Návrat koníčků ze 70. let: Proč se volnočasové aktivity mileniálů podobají životnímu stylu z dob minulých?

Když jsem byla malá, maminka a teta šily. Šicí stroj tehdy patřil ke kýženým svatebním darům. A sehnat náhradní jehly, to bylo, jako kdybyste pro něco letěla na Mars. Bylo to nedostatkové zboží,“ vypráví Silvie Horáková (57). 

Ta zvládla kromě šití i vyšívání, pletení a drhání. A rozhodně nebyla sama, v 70. a 80. letech byly právě tyto rukodělné aktivity běžnou náplní dorůstajících dívek. V televizi nic neběželo, počítače byly jen pro vyvolené, takže co jiného dělat. Navíc dívky byly odmala vedeny k praktičnosti. „Dokonce jsem měla odznak Praktická dívka, čemuž se moje dcery smějí,“ dodává Silvie. 

O téměř třicet let mladší Michaela Embacherová (30) vnímá šití trochu jinak. Není to nutnost, ale volba. V její generaci rezonují témata jako recyklace nebo upcykling, její vášní je proto hlavně přešívání. „Nové věci moc nenakupuju, připadá mi to zbytečné, navíc mám špatné zkušenosti. Obšívám sebe, manžela i syna,“ konstatuje.

Příliš drahé koníčky

Michaelin přístup je pro generaci mileniálů typický. Podle průzkumu britské společnosti Thistle kladou mladí lidé obrovský důraz na způsob, jakým tráví volný čas – a neváhají kvůli volnočasovým aktivitám utratit dost peněz. Podle výzkumu této společnosti investoval průměrný mileniál například do sportovní výbavy 2533 liber – jeho prarodič přitom investoval 2092 liber. Ovšem zatímco mileniálové částku utratili v průběhu několika produktivních let, u jejich prarodičů se jedná o investici v řádech desetiletí.

Jak jste asi uhodli, pro třicátnici Míšu Embacherovou je důležitý ekologický aspekt – a také ten etický. „Když věc předělám, třeba z velké mikiny ušiju dvoje tepláčky, myslím na to, že si s tím už dal práci někdo přede mnou. Nějaká švadlenka seděla u stroje a musela to ušít. “ 

Korona bochníky

„Zatím nevím o datech, která by mapovala zájem o rukodělné koníčky a jeho případný nárůst, ale můj odhad je, že to je obecnější trend související s omezením kontaktů a možností, jak trávit volný čas,“ říká socioložka Dana Hamplová ze Sociologického ústavu. Ale pojďme od šití k vaření, dalšímu fenoménu společnému „Husákovým dětem“ a mileniálům. Určitě jste zaregistrovali pandemickou vlnu domácího pečení a dost možná jste také oběhli půlku obce, abyste sehnali droždí. 

Jarka Kolářová (29) začala vařit v patnácti. „Na střední škole jsem se definitivně vrhla na dorty,“ vzpomíná. „Máma se o tom zmínila v práci, a najednou se mi ozývali lidé s prosbou, jestli bych jim taky neupekla dort. Známí pak řeknou známým, a když se navíc začnou zveřejňovat fotky na sociálních sítích, jde to už samospádem. Mimochodem, publikování má i tu výhodu, že člověk vidí, jak se zlepšuje a kam se vypracoval,“ podotýká. „Pořád sleduju trendy, hlavně na Pinterestu a Facebooku, nebo zadám do vyhledávače surovinu a hledám, co bych z ní vytvořila,“ říká. „Teď jsou v módě nahaté dorty s tvarohovým krémem, duhové dorty, lámaná čokoláda a živé květy. Naopak marcipán už není moc populární. I na dětské oslavy dnes maminky chtějí lehčí dorty s ovocem a k tomu cupcaky, které si děti snadno vezmou do ruky,“ popisuje svou vášeň mileniálka Jarka.

Agar jako podpultovka

A jak to vidí socioložka? „Podobné koníčky jistě souvisí i s potřebou vymanit se z virtuálního světa. Dnes máme méně příležitostí si něco osahat a vidět produkt vlastní práce,“ vysvětluje Dana Hamplová.

Také Eva Novotná (57) má přehled o tom, co se v cukrařině nosí – a to se jí věnuje už dobrých padesát (!) let. „Dědeček dělával účetního v cukrárně a už jako malou mě brával s sebou, protože jsem sladké milovala. Cukrárnu vedl Petr Blažek, neměl děti, a tak si mě trochu adoptoval,“ vrací se Eva ke svým prvním cukrářským krůčkům. 

Když se ptám na hlavní rozdíl mezi pečením kdysi a nyní, je odpověď jasná. Suroviny, respektive jejich dostupnost: „Tehdy třeba vůbec nebyl k dostání agar – prášek, ze kterého se dělala želatina. A pro mě se v cukrárně vždycky krabička agaru našla.“ Pekařské dovednosti se doma dost hodily, stejně jako ty kuchařské, které Eva načerpala u babičky, u níž trávila víkendy a prázdniny. „Byli jsme tři děti a maminka si k práci přibrala studium vysoké školy, a tak byla ráda, že jsem si vzala vaření a pečení na starost. Teď je rodičům devadesát, jsou naprosto soběstační, ale péct jen pro ně dva je nebaví. Takže je zásobuju, stejně jako sousedy – jsme s manželem už sami, děti se nám rozutekly po republice.“

Sítě plné pokojovek

Pěstujete pokojové květiny? Máte jich hodně? A schválně, které to jsou? Parentingu, jak mileniálové nazývají láskyplnou péči o pokojové rostliny, hashtag pokojovky, je Instagram plný. Někteří to dotáhli tak daleko, že je prodej pečlivě ošetřených květin živí, příkladem je trio s lakonickým názvem Pokojovky. To Irena alias Iris Marešová (26), která v lednu založila facebookovou stránku a blog Spokojené pokojovky, má zatím pěstitelství jako koníček.

„Spravuju sociální sítě a pracuju z domova, tak jsem to kolem sebe chtěla mít hezké. I u jiných lidí si všímám, že začali během pandemie pěstovat kytky víc,“ potvrzuje. Přikládá to i pozitivnímu vlivu rostlin na psychiku. „Je to svého druhu terapie, stejně jako rituál péče o ně. Když se staráte o květiny, máte každý den proč vstát z postele a na co se těšit. Navíc, když někomu řeknete, že pěstujete kytky, všichni jsou nadšení. Nevzbuzuje to žádné negativní emoce, což je docela důležité. Zvlášť dnes,“ míní Iris. 

I vášeň pro pokojovky samozřejmě není nijak nová. Za socialismu, ba ještě dříve, patřilo k pěstitelským hitům kaktusářství. Spolek pěstitelů kaktusů a sukulentů čeká příští rok sté výročí, vznikl v roce 1922. Přestože péči o květiny přisuzujeme hlavně ženám, kaktusářství je výrazně mužský obor – a vždycky to tak bylo. Jana Rácová (61) tak patřila k menšině žen, které tato záliba pohltila. „Mívala jsem kolem dvou set rostlin. Měli jsme v zahrádkářské kolonii zahrádku s pařeništěm, ale na zimu jsem je odvážela domů do bytu. Teď už jich mám jen kolem padesáti,“ vypráví. Marie Šnajperková (74) miluje kaktusy stejně oddaně. „Moje cesta k nim byla dlouhá a trnitá. Poprvé jsem se s nimi setkala před padesáti lety, když jsem dva roky pracovala na Kubě. Tamější flóra mě uchvátila. Jezdila na ‚kaktusí‘ zájezdy, kaktusy dokonce i vysévala. 

Jak se zdá, koníčky nestárnou. Jen se trochu převlékly, se sociálními sítěmi působí víc cool. „Potřeba mít tvůrčí nebo rukodělný koníček často souvisí s typem zaměstnání. Stále méně lidí pracuje v manuálních profesích. Rukodělné záliby nám pomáhají vypnout mozek a dělat něco úplně jiného,“ vysvětluje socioložka Dana Hamplová. 

Dřív si na sebe ženy šily, aby vybočily z šedého socialistického davu. Kdo chtěl být originální a šik (tak se to tenkrát říkalo), neměl jinou možnost, než se pustit do tvoření. Kaktusy zase voněly exotikou, o které si mohla většina lidí nechat zdát. Dnes k pěstování květin a šití utíkáme, protože se chceme soustředit i na něco jiného než na displej počítače nebo mobilu. A peklo se vždycky pro radost – z tvoření, a hlavně sdílení. A je jedno, jestli koláč nakrájíte sousedům, nebo si na Instagramu popovídáte se sledujícími.

Zdroj: Michaela Embacherová, Silvie Horáková, Thistle.com, Jarka Kolářová, Eva Novotná, Iris Marešová, Jana Rácová, Marie Šnajperková