Až „seniorů“ bude třetina
V roce 2050 budou „senioři“, tj. lidé nad 65 let, podle modelů Českého statistického úřadu tvořit něco mezi čtvrtinou a třetinou populace (28,6 %). Pro srovnání: dnes je jich pětina. Ještě zajímavější je ale to, že už v roce 2037 budou nejpočetnější skupinou obyvatel lidé mezi 60 a 64 lety. Jak se asi změní společenská debata, veřejná témata a politika, když lidé, tradičně už řazení spíše k seniorům než k produktivní části obyvatelstva, budou udávat tón veřejné diskuse?
Česká společnost je přitom extrémně ageistická. „Už léta v této disciplíně vyhráváme všechny žebříčky, respektive vždycky obsadíme jedno z prvních tří míst, spolu s Maďarskem a Slovenskem,“ říká k tomu socioložka Lucie Vidovićová. Podle ní jsou diskriminováni jak senioři, tak lidé na opačné straně věkového spektra – mladí hned po škole. Pro obě skupiny je těžké sehnat adekvátně ohodnocenou práci, a staří lidé navíc čelí i dalším formám nevhodného zacházení ve veřejném prostoru i doma.
Vidovićová upozorňuje také na to, že s potížemi při hledání práce se setkávají i lidé z opomíjené kategorie mezi 50 a 60 lety: „Říkám tomu předpeklí. Jsou to lidé, kteří už začínají spadat do kategorie senior, ale sami se tak ještě vůbec necítí. Společnost k nim tak ale přistupuje.“
Mýtus osamělosti
Mimochodem, víte, na co si lidé důchodového věku nejčastěji stěžují? Co byste si tipli? Osamělost? Neplatí to tak úplně. Podle výzkumů se velmi často osaměle cítí jen pět procent lidí v důchodovém věku. Třetina se pak cítí osaměle někdy. Je to hodně, nebo málo? „Hlavně je důležité nepodporovat mýtus a stereotyp, že senioři jsou takoví ti smutní, osamělí lidé. Spousta z nich je aktivních společensky i pracovně,“ interpretuje data Lucie Vidovićová a dodává, že když se s jejím výzkumným týmem ptali lidí mezi padesáti a sedmdesáti lety, kterou ze svých současných rolí považují za nejdůležitější, vyhrála to role kamaráda/kamarádky. Pak teprve jmenovali role matek, otců, babiček a dědečků.
Vlastně je velmi těžké, a dokonce možná kontraproduktivní hledat, čím se starší lidé liší od mladších ročníků. „Potřeby máme stejné, jen cesty k jejich naplnění jsou různé. Všichni potřebujeme uznání, pocit důstojnosti a kontakt s druhými. Jen pro seniory je to těžší, protože se jim přirozeně zmenšuje jejich sociální síť,“ vysvětluje Lucie Vidovićová a dodává: „Proto když stojím v obchodě u kasy vedle staršího člověka, snažím se vždycky najít si důvod s ním promluvit. Totéž v MHD. Nemusejí být zrovna osamělí, ale mají potřebu být viděni. Mít pocit, že tu jsou. A také být milováni. Ale to taky potřebuje každý.“ Můžeme sice namítnout: vždyť mají většinou děti, tak ať se o ně postarají a dělají jim společnost. Jenže ne vždycky to jde. Děti mohou bydlet daleko, mít vlastní starosti, malé děti nebo třeba nejsou v rodině tak dobré vztahy, aby to šlo.
„Rodina zkrátka nejsou přátelé. Proto je tak důležité vytvářet a pěstovat si síť přátel už daleko dřív, než se dostaneme do seniorského věku. A ideálně mít kamarády v různých věkových skupinách. Obecně jsme totiž věkově příliš homogenní společnost: chodíme se stejně starými dětmi do školek a škol, pak s podobně starými lidmi pracujeme. To je úplně špatně,“ upozorňuje na rizika věkově jednotvárných společenských bublin socioložka Vidovićová.
Dívat se dopředu
S něčím takovým ovšem paní Hana Masopustová nemá potíže. „Jsem obklopená mladými lidmi. Třeba v Toastmasters, což je taková mezinárodní organizace, kde se učíme prezentovat v angličtině, jsou samí lidi do pětatřiceti. To mi ohromně vyhovuje,“ pochvaluje si. „S vrstevníky se o svých plánech a aktivitách skoro vůbec nebavím, a kdybych měla mít po svém boku nějakého muže, musel by být nejspíš o deset patnáct let mladší, jinak nevím, jestli by to moje tempo zvládl. Moji vrstevníci jsou bohužel často líní a pohodlní,“ dodává s tím, že tuhle kapitolu svého života nechává otevřenou. „Když jsem se nedávno setkala s jedním mužem, s nímž jsem kdysi, když nám bylo dvacet, chodila do horolezeckého oddílu, bylo to zvláštní. Během toho setkání pořád mluvil jen o tom, jak to bylo krásné a co jsme všechno zažili a jak je to všechno pryč. Taky jsem tu dobu milovala, ale prosím vás! Mezitím mi nenarostly oči na zádech! Já se dívám dopředu,“ komentuje paní Hana setkání s dávným kamarádem.
Svým přístupem jako by chtěla ilustrovat to, co říká i socioložka Lucie Vidovićová: „Existuje takové rčení, že kdo se v padesáti cítí jako ve třiceti, ztratil dvacet let života. A něco na tom je. Stárnutí nás má něco naučit: třeba radovat se z maličkostí, z toho, že vůbec žijeme. Radovat se životu navzdory."