Přejít k hlavnímu obsahu
Životní styl

DENÍK BERLÍŇANKY: Za zavřenými hranicemi podruhé…

Info ikona
Za zavřenými hranicemi

Sloupek o tom, jaké je to sledovat koronavirová opatření a vývoj pandemie ve své vlasti z dočasného exilu v Berlíně.

Karolína Peřinová | 22. 10. 2020

"Kde se testuje? Už jste někdo jel teď vlakem z Berlína do Prahy? Jak se kontrolují testy?"

Přesně tyhle otázky teď zaplavily mé sociální sítě ve skupinách Čechů žijících v Německu. Už je to tady zase. Odříznutí a ten zvláštní pocit s ním spojený, kdy se nemůžu jen tak kdykoliv sbalit a zajet si jednoduše domů do našeho pražského bytu, potkat se se svou rodinou.

Teď je navíc situace ještě horší než na jaře, což jsem vůbec nečekala. Horší v tom, že situace v Česku je vážnější než v Německu, což jsem nečekala. Poslední dobou nabral průběh událostí tak neskutečně rychlý průběh, že se z toho pomalu vzpamatovávám a jsem vlastně trochu v šoku. Německo zařadilo Českou republiku na seznam rizikových oblastí. Není se čemu divit, když počty nakažených v České republice v přepočtu na počet obyvatel jsou násobné oproti těm v Německu. Pro všechny, kteří se vracejí do Německa z České republiky, platí od půlky října povinnost mít nejenom negativní test, ale od listopadu pak i povinnost pobýt povinně pět dní v karanténě. To se kontroluje a porušení pokutuje. Hranice jsou tedy de facto opět uzavřené.

Jedna věc je praktická stránka věci a její dopady. Mnohem horší je ale ten pocit. Zvláštní pocit izolace od domova v téhle nelehké době. Kdo to nikdy nezažil, nepochopí to. Ale je to něco, co vás svírá uvnitř a něco, co vám nepřidá na náladě. Zvlášť když sleduju, jak krize dopadá na mnoho mých známých a jak narůstá počet lidí v mém okolí, kteří nemoc už prodělali.

„Buď ráda, že jsi v Berlíně,“ říkají mi často přátelé s povzdychem.

Je pravda, že život v Německu zatím plyne v podstatě stejně - na rozdíl od České republiky se tu opatření nezpřísňují, ale jsou stále konzistentní. Tady v Berlíně se nosí roušky už od jara, lidé jsou na ně zvyklí a skoro nikdo o tom už nediskutuje, není to už téma (i proto mě vlastně překvapila nedávná velká vlna odporu v Česku). Dodržují se rozestupy, trasuje se, pořád někde vyplňuju formuláře s kontakty. Když vedu dítě na kroužek, stojím jako rodič před budovou a nesmím dovnitř. Když chodím cvičit jógu, máme roušky a musíme mít rozestupy. Pořád dezinfikuju ruce při příchodu do restaurací nebo na výstavy, někde je to i povinnost. A drží se tady i další pravidla. Ale život kromě toho funguje zcela normálně. Nic se nezavírá. Zatím.

Potěšilo mě především to, že zůstávají otevřené školky a školy. Ty jsou i prioritou samotné kancléřky Angely Merkelové, která považuje za zásadní, aby touto situací děti netrpěly. Školy mají proto i krizové scénáře, co bude nadále. Kdyby se situace zhoršila, přechází se u nás ve škole na částečně distanční výuku s tím, že děti budou ale pořád chodit dvakrát týdně do školy po skupinách.

Ani tady ale nevíme, jak se bude vše vyvíjet. Čísla pro Berlín taky rapidně rostou a už teď máme třeba zákaz cestovat po Německu, nemůžeme jet třeba na víkend do hotelu.

Roušky, rozestupy, seznamy hostů v restauracích, neustálé rozdávání osobních údajů kvůli trasování. Nic z toho mi nevadí.

Jen se těším, až zase budu moci jet domů.

A věřím, že budu možná ještě víc dojatá než na jaře, když jsem po lockdownu poprvé přejížděla hranice.

Veronika Jonášová