Přejít k hlavnímu obsahu
Životní styl

Být senior není diagnóza

Info ikona
Stáří

Myslíme si, že poslouchají dechovku a trpí samotou. Dnešní senioři přitom vyrostli na Beatles, mnozí podnikají a někteří se do důchodu vůbec nechystají. Jací vlastně jsou a co potřebují?

Lucie Zídková | 27. 07. 2022

"Počkejte, já si jen nasadím do uší AirPods, abych s vámi mohla chodit po bytě,“ přeruší mě hned na začátku našeho telefonického hovoru Hana Masopustová (70). Dle škatulek „seniorka“, sama ale tohle označení nemá ráda. „Raději říkám ‚lidé zralého věku‘. Lidé, kteří pracují hlavou, totiž neodcházejí do důchodu vlastně nikdy – pokud nechtějí. A já nechci.“ V padesáti si Hana, vystudovaná češtinářka a angličtinářka, která po revoluci dlouho vedla Kulturní středisko Britské rady v Ústí nad Labem, udělala mezinárodní kurz, aby mohla angličtinu učit tak, jak ji učí Britové. Kromě toho jezdila s českými turisty do Chorvatska, kde se jen tak mimochodem naučila chorvatsky, pak učila cizince česky, překládala, ale stále to nebylo ono. Celý život ji to táhlo k psychologii, a když se náhodou dostala na seminář o koučování, měla najednou jasno. Udělala si několik koučovacích kurzů, získala akreditaci a k sedmdesátinám si nadělila úplně novou kariéru v koučinku. „Konečně dělám to, co jsem chtěla dělat vždycky,“ pochvaluje si paní Hana, která chce vést hlavně děti ze znevýhodněných rodin, například děti rodičů, kteří jsou ve vězení. Předpokládá to práci s celou rodinou, je to velká výzva – a to je přesně to, co tuhle ženu, která pro statistiky existuje v nicneříkající kolonce „seniorka“, baví.

Každý je jiný

Označení senior nebo seniorka je taková dvousečná zbraň,“ potvrzuje socioložka Lucie Vidovićová z Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity, která se problematice stárnoucí populace a seniorů věnuje dlouhodobě. „Samozřejmě že je dobré, že senioři mají například slevy v hromadné dopravě. Jenže to slovo znamená v každém kontextu něco jiného. S oblibou uvádím příklad pětadvacetiletého youtubera, který si stěžuje, že je starý a že ho převálcovali mladí kluci. Je paradox, že část lidí odsuneme v pětašedesáti do kategorie senior, která podprahově předpokládá konec aktivního života, ale stejně staří lidé běžně řídí celé státy a velké korporáty, a nikomu tenhle rozpor nepřipadá divný,“ vysvětluje socioložka problematiku terminologie, kterou používáme, když mluvíme o starších lidech.

Stejně k tomu přistupuje i Anna Ježková, která v roce 2014 otevřela rezidenční dům pro senio­ry RoSa v pražských Kobylisích. Původně vystudovala francouzštinu, ale pobyt ve Francii, kde se starala o člověka postiženého kvadruplegií, jí změnil život. „Tam jsem poznala, že péče nejen o lidi s handicapem, ale právě i o seniory může vypadat jinak. Nemůžeme očekávat, že každý člověk z nějaké skupiny – ať už to jsou kvadruplegici nebo senioři – bude stejný. Každý je jiný a má jiné potřeby,“ popisuje, co ji přimělo přemýšlet o tom, jak senioři bydlí. Věděla, že mnozí si stěžují na osamění, zároveň ale nechtějí bydlet v domovech důchodců. Už toho názvu se někteří z nich bojí. A ve Francii viděla, že tam existují rezidenční domy pro lidi vyššího věku, které zároveň fungují jako komunitní centra. „Mají tam možnost bezpečného bydlení, kde si můžou objednat služby přesně podle toho, co potřebují, ale taky chodit na různé kulturní akce a setkávat se s lidmi zvenku,“ vysvětluje Anna Ježková princip, který uplatnila právě v RoSe.

Vycházím z toho, že dnešní sedmdesátníci jsou lidi, kteří od čtyřiceti cestovali. Jsou zvyklí pracovat a za své peníze dostávat kvalitní služby. Běžně se nás ptají, jestli je u nás wifi, mají radost, že je tu dobrá restaurace a kavárna, takže si můžou vybrat, co budou jíst. A zároveň sem chodí běžní kolemjdoucí,“ popisuje život v RoSe Anna.

V rezidenčním domě, jehož pobočka se v létě otevírá i v Liberci, dnes bydlí jak lidé, kteří už jsou v důchodu, tak tací, kteří odtamtud chodí do práce nebo po různých pochůzkách. A proč takoví aktivní lidé vůbec rezidenční bydlení využívají? „To je jednoduché. Nechtějí být sami. Často jim například zemřel partner, umírají jim i přátelé, a tak jsou rádi, že když vyjdou ven z bytu, tak vždycky na někoho narazí. Cílem je nabídnout jim co nejvíc různorodých aktivit, aby si vybral každý, kdo se zapojit chce,“ popisuje Anna Ježková. Velký úspěch má každoročně třeba módní přehlídka, kterou tu organizují samy klientky. Pánové, kterých je tu ale jen asi třetina, můžou zase chodit do Pánského klubu. Zvláštní nepoměr mezi ženami a muži má prosté vysvětlení: muži v Česku, stejně jako v ostatních evropských zemích, umírají dříve než ženy, takže častěji zůstávají až do smrti doma, opečováváni svými ženami, než naopak. Přesto už společné ubytování v rezidenčním domě prý dalo vzniknout nejednomu přátelství – a také lásce. „Měli jsme tu už tři zamilované páry. Bylo to krásné, chodili na všechny aktivity spolu,“ vzpomíná Anna Ježková.

Info ikona
senior

Až „seniorů“ bude třetina

V roce 2050 budou „senioři“, tj. lidé nad 65 let, podle modelů Českého statistického úřadu tvořit něco mezi čtvrtinou a třetinou populace (28,6 %). Pro srovnání: dnes je jich pětina. Ještě zajímavější je ale to, že už v roce 2037 budou nejpočetnější skupinou obyvatel lidé mezi 60 a 64 lety. Jak se asi změní společenská debata, veřejná témata a politika, když lidé, tradičně už řazení spíše k seniorům než k produktivní části obyvatelstva, budou udávat tón veřejné diskuse?

Česká společnost je přitom extrémně ageistická. „Už léta v této disciplíně vyhráváme všechny žebříčky, respektive vždycky obsadíme jedno z prvních tří míst, spolu s Maďarskem a Slovenskem,“ říká k tomu socioložka Lucie Vidovićová. Podle ní jsou diskriminováni jak senioři, tak lidé na opačné straně věkového spektra – mladí hned po škole. Pro obě skupiny je těžké sehnat adekvátně ohodnocenou práci, a staří lidé navíc čelí i dalším formám nevhodného zacházení ve veřejném prostoru i doma.

Vidovićová upozorňuje také na to, že s potížemi při hledání práce se setkávají i lidé z opomíjené kategorie mezi 50 a 60 lety: „Říkám tomu předpeklí. Jsou to lidé, kteří už začínají spadat do kategorie senior, ale sami se tak ještě vůbec necítí. Společnost k nim tak ale přistupuje.“

Mýtus osamělosti

Mimochodem, víte, na co si lidé důchodového věku nejčastěji stěžují? Co byste si tipli? Osamělost? Neplatí to tak úplně. Podle výzkumů se velmi často osaměle cítí jen pět procent lidí v důchodovém věku. Třetina se pak cítí osaměle někdy. Je to hodně, nebo málo? „Hlavně je důležité nepodporovat mýtus a stereotyp, že senioři jsou takoví ti smutní, osamělí lidé. Spousta z nich je aktivních společensky i pracovně,“ interpretuje data Lucie Vidovićová a dodává, že když se s jejím výzkumným týmem ptali lidí mezi padesáti a sedmdesáti lety, kterou ze svých současných rolí považují za nejdůležitější, vyhrála to role kamaráda/kamarádky. Pak teprve jmenovali role matek, otců, babiček a dědečků.

Vlastně je velmi těžké, a dokonce možná kontraproduktivní hledat, čím se starší lidé liší od mladších ročníků. „Potřeby máme stejné, jen cesty k jejich naplnění jsou různé. Všichni potřebujeme uznání, pocit důstojnosti a kontakt s druhými. Jen pro seniory je to těžší, protože se jim přirozeně zmenšuje jejich sociální síť,“ vysvětluje Lucie Vidovićová a dodává: „Proto když stojím v obchodě u kasy vedle staršího člověka, snažím se vždycky najít si důvod s ním promluvit. Totéž v MHD. Nemusejí být zrovna osamělí, ale mají potřebu být viděni. Mít pocit, že tu jsou. A také být milováni. Ale to taky potřebuje každý.“ Můžeme sice namítnout: vždyť mají většinou děti, tak ať se o ně postarají a dělají jim společnost. Jenže ne vždycky to jde. Děti mohou bydlet daleko, mít vlastní starosti, malé děti nebo třeba nejsou v rodině tak dobré vztahy, aby to šlo.

Rodina zkrátka nejsou přátelé. Proto je tak důležité vytvářet a pěstovat si síť přátel už daleko dřív, než se dostaneme do seniorského věku. A ideálně mít kamarády v různých věkových skupinách. Obecně jsme totiž věkově příliš homogenní společnost: chodíme se stejně starými dětmi do školek a škol, pak s podobně starými lidmi pracujeme. To je úplně špatně,“ upozorňuje na rizika věkově jednotvárných společenských bublin socioložka Vidovićová.

Dívat se dopředu

S něčím takovým ovšem paní Hana Masopustová nemá potíže. „Jsem obklopená mladými lidmi. Třeba v Toastmasters, což je taková mezinárodní organizace, kde se učíme prezentovat v angličtině, jsou samí lidi do pětatřiceti. To mi ohromně vyhovuje,“ pochvaluje si. „S vrstevníky se o svých plánech a aktivitách skoro vůbec nebavím, a kdybych měla mít po svém boku nějakého muže, musel by být nejspíš o deset patnáct let mladší, jinak nevím, jestli by to moje tempo zvládl. Moji vrstevníci jsou bohužel často líní a pohodlní,“ dodává s tím, že tuhle kapitolu svého života nechává otevřenou. „Když jsem se nedávno setkala s jedním mužem, s nímž jsem kdysi, když nám bylo dvacet, chodila do horolezeckého oddílu, bylo to zvláštní. Během toho setkání pořád mluvil jen o tom, jak to bylo krásné a co jsme všechno zažili a jak je to všechno pryč. Taky jsem tu dobu milovala, ale prosím vás! Mezitím mi nenarostly oči na zádech! Já se dívám dopředu,“ komentuje paní Hana setkání s dávným kamarádem.

Svým přístupem jako by chtěla ilustrovat to, co říká i socioložka Lucie Vidovićová: „Existuje takové rčení, že kdo se v padesáti cítí jako ve třiceti, ztratil dvacet let života. A něco na tom je. Stárnutí nás má něco naučit: třeba radovat se z maličkostí, z toho, že vůbec žijeme. Radovat se životu navzdory."