Muž vašeho života aneb Jak moc otec ovlivnil vaše partnerské vztahy?

Až budu velká, vezmu si tatínka za muže a budeme spolu mít krásnej dům! Ale kde budeš bydlet ty, maminko?“ řekla kdysi doslova jedna tříletá holčička Daně Holubové, známé české psychoanalytičce. Freud tento zcela běžný, i když ne vždy verbalizovaný jev popisuje jako Elektřin konflikt. Dochází k němu mezi 3. a 6. rokem, v tzv. falickém stadiu vývoje. Na rozdíl od jeho obdoby u chlapečků, oidipovského konfliktu, podle něj však nikdy není zcela vyřešen. Zkrátka a jednoduše, v té střapaté dlouhovlasé hlavičce se jednoho dne zrodí myšlenka na to, být svému tatínkovi partnerkou. Ta plyne z hlubší a nevědomé identifikace se s maminkou, respektive modelem, který pro dceru představuje. Právě v období, kdy děti rozpoznávají rozdíly mezi pohlavími a začínají poprvé objevovat svou sexualitu, se totiž do jejich mozečků jednou provždy zapisuje, jaké to je, žít v partnerství a mít blízký vztah s ženou, respektive mužem. Jestliže je tedy z genetického hlediska otec dárcem poloviny chromozomů, což z něj z definice dělá osobu poměrně dosti významnou, z toho psychologického i terapeutického hlediska hraje otec v případě holčiček úlohu ještě mnohem podstatnější.

Co je „normální“?

Otec je pro dívky mužem s velkým M. Pro některé, bohužel pro jejich partnerské vztahy, i v dospělosti. Obvykle představuje první osobu mužského pohlaví, která o holčičku nějakým způsobem pečuje, chrání ji, podporuje ji a věnuje jí svou pozornost. Právě otec bývá tím etalonem, ať už pozitivním, nebo negativním, se kterým žena bude všechny své partnery obvykle převážně nevědomě srovnávat. Někdy, když je otec často pryč nebo se nevyskytuje vůbec, může tuhle roli zastat i dědeček, strýček, výrazněji starší bratr a v minulosti třeba i kmotr. Tatínek má ale to výsadní postavení, že je mužem, ke kterému pociťuje maminka, se kterou se holčička snaží identifikovat, silné milostné pouto (nebo taky ne) a chová se k němu zcela odlišně než k ostatním mužům (nebo taky ne).

To, jak se k sobě maminka a tatínek chovají, když je dceři mezi 3 až 6 lety, pak výrazně formuje její budoucí partnerské vztahy a to, co je ve vztahu „normální“. Pokud je tou dobou tatínek pořád v práci a maminka je na všechno sama, je „normální“ mít partnera, co pořád jen pracuje a nemá na mě čas. Pokud je tou dobou tatínek vždy brzy doma, přichází s kyticí v ruce, maminku obejme a políbí, je „normální“ mít láskyplného partnera, který svou lásku dává najevo květinami, objímáním a polibky. Pokud je tatínek alkoholik, přijde ožralý domů, na maminku řve a pak ji uhodí, je „normální“ mít partnera, který pije, moc na mě nedbá, a ještě mě sem tam zmlátí. Staří Římané tomu říkali exempla trahunt neboli příklady táhnou. Profesor Alan Kazdin, slavný dětský psychoterapeut z Yale University, tomu říká modeling neboli učení se chování následováním svého modelu – rodičů. Vztahové chování se totiž učíme v dětství právě od rodičů, abychom se pak v partnerském vztahu mohli už chovat plně automaticky a nevědomě a mohli se soustředit na jiné věci než takové banality, jak...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ČERVNOVÉ MARIANNE.