To musím zvládnout sama. Nebo ne?

Právě z Instagramu a Facebooku víme, že všichni ostatní to také zvládají, takže my „musíme“ též. Snad nikdy nebyl takový tlak na naši nezávislost jako teď. Západní společnost se zvrhla v jakousi soutěž o to, kdo dokáže být více nezávislý, soběstačný, úspěšný, zkrátka „free“ „cool“ a „in“ – frikulín, jak kdysi někdo vtipně poznamenal. Vítěz bere vše! Jenže v této souvislosti si nemohu nevzpomenout na tetování, které má jedna má blízká kamarádka: „Winner stands alone,“ vítěz stojí sám. 

Zatímco soudruzi z KSČ se nejvíce obávali kontrarevoluce, naše společnost, a nejen ta naše, potichu a nepozorovaně dospěla ke kontraevoluci. Co tím mám na mysli? Člověk se vyvinul jako stádové zvířátko. Bylo to pro nás evolučně výhodnější. Je totiž dost „vopruz“, když lovíte mamuta sami, ve dvaceti lidech se to dělá o dost snáz. Stejně tak je nepříjemné, když jste jediný člověk široko daleko, kterého honí šavlozubý tygr. 

Evoluce je postavená na pečlivém dávkování oxytocinu, tzv. cuddle hormonu, kterému se tak v angličtině říká proto, že se mimo jiné uvolňuje při objímání (cuddle). Oxytocin je totiž jeden z hormonů štěstí. Vyplaví se při objímání, ženám před porodem a všem včetně mužů tehdy, když o někoho pečují nebo je o ně pečováno. Stejnou dávku oxytocinu dostane ten, kdo uklouzl na ledě a nemůže vstát, jako ten, který za ním přiběhne, zeptá se ho, jestli je v pořádku a pomůže mu zpět na nohy. Ale my jsme si řekli ne, my vstaneme sami! Smůla!

Doba facebooková

Žijeme v době, kdy všichni všechno zvládají sami, a ještě perfektně. Alespoň to denně čteme na sociálních sítích. Vidíme, jak je máma od tří dětí perfektní manželka, pole dancerka, milenka, kuchařka a navrch dobrovolnice, protože to přece o sobě na Facebooku píše, na všech fotkách se pořád usmívá a lidi jí to lajkují. To naši fotku v plavkách nikdo nelajkoval, taky ji tam příště už nedáme. Sociální sítě vedou k nepříjemnému srovnávání, jenže my si stejně nemůžeme pomoct. Lajky spouštějí v mozku produkci dalšího hormonu štěstí dopaminu, který mimo jiné může za všechny závislosti, a my se od něj nemůžeme odtrhnout. A tak postujeme další fotky.

V dubnu 2017 publikovala Holly Shaky s Nicholasem Christakisem novou studii o tom, jaký na nás mají vlastně sociální sítě vliv. Ve studii, které se účastnilo 5208 dospělých Američanů, suše konstatovali, že používání sociálních sítí prokazatelně vede ke zhoršování psychického zdraví. Příliš mnoho interakcí na sociálních sítích totiž mnohdy odvádí pozornost od smysluplných prožitků ve skutečném životě. Jenže sociální sítě nejsou jedinou příčinou problému. Své o potřebě vše zvládat vědí třeba i ti, kterým se rodiče moc nevěnovali. „Jo, pěknej obrázek, ale teď na tebe nemám čas!“ Někdy tahle věta dítě dost zabolí. To tak! Prožívat si zas a znovu odmítnutí! To radši všechno zvládnu sám!

A tak tu máme novou generaci lidí. Všechno zvládnou sami. Co nevědí, si sami najdou na Googlu či ve Wikipedii a vaši pomoc rozhodně nepotřebují. Ono říct si o pomoc totiž není až tak jednoduché. V dnešní společnosti se to nedělá. Strach ze selhání je přitom hned po strachu ze smrti ten nejhorší. Zatímco pravěký člověk, který ani neuměl mluvit, vyděšeně vběhl do tábora a všichni věděli, že mají začít taky zdrhat, protože ho honí šelma, tak novodobý člověk se raději nechá sežrat, jen když z toho bude super storka na Facebook se spoustou lajků.

Jenže mnozí psychiatři a farmaceuti otevřeně říkají, že v podstatě každý třetí v naší zemi během roku bere nějaká psychofarmaka, zároveň prudce stoupá podíl psychosomatických onemocnění. Opravdu chcete všechno zvládat sami? Potřebujete to? Anebo si jen myslíte, že byste to měli zvládat sami? „Každý z nás něco jiného říká, něco jiného dělá, něco jiného chce, něco jiného potřebuje, něco jiného si myslí. A komu se to moc nerozeběhne, to je ‚zdravý člověk‘,“ pronesl v jednom rozhovoru známý český psychiatr Radkin Honzák. A tak až si příště budete myslet, že to musíte zvládnout sami, zkuste se zeptat, jestli to tak opravdu chcete. A taky se zkuste zeptat svých nejbližších, jestli také třeba nepotřebují pomoct. Odměnou vám bude starý známý oxytocin, hormon štěstí.

O autorovi:

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu Je čas na změnu a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech.