Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Životní styl

Cesty k sobě aneb Jak poznat sami sebe

„Po vystudování univerzity by měl člověk několik let bloudit sám po Evropě,“ říkal Jan Amos Komenský, který sám procestoval velkou část Evropy. Já to udělal také. Navštívil jsem sedmnáct evropských zemí. Sám. Díky cestování jsem našel novou cestu k sobě i k ostatním. Chcete vědět, jak z dovolené dostat víc než jen fotky na Instagram či Facebook, opálenou kůži a vzpomínky na hlavní turistické atrakce?

Promotion
Promotion
Martin Zikmund | 21. 06. 2019

Existuje cestování a cestování. Můžete letět na dva týdny k moři do luxusního hotelu, můžete si zaplatit poznávací zájezd s cestovní kanceláří, anebo také můžete vzít auto, stop, kolo, vlak, letadlo nebo prostě dobrý pár bot a vyrazit sami někam bez jasného plánu nebo cíle. Třeba jako kamarádka, která za sebou jednoho rána v Norimberku zabouchla dveře od bytu, aby o půl roku a tři tisíce kilometrů později nakonec došla pěšky do Santiaga de Compostella. Vydala se na cestu k sobě poté, co se ztratila v nepříliš šťastném vztahu, a během putování zažila hodně neuvěřitelné zážitky.

Pokud má být cestování zároveň také cestou k sobě, jsou klíčové dva faktory. „Člověk je při cestování vystaven riziku a to riziko ho otevírá novým horizontům. Jedině pak se v člověku zrodí ‚domov‘ – fenomén, kde je naprosto všechno, co je pro toho člověka podstatné,“ jak říká česká filozofka profesorka Anna Hogenová.

Prvním podstatným faktorem je tedy riziko. To souvisí s vymezením se vůči tomu, co fenomenologie nazývá jako das Gestell, tedy vůči danosti. Ta nám vnucuje naši budoucnost zvenčí, skrze „naše“ plány, „naše“ sny, představy ostatních a posléze i nás samotných o tom, co a jak bychom měli a neměli, co potřebujeme, co „musíme“ a co rozhodně nesmíme. Jsou to jen staré vzorce z minulosti, dokonce často ani ne naše, které nám dnes a denně řídí život a my o tom nevíme. To díky Gestellu se některé vzorce předávají z generace na generaci již desítky let a staletí. Cestování bez plánu a cíle je však spolehlivou cestou, jak se právě z této danosti osvobodit.

Jak nalézt a poznat sami sebe?

Existuje však ještě druhý podstatný faktor, který nám cestu k sobě při cestování výrazně usnadní – samota. Martin Heidegger kdysi řekl: „Samota je podmínkou pro autentický život, protože jen v této samotě je člověk schopen nechávat k sobě přicházet budoucnost tak, jak ta budoucnost sama chce.“ Bohužel samoty se spousta z nás dnes děsí, stejně jako onoho autentického života. Protože být sám sebou nemusí být po chuti ostatním a být sám se sebou může být mnohdy nepohodlné, děsivé a nebezpečné.

A tak dnes cestujeme obvykle v páru nebo skupině a dělají to i nezadaní. Potkal jsem ale ženu, která v jedenadvaceti letech během čtvrt roku procestovala sama velkou část Jižní Ameriky, včetně těch nejnebezpečnějších oblastí. Později se k ní v Ekvádoru připojila další osamocená cestovatelka, nakonec se ale rozhodla, že bude lepší, když bude opět cestovat sama. Když jsem s ní mluvil, její věk bych jí nehádal. A to nikoli kvůli vzhledu. A co můžete od cest k sobě čekat?

Norimberk: Únik z danosti

Bylo pozdní odpoledne, 30. dubna. Mířil jsem do obchodu s nábytkem v Čestlicích vybrat si obývací stěnu do nového bytu. U výjezdu z opuštěné čerpací stanice na brněnskou dálnici stály dvě dívky, takové šedé myšky, s cedulí: „Plzeň“. „Jó, holky, to budete muset mít fakt kliku, aby vám tady někdo zastavil a vzal vás zrovna do Plzně,“ řekl jsem si pro sebe a už už se chystal najet na výpadovku. Pak jsem ale zastavil a couvl zpět. Plzeň je hodinu cesty, o půl sedmé jsem v Čestlicích, to stihnu. Ukázalo se, že jsou to dvě sestry, studentky z univerzity ve Wroclawi. Po cestě do Plzně jsme skončili na Křivoklátu. Dorota ho znala z knih Oty Pavla, a když viděla dálniční ukazatel, nešlo jinak než tam zajet. Sice bylo už po zavírací době, ale protože tam byla svatba, vmísili jsme se mezi svatebčany a prošli si aspoň cimbuří a věž, která zůstala otevřená. Slunce zapadlo a bylo jasné, že prodejnu s nábytkem už nestihnu. Z hradeb byly na horizontu vidět první ohně, byly Čarodějnice. Pro Polky zajímavý úkaz.

Nakonec jsem navrhl, že bych je vzal místo do Plzně až do Norimberku.
Nadšeně souhlasily, prý se tam vždycky chtěly podívat. To město miluju, byl jsem tam mnohokrát, ale toho večera to bylo jiné. Do Norimberku jsme dorazili po deváté večer. Když jsem holky po půlnoci vysazoval na čerpací stanici na dálnici A6, Dorota se mi dlouze podívala do očí a řekla: „Musíš dělat každý týden jednu takhle bláznivou věc!“ Věděl jsem, že to není možné, pokud člověk zároveň musí pracovat. Ale také jsem si řekl, že kdyby to byla byť jedna věc měsíčně, na konci roku budu mít 12 zážitků, o kterých pak budu moct vyprávět vnoučatům.

Tohle byla má první a zároveň nejdůležitější cesta k sobě. O pár dní později mi od holek dorazil pohled ze Švýcarska. Země, kde jsem nikdy předtím nebyl, protože nelyžuji. To léto jsem se tam ale podíval a ve sněhové bouři si ve 3500 metrech náhodou stopl sněžnou čtyřkolku, která mě dovezla do bezpečí. A jak jsem se dostal do Švýcarska? Po pár dnech mě přestal bavit karlovarský filmový festival, rozloučil jsem se ve Varech s přáteli a vyrazil směrem k Bodensee. To léto vznikl koncept, který jsem nazval Eurosingletrip – jeden muž, jeden kufr, jedno auto, jedno pravidlo, jedna země a jeden den.

Budapešť: Změna myšlení

Byl konec května a v Budapešti bylo šílené vedro. Byl jsem tu zrovna na vědecké konferenci a užíval si volného večera. Jdu si poklidně dolů z Gellértu od Citadely, když vidím mladou ženu v předklonu, jak se ani nehne. „Je vám něco, slečno?“ ptám se jí anglicky. „Ale ne, vůbec! Jen hlídám tady toho šneka, aby ho při jeho cestě přes stezku nikdo nezašlápl,“ odpověděla s úsměvem. A tak jsme se dali do řeči. O tom, jak jsem jako mladý pěstoval šneky u babičky na zahrádce a pořádal jim závody, i o tom, jak potkala v Africe amerického kněze, který vykupuje tamní holčičky prodané vlastními rodiči jako prostitutky a v misijním klášteře je učí znovu nalézt cestu k sebelásce i lásce vůči lidem. Ten večer mě Ewa zavedla na své oblíbené místo, do Zahrady filozofů, kde jsme nakonec přemítali o životě, náboženství a lásce. Také se tu zrodila myšlenka na můj blog www.jecasnazmenu.cz, respektive na ten anglický, co mu předcházel a vůbec neuspěl. Ewa pracovala jako finanční analytička pro jednu z firem z Velké čtyřky, přesto její srdce bylo úplně jinde. Když jsme se rozloučili před Svatým Štěpánem, bloumal jsem v tichosti městem asi ještě hodinu.

Graal-Müritz: za komfortní zónou

Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas a já seděl v hotelovém baru v Graal-Müritz, kam jsem dorazil pozdě večer, protože dva ze tří trajektů z Polska nejezdily. Dvouhodinové čekání jsem si ale zkrátil improvizovanou kubánskou street party, kdy jsem uprostřed silnice roztančil nejen dva Poláky z auta za mnou, se kterými jsme sdíleli frustraci z dlouhého čekání, ale ještě pár Němců a Poláků z aut okolních. Až se mi pak nechtělo usnout a co hůř, na druhý den jsem se probudil v pět ráno a už mi nešlo zabrat.

Tak jsem se zvedl a vyrazil ven na východ slunce. Bylo šest nad nulou a já byl oblečený do všeho, co jsem měl, včetně dvou bund, co jsem si den předtím koupil v Berlíně, kde bylo třiatřicet. Když jsem se procházel po prázdné pláži, z mořské pěny náhle vystoupila nádherná, úplně nahá žena asi kolem čtyřicítky. Hned jsem si vzpomněl na starou kyperskou legendu o stvoření Afrodity z mořské pěny u Petra tou Romiou. Takhle nějak to asi vypadalo… Afrodita co pár minut vběhla do metrových mořských vln a vyběhla zase zpět na pláž. Šel jsem dál po pláži, jejím směrem. Když jsme se míjeli, zeptal jsem se jí německy: „Dobré ráno, není ta voda trochu studená?“ „Ne, vůbec!“ odpověděla doslova s ledovým klidem. „No to si snad dělá…“ prohnalo se mi hlavou, ale nahlas jsem řekl jen: „Jak to, není studená, vždyť je šest stupňů!“ „No však si to zkuste!“ odpověděla s úsměvem, sundala si gumičku z vlasů a pomalu se otírala do ručníku. Ta ženská byla úplně v klidu, ani se neklepala.

Musel jsem to zkusit! Postupně jsem svlékl první bundu, druhou bundu, svetr, tričko, kalhoty a tak dále. A vběhl jsem do moře. Bylo to šíleně ledový! Nejhorší byly kotníky, pak už to šlo. Udělal jsem něco, co jsem ještě před půlhodinou považoval za nemožné.

Rakousko: Cesta ke spiritualitě

Opět se blížily Čarodějnice a já chtěl na pár dní vyrazit zase někam do Německa. Na webu jsem narazil na krásnou fotku alpského jezera. Otevřel jsem portál s ubytováním a zkusil zadat jeho jméno. Jako první na mě vyskočil...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE VE SPECIÁLU MARIANNE NA CESTÁCH.

TITULKA

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion