. Přišla jsem jí ten dopis přečíst aspoň na hrob.

Konzervatoř byla samozřejmě další mezník.

Rozhodně. Už jen tím, že jsem v patnácti odešla z domova a už jsem se vlastně domů natrvalo nikdy nevrátila.

Neděsilo vás to?

Ne. Spíš jsem byla zvědavá. Moje generace byla mnohem méně šetřená než ta dnešní. Prostě jsem pochopila, že když chci v patnácti na konzervatoř do Brna, jsem dost velká na to, abych se o sebe postarala. Na škole jsem pak byla ohromně šťastná.

Jak se stane, že jste se, ač bez konexí, z absolutně nehereckých poměrů, vlastně okamžitě prosadila?

Na samém začátku  jsem měla prostě kliku. Ta je pro herce hodně zásadní. Potkala jsem režiséry Zdenka Kaloče, Jiřího Bělku, Jaromíra Pleskota, později pana režiséra Pistoria, Menzela, Kačera… To jsou ty příběhy šťastných setkání, o kterých zjistíte, že nejsou tak samozřejmá, až časem.

Co pan režisér Dudek, který si vás našel pro seriál Nemocnice na kraji města? Chápu, že se na ni ptá každý,  ale nejde ji pominout. Doktorka Alžběta Čeňková vás navždy zviditelnila. 

Asi ano. Přitom nikdo z nás během natáčení vůbec netušil, jaký se stane ze seriálu fenomén. U mne se protnuly dva osudové okamžiky. Jednak setkání s hereckou popularitou, kdy nevíte, co s vámi udělá, dokud ji neprožijete. Málo se ale ví, že jsem natáčela v době, kdy jsem měla doma miminko. Prvorozeného syna. Syna jsem si brala s sebou na natáčení, protože jinak bych s ním vůbec nebyla. Tím jsem zase vybočovala z normy. Tehdy se počítalo s tím, že máma sedí doma, a basta. 

Spousta hereček se kvůli umění rodiny vzdala a prohlašovala, že to skloubit nejde. Vy jste chtěla děti vždycky?

Vždycky! Během své herecké etapy ve Vinohradském divadle se mi stalo, že jsem nedostávala role. Bylo nás tam na stejný typ rolí hodně zájemkyň. Trápila jsem se a neumím si představit, co dělají ženy, když zrovna neprožívají dobré pracovní období a doma mají prázdno. Jsem typ, který bez práce dlouho nevydrží. Ale nic nestojí za to obětovat jí soukromý život.

Přišel další zlom. Po dvaceti sezonách odchod  z Vinohradského divadla. Změna je život, ale v padesáti se fůra lidí nových začátků děsí.

Sice jsem loajální člověk, ale odchod z Vinohradského divadla pro mě zase tak bolestný nebyl, protože přede mnou stál nový projekt, který jsme si s Tomášem Töpferem sami vymysleli. Tehdy hrozilo, že se z budovy divadla Na Fidlovačce  stanou garáže, herna, laser centrum, nebo kdovíco ještě… A my se rozhodli zachránit tu budovu pro divadlo, aby se tady zase hrálo!  Že to bylo těžší, než jsme si představovali, je jiná věc. 

Pět let jste po odchodu parťáka Tomáše Töpfera Fidlovačku i ředitelovala a nakonec opustila i tohle opečovávané  divadelní miminko. Nemá smysl rozebírat  proč a nač. Jednou větou: co vám tahle zkušenost dala?

Že každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán.

Za jednu z vašich nejsilnějších filmových a zase mezních rolí považuji vrchní sestru ve filmu Karla Kachyni Městem chodí Mikuláš

S panem Kachyňou jsme se občas potkávali při venčení jezevčíků. Z legrace říkám: s Kachyňou jsem nepásla husy, ale pásli jsme spolu psy. Při jednom tom pasení psů mi nabídl roli. Ale trochu se bál, jak zareaguji, když mi oznamoval: postavě říkají Stará koza. Šlo o starou pannu, vrchní sestru, která byla protivná a zlá z bolesti, osamění a zklamání. Když jsme začali točit, pan Kachyňa mi říkal: „Prosím tě, vůbec nic nehraj – mně stačí, že to víš ty, z tvých očí divák pozná, co si myslíš.“ Natočila jsem s ním pak i Zlaté úhoře.

Role Vilmy Válové, trochu nesnesitelné matky, bývalé herečky a až do konce života originální mondény z filmu Ženy v pokušení vám přinesla v roce 2010 ocenění Zlatý lev za ženský vedlejší výkon. A u diváků věhlas lehce se blížící věhlasu Alžběty Čeňkové z Nemocnice na kraji města. Čím si myslíte, že to je?

Režisér Jiří Vejdělek vzkázal světu posedlému kultem věčného mládí, že i zralá žena může mít šťávu a sex-appeal, kterými dá na frak i holkám o generaci mladším. Mojí spolužačkou na konzervatoři byla Laďka Kozderková. Talent od boha, živel, který pod maskou nesmírné radosti a chuti brát od života všechno, co nabízí, skrývala smutné tajemství své vážné nemoci i jiných starostí. Právě Laďka mi dala tak trochu k této roli klíč. Až později jsem docenila tu její obrovskou vnitřní sílu a statečnost. Byť je u Vilmy velká nadsázka, kus Laďky jsem se do ní snažila vpravit. Tím smíchem skrz slzy lidi prostě bavila i dojímala.

Teď vám tentýž režisér nabídl roli z úplně jiného těsta. Kuchařku ve filmu Poslední aristokratka. Je i Jiří Vejdělek z kategorie „zlomové okamžiky“?

Byl a je. Jsem ve věku, kdy je víc hereček než zajímavých rolí. V Aristokratce jsem navíc bohatě uplatnila jednu svoji životní vášeň. Kuchařka paní Tichá je role-dárek, protože mě nebaví vařit v malém, ale ve velkém. Minimálně pro čtyři lidi, ale čím víc, tím lépe. Najednou jsem si dělala těsto, pekla husu, smažila koblihy a sledovala, jak se do kuchyně permanentně táhne celý štáb. Protože stejně nakonec vždycky zjistíte, že kuchyň je středobod světa. Symbol něčeho, co všichni pořád hledáme. Tepla, lásky, pohody, pospolitosti. Všechny starosti se u dobrého jídla zdají menší a snesitelnější.

U Vilmy z Žen v pokušení jste se inspirovala kolegyní Laďkou, čím u kuchařky Tiché?

U ní pro mne byla základem její chůze. Já vůbec ráda hledám roli od nohou. Potřebuji boty, které mne buď trochu tlačí, nebo nutí cupitat, nebo jsou pohodlně rozšmajdané a nemusím se moc snažit. Od nohou všechno začíná a hlavou končí. Takže paní Tichá nosí bačkory a na hlavě šedivou trvalou ve stylu květák. 

Ten, co nosily za socialismu všechny ženy z lidu, když chtěly být hezké na MDŽ nebo 1. máj?

Ano, ten. Ona má také i trochu socialistické móresy, kdy si zaměstnanci mysleli, že jim znárodněné podniky tak trochu patří a oni všemu rozumí a ví nejlíp, jak mají fungovat. Protože je ale paní Tichá pořád trošilinku přimáznutá, dá se jí to odpustit.

Jak přimáznutá?

Do všeho leje ořechovku, podlévá s ní husu, přidává ji do zelí i do koblih. Pochopitelně musí pořád ochutnávat, a tak je taková jako trošku v náladě. Tak doufám, že si film užijete v dobré náladě, stejně jako já natáčení. 

Rozhovor vyšel v Marianne 12/2019

 

Související články

Rozhovory
Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Filmařka Gaby Sittová: Chtěla bych pomoci lidem přemýšlet jinak. Spolupráce s Danielou Kolářovou je pro mne velká výzva

Životní styl
Zdravě, chutně i dietně: Vyzkoušejte skvělé, nevšední recepty na letní grilování bez výčitek

Zdravě, chutně i dietně: Vyzkoušejte skvělé, nevšední recepty na letní grilování bez výčitek

Rodina a děti
Jak překonávají šampioni vlastní hranice? Úspěch vs. neúspěch

Jak překonávají šampioni vlastní hranice? Úspěch vs. neúspěch

Zábava
5 důvodů, proč si přečíst srpnovou Marianne

5 důvodů, proč si přečíst srpnovou Marianne