Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Životní styl

Holka, nebo kluk? Aneb když váš litují, že nečekáte opačné pohlaví, než už máte doma

Info ikona
Moderní seterotypy

Co to bude? Každý, kdo má děti, ví, že právě tahle otázka je v těhotenství nejčastější. A když čekáte druhé dítě, očekává se, že odpovíte opačné pohlaví, než už máte doma. Za ideál se totiž považuje mít pár, kluka a holku. Rodiče, kterým se to nepoštěstilo, se buď obrní proti netaktním komentářům, že kluka/holku neumí, nebo se vrhnou do dalšího pokusu.

Promotion
Promotion
Kristina Komůrková | 10. 09. 2021

Herečka a moderátorka Nikol Štíbrová před pár týdny porodila své druhé miminko, syna Tobiase. Když v únoru na instagramu oznámila, že čeká zase kluka, mezi gratulacemi se objevily i komentáře typu: „Tak do třetice už to vyjde.“  „Určitě jste se těšila na tu holčičku, soucítím.“ „Jste mlaďoučká, do třetice to bude princezna.“ A jeden z příspěvků byl velmi stručný, zněl jen: „Chudinko.“ 

Naše společnost je nastavená tak, že rodičům, kteří mají syna a dceru, gratulujeme. Kruh jejich snažení se uzavřel, mají splněno. Rodičům, kteří mix pohlaví netrefili a mají dva kluky či dvě holky (nebo i víc stejnopohlavních sourozenců), vyjadřujeme soucit, jako by byli ochuzeni. Nebo je rovnou ponoukáme, ať štěstí zkusí do třetice, že se to už povést musí. 

Přitom podobné soudy jsou minimálně nezdvořilé. Vyvolávají dojem, že sourozenci stejného pohlaví jsou druhořadé kvality. Že si jejich rodiče vytáhli kratší sirku. Když řeknete mámě v očekávání: „To je škoda, že to není holčička!“ dáváte jí najevo, že ten kluk v břiše je něco míň. Vadný kousek hodný reklamace. Přitom je to „jen“ pohlaví, kterému přikládáme takovou váhu a na jehož základě si troufáme soudit, jaké to dítě bude, jak (ne)náročné bude jeho dětství, jaký vztah spolu budeme mít. Nakonec to vypovídá hodně jen o nás samých a o tom, v jakých klišé a stereotypech žijeme. 

Syn jako finanční jistota

Když se rodičů zeptáte, jestli si víc přejí kluka, nebo holku, většina odpoví, že je jim to jedno, především, ať je to malé zdravé. Zase tak jedno nám to ale není, jsme natěšení na to, kdy konečně gynekolog z ultrazvuku vyčte, co má mimino mezi nohama. 

V případě prvorozených dětí stále lehce převyšuje touha po synovi, ale dcera ho v posledních letech dotahuje díky neustálému zlepšovaní postavení žen. Příklonnost ke klukům má historický důvod. Syn byl pro rodinu ekonomicky výhodnější, byl jistotou, že bude pracovat a přinese do rodiny další peníze. U dcery byl jedinou nadějí výhodný sňatek, což byla sázka vabank, jinak fungovala „jen“ jako pomocnice v domácnosti, v hospodářství. V podvědomí si to mnozí neseme dál: synové jsou více podporováni a povzbuzováni ve studiích (ač holky jsou lepší studentky, ale u těch se to bere jako vydřené), protože se to jeví jako výhodnější investice. Muži přece vydělávají víc, je u nich větší šance na kariéru, nemusejí překonávat skleněné stropy, nepřibrzdí je mateřství atd.

Češky touží po dceři

Ale zpátky k preferenci pohlaví. U druhých dětí se objevuje zajímavý jev – sympatiemi se přikláníme k pohlaví dítěte, které už máme. Možná jste jako bezdětná snila o dvou holčičkách, ale pak se vám narodil kluk, je pravděpodobné, že si syna budete přát i podruhé. 

Já třeba snila o dvou klucích. Byla jsem přesvědčená, že to tak bude. Pak se mi narodila dcera a najednou jsem si nedovedla představit, že bych měla kluka. Při dalším těhotenství jsem doufala, že přijde další parťačka. Byl to kluk a já se děsila, co všechno bude jinak.

Jeden z největších novodobých průzkumů na toto téma se uskutečnil na přelomu milenia a jeho autoři Hank a Kohler zjišťovali v sedmnácti evropských zemích, jaké pohlaví dětí si rodiče přejí. Rodiče z třetiny států byli bez preferencí. Pak tu ale bylo pár zemí, včetně Česka, kde respondenti zmiňovali, že je fajn mít od každého pohlaví jeden kus

Navíc u českých žen v evropském kontextu vynikala silná preference dívek. Pokud měly dva syny, narůstala u Češek šance, že zkusí štěstí potřetí, aby se holčičky dočkaly. Jenže z jiných průzkumů zase vyplývá, že je vyšší pravděpodobnost třetího dítěte v rodinách, kde jsou dvě dcery. Tady zase můžou být důvodem otcové, kterým ženy chtějí dopřát syna.  

Sourozenecké pravdy

Eva Hudečková je novinářka, máma dvou dětí a na instagramu patří jako Ewycz mezi oblíbené mateřské blogerky. Když před necelými dvěma roky čekala druhé dítě, rozhodla se neprozrazovat, jakého pohlaví je. 

„Jakmile jsem totiž pár známým prozradila, že to bude holčička, jásali, jak je to skvělý, že budeme mít pár. Pohlaví bylo to jediné, co je zajímalo,“ popisuje svoji motivaci, která je navíc podpořena nepříjemnou zkušeností, kdy její prvorozený syn záhy po porodu skončil v nemocnici s vážným onemocněním. Naštěstí se z něj dostal takřka bez následků, ale pro Evu od té doby fráze o zdraví nejsou frázemi. Její jediné přání bylo, ať je miminko zdravé. Trochu provinile se cítila i vůči svým dvěma kamarádkám, které byly těhotné souběžně s ní. „Jedna čekala druhého chlapečka, druhá znovu holčičku. Zatímco já měla splněno, na ně začala rodina tlačit, že by měly přemýšlet o třetím dítěti, ač ho samy nechtěly.“ 

Přitom porodit vysněný pár je terno pro rodiče, ale zdaleka ne tolik pro sourozence. Blíž k sobě mívají děti stejného pohlaví. Odkud se tedy bere ta adorace páru? Potřebujeme protiklady, které jsou vůči sobě v opozici, svět zjednodušujeme na černou a bílou, abychom se v něm snadno orientovali. Syn a dcera jsou minikopií táty a mámy. A žena a muž jsou dvě entity, kdy jedna je opakem druhé. Tak to bereme i u dětí. Žijeme v představě, že kluci a holky jsou úplně jiní – chováním, potřebami, temperamentem nebo koníčky. 

Z biologického hlediska je rozdílnost samozřejmě nezpochybnitelná. Nejde ani tak o fyziognomii, gros je v hormonech, které ovlivňují centrální nervovou soustavu. „Vývoj mozku je hormony ovlivňován již v prvním trimestru prenatálního vývoje. Zrání a funkce mozku je pak u dítěte po narození rozdílná na základě jeho pohlaví. Již v novorozeneckém věku nacházíme rozdíly v psychickém vývoji u dívek a chlapců,“ popisuje dětská psycholožka Eva Němečková, která působí na švýcarské klinice pro děti a dorost. Jenže pak je tu vliv sociálního prostředí.

Kritizované dcery

Pohlaví dítěte se promítá i do toho, jak se k dětem chováme, jaké na ně máme nároky. Největší britský rodičovský portál Netmums se dotazoval skoro tří tisíc matek na vztah a ukázalo se, že jsou dvakrát víc kritické k dcerám než k synům

Skoro čtvrtka z nich pokárala svou dceru za chování, nad kterým u syna přimhouřila oči. Synům mámy častěji připisovaly pozitivní vlastnosti, zatímco u holek se objevovaly charakteristiky typu ufňukané, hádavé… 

Ve vztahu k dětem se také očekává spíš rodová aliance – blíž nám bude dítě našeho pohlaví, protože je nám srozumitelnější. Matkám tak neustále podsouváme, že když nemají dceru, jsou ochuzené. Podle dětské psycholožky Evy Němečkové to ale neplatí stoprocentně. „Záleží, jaká máme očekávaní od sebe, a tím i od našich potomků. Roli hraje i to, jak moc jsme si podobní, neboť děti nám často zrcadlí vlastnosti, které na sobě nemáme rádi. To pak někdy může být pro rodiče s dětmi stejného pohlaví složitější. A někdy je to naopak, jsou situace, kterým prostě lépe rozumíme, protože jsme jimi prošli také. Velkou roli také hraje věk dítěte. V některých životních fázích je třeba více mužské energie, jindy naopak.“

Dcera jako kamarádka

Pokud jsou v rodině samé dcery, máme tendenci tatínka litovat, že žije v babinci, kde se jen hašteří, řeší šaty a drby. Mámy mezi samými chlapy vidíme jako krotitelky divé zvěře, kterým chybí spřízněná duše, se kterou by si mohly povídat, vyrážet na nákupy. Táta si s dcerami neužije to poctivé řádění, nemá parťáka na fotbal, máma se musí připravit, že kluky jí jednou odtáhne nevěsta…

V této oblasti zkrátka panuje spousta stereotypů. Třeba zmíněný argument o porození si životní parťačky je zajímavý v kontextu skutečnosti, že řada dcer má se svou mámou vypjaté vztahy. Dá se říct, že je to jeden z nejkomplikovanějších vztahů vůbec. Že se vám narodí dcera, není záruka, že za pár let budete sedět u kafe a svěřovat se. Právě se synem nakonec můžete být ve větší symbióze. 

„V přístupu k dětem je důležité nevyzdvihovat vlastnosti jednoho pohlaví před druhým. Některé vzorce se bohužel předávají z generace na generaci, je dobré si je uvědomit. Doufám, že naše společnost směřuje k výchově, která bude v tomto smyslu liberálnější a pomyslně vyprázdní stereotypní škatulky plné očekávání a místo toho se přikloní k individuálnímu přístupu k jedinci. Že rodiče nebudou řešit, s čím si jejich dítko hraje, ale jak a že mu budou průvodci v jejich individuálním vývoji,“ dodává psycholožka Eva Němečková. 

Co s podobnými stereotypy? Hlavně bychom neměli zapomínat, že každé dítě je v první řadě originál. Když se ho budeme snažit napasovat do všeobecných škatulek, možná v něm utlumíme to výjimečné. Něco, co nemá absolutně nic společného s pohlavím.

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion