Co se děje v dětské hlavičce, když dostane facku? Úzkosti, pocit méněcennosti i porušení vztahové vazby. Psychoterapeut otevírá palčivé téma
Tentokrát se dostáváme k hříchu, který v našich končinách, podobně jako nadměrná konzumace alkoholu, jako hřích příliš vnímán není. Doktor Šturma, přední dětský psychoterapeut a ředitel dětského centra Paprsek si to myslí jinak. Co se tedy asi tak děje v dětské hlavičce, než si dá druhou ránu o zeď?
Já svoje dítě nikdy nebiju!
Když uhodíte dítě do 1 roku…
Když uhodíte dítě ve věku 9 až 18 měsíců…
Když uhodíte dítě ve věku 18 až 24 (někdy až 36) měsíců…
…kdy dítě prochází znovusbližovací fází vývoje, kdy si uvědomilo, že samo je bez vás, svých rodičů, v tomto světě naprosto bezradné. Že jeho přežití je zcela a výlučně závislé jen na vás a na vztahu, jaký k němu máte. Jakákoliv fyzická agrese od rodiče je pro něj tudíž v jeho očích život ohrožující. Jistě, fyzickým trestem ho takhle asi „vychováte“ relativně snadno a opravdu, bude poslušné. A pokud byste mu rádi zničili zbytek života, jeho sebevědomí a uvrhly ho do věčných nevysvětlitelných úzkostí a strachů, směle do toho. Je to navíc velice efektivní metoda, jak mu vyvolat psychickou poruchu zvanou Attachment Disorder.
Když uhodíte dítě od 3 do 5 let věku…
…tak ho uhodíte v době, kdy se podle Teorie attachmentu stále ještě vytváří základní druh vztahové vazby. Ta od 4 až 5 let věku zůstává ze 70 % stejná po celý život. Mění se pouze během psychoterapie či v nových láskyplných přijímajících a pro daného jedince doslova „léčivých“ vztazích. Děti bité či jinak fyzicky trestané rodiči přitom mají mnohem vyšší pravděpodobnost, že jejich vztahová vazba bude nejistá. Buď bude rovnou dezorientovaná (vede k chronickým úzkostem a dezorganizaci vzorců chování), vyhýbavá, kdy člověk nedokáže dávat najevo své emoce, nebo aspoň úzkostně ambivalentní, kdy bude dítě v dospělosti ve vztazích „nenasytitelné“ a bude mít úzkostný strach, že mu partner ze života zmizí. A jako bonus ho do života vybavíte silnými pocity viny. Prostě super základ pro spokojený život a šťastná vnoučata!
Když uhodíte dítě ve věku 6 až 12 let…
…tedy ve věku, kdy podle Erika Eriksona řeší konflikt mezi snaživostí a méněcenností, kdy se často porovnává s ostatními a kdy porovnává s ostatními i vás. Bité dítě z této fáze vyjde jako nekompetentní jedinec, který „v ničem není dost dobrý“ a vy z toho patrně vyjdete jako špatní rodiče. V pubertě budete mít o to větší šanci sklidit aspoň část plodů své „práce.“
Když uhodíte dítě ve věku 12 až 18 let…
…tak jednak zejména ke konci se může stát, že vám to chlapeček jednoho dne vrátí. Pokud se tak stane, způsobíte mu tím ve finále další problémy. Erikson říká, že dětská mysl se v této fázi nachází mezi morálními hodnotami, které se naučilo (z velké části od vás), a etikou, kterou si musí definovat jako budoucí dospělý člověk. V téhle fázi se dítě dostává do role, kterou bude zastávat jako dospělý člověk, reviduje svou identitu a řeší, kdo vlastně je. To odvozuje do značné míry od vašich reakcí na něj. Je libo mít doma „nevychovaného spratka?“ Dejte mu facku, řekněte mu to a dejte mu pár týdnů až měsíců.
A vězte, že dospívající dítě není hloupé, ono moc dobře ví, že k fyzickým trestům saháte proto, že svou situaci naprosto nezvládáte a že jste jen bezradný ubožák, kterému zbývá už jen ta fyzická a ekonomická nadvláda. Své ego tím tak neochráníte a vaše narcistní zranění vás bolet nepřestane.
Co když své dítě bijete, i když nechcete
Ne každý, kdo bije své děti a dává jim fyzické tresty, razí filosofii výchovy „škoda rány, která padne vedle.“ I doktor Šturma připouští, že rodiče toho občas prostě mají moc a že ani jejich vlastně rodiče nemusely být zrovna vzorem ideální výchovy. Proto dává jednoduchý návod, pokud se skutečně stane, že své dítě uhodíte, mělo by s vámi ten den zažít aspoň pět jiných prožitků, ze kterých naopak bude cítit vaši bezpodmínečnou lásku a přijetí. Prostě, kdy mu s vámi bylo dobře. A pokud své dítě bijete, aniž byste chtěli, určitě vyhledejte odbornou pomoc psychoterapeuta.
Co když vás rodiče bili
Na závěr bych si dovolil citát doktora Šturmy z jedné z jeho přednášek: „Mezi traumatizovanými lidmi je o něco více lidí s břemeny, ale vždycky mezi nimi jsou i skupiny těch, kteří na tom a skrze to vyrostli. Získali totiž nácvik, který by jim jinak chyběl.“ Je to popis fenoménu nazvaného posttraumatický růst, který de facto říká, že zranění lidé, kteří dokázali své rány a jizvy přijmout a poučit se z nich, jsou prostě krásnější respektive vyspělejší.
O autorovi:
Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu Je čas na změnu a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech.