Zouvat, či nezouvat návštěvy? Znáte všechna domácí pravidla etikety?

Miluji své tetičky a babičku nadevše. Jedno bych z návštěv u nich ale nejraději škrtla: jen co překročím jejich práh, už slyším výzvu, abych se přezula do přichystaných bačkor. Začnu se všemožně vykrucovat, ale nakonec většinou stejně podlehnu. Přezouvání se do něčeho, co už měly přede mnou na nohou desítky dalších lidí, ve mně vyvolává nelibé pocity. 

„Pokud je vám nepříjemné zouvat si boty a ukazovat na návštěvě propocené ponožky, smíte požádat: ‚Mám boty úplně čisté, smím si je prosím nechat na sobě?‘ Když se o boty staráte, jsou čisté a upravené, nikdo proti tomu jistě nebude nic namítat,“ myslí si odborník na etiketu Daniel Šmíd, který loni vydal knihu Etiketa domácí, a dodává, že někomu může být naopak nepříjemné chodit po cizím bytě v botách. I v tomhle případě se může host hostitele zeptat třeba slovy: „Víte, budu se cítit mnohem lépe bez bot, mohu si je prosím zout?“

Doma jako u dvora

Mohlo by se zdát, že etiketa je pojem, který patří na hogo fogo večeře, do foyer divadla, pro setkání na nejvyšší úrovni či rovnou na návštěvu u britské královny. Jak často se ale do takových situací dostáváme? Zvlášť v posledních letech, kdy řada lidí přenesla svoji kancelář domů a i dalších slavnostních příležitostí je jako šafránu, se ukazuje, že nějaká pravidla společenského chování potřebujeme dodržovat i doma. Koneckonců, i rodina je svého druhu společenství, společnost. A to, jak se doma chováme, má vliv na všechny její členy. Čím víc času spolu trávíme, tím větší je šance, že drobnosti, jako je třeba neodklízení špinavého nádobí do myčky nebo pohazování použitých papírových kapesníků po poličkách, někomu bude lézt na nervy.

To, jak se chováme doma, jaká pravidla chování nastavujeme a dodržujeme ve svých rodinách a co učíme děti, je podle odborníků na etiketu základem pro chování ve společnosti. „Etiketa je viditelnou částí vašeho chování doma a vytváří základ pro chování vašich dětí,“ píše ve své knize Daniel Šmíd. 

S tím se jistě dá souhlasit. Jenže každý to doma máme zařízeno jinak. U někoho se snídá na gauči před televizí, jinde se jí výhradně u stolu. Někde jsou mobily u večeře tabu, jinde si každý během jídla kouká do telefonu a nikomu to – možná jen zdánlivě – nevadí. Dá se říct, co je správně a co špatně?

Rodinná porada

Aby rodina fungovala a nelezli jsme se navzájem na nervy, stačí se podle Daniela Šmída domluvit na základních pravidlech. Proč je to důležité? Jednoduše protože na naši náladu má prostředí, v němž žijeme, velký vliv. Ustlaná postel, uklizené nádobí, čisté oděvy na svých místech nám dodávají pocit jistoty, dojem, že je vše v pořádku. A Daniel Šmíd jde ještě dál: uklizený byt, kde jsou jasně daná pravidla, podle něj podporuje pozitivní energii v páru i v celých rodinách. „Umět nalézt pochopení a soulad pro takovou domácnost spočívá v umění vyjádřit svůj názor a sdílet své preference na jedné straně a na straně druhé naslouchat přáním blízkých.“ Nebojte se svolat rodinnou poradu, klidně pravidelnou. Dohodnout se na dni a čase a sdělit si navzájem, co by se doma mělo a mohlo změnit.

Etiketa ukazuje navenek to, co máme všichni v sobě. Je spojením slušnosti a zdvořilosti. A zatímco to první se projevuje tak, že se přirozeně ohlížíme na druhé, omezujeme agresivitu a sobectví, pomáháme si a snažíme se svým chováním nikoho neurazit, zdvořilost je vyšší level. Reprezentuje naučené návody, jak se chovat. „Už samotné slovo zdvořilost, respektive jeho základ – dvůr – napovídá, kde je jeho původ. Funguje to i v němčině a angličtině – i Höflichkeit a courtesy mají původ na královských dvorech (Hof, court). Etiketa vznikla tam, kde se dvorská společnost shodla na jistých, pro danou dobu a místo praktických modelech chování,“ vysvětluje Daniel Šmíd. Zdvořilosti se učíme odmalička, našimi prvními učiteli jsou rodiče, prarodiče a školka. To, co se v dětství dozvíme a naučíme, nás pak provází celým životem a pomáhá nám to v jednání s ostatními – s přáteli, kolegy nebo obchodními partnery. Nejdůležitější společenskou rolí etikety je totiž prostě vyjádření respektu a poskytnutí komfortu druhým. I sami sobě a svému nejbližšímu okolí.

V pyžamu až do oběda

„Ráno vypravuju děti do školy, takže na sebe nemám čas. Jakmile odejdou, začnou na mě padat maily a práce, takže se kolikrát za celé dopoledne ani nestihnu převléct z pyžama,“ popisuje svůj běžný den na home officu korektorka Marie. „Začínám si už na to ale více dávat pozor a zjistila jsem taky, že mi velmi pomáhá se i doma namalovat a navonět se. Zkrátka dělat věci tak, jako bych někam šla, i když nejdu,“ dodává.

Poznáváte se? Taky doma celé dopoledne srkáte vychladlé kafe v pyžamu a s rozcuchanými vlasy? Tady pomůže jedině disciplína, která přímo souvisí se zodpovědností, sebevědomím a sebeláskou. Daniel Šmíd má i pro tento případ domácí etikety několik rad: „Mějte se rádi a dopřejte si pro sebe to nejlepší. Nešetřete si oděvy na lepší časy nebo až půjdete někam. Tím nemám na mysli, abyste ve večerní róbě seděli doma u televize s brambůrkami nebo laptopem na stehnech v posteli. Spíš se nenechte zmanipulovat vlastní leností, pohodlností a nezájmem o sebe samé do fáze, kdy vám bude jedno, co máte doma na sobě.“ 

Pokud sdílíte domácí kancelář s dalšími členy rodiny, možná vás to motivuje k tomu, se o sebe starat. Kdo ale žije sám, bude potřebovat dvojitou dávku disciplíny. A netýká se to jen oblékání. Nikdo po nás nechce, abychom kolem sebe doma chodili po špičkách a mluvili v kudrlinkách. Domácí etiketa spočívá v něčem úplně jiném. Jde zkrátka o to, nelézt si na nervy. Všichni víme, o čem je řeč: vstoupíte na toaletu a zjistíte, že někdo zase nevyměnil prázdnou rolku toaletního papíru za novou. Jdete si umýt ruce a umyvadlo je plné vyčesaných vlasů. 

Neohleduplnost se pak promítá i do vztahů. Nebo je to možná obráceně? „Z komunikace s klienty vím, že největším problémem doma bývá absence komunikace, nedostatek empatie a úcty k blízkým. Takové ty průpovídky typu ‚Teď nemám čas, za chvíli začíná ten zápas‘ anebo ‚Běž s tím svým názorem někam, jsi jako tvůj otec‘. Neexistuje asi jeden jediný návod na šťastnou domácnost. Pokud si ale budeme naslouchat, budeme trpěliví a i v běžných situacích k sobě zdvořilí, máme dost velkou šanci se k ní přiblížit,“ myslí si Daniel Šmíd.

Bačkorové dilema

Zouvat, nebo nezouvat návštěvy? Tenhle (nejen) český zvyk se asi nepodaří jen tak vymýtit. V roli hostitele bychom se podle odborníka na etiketu Daniela Šmída měli řídit především respektem k hostům. 

• Boty jsou nedílnou součástí oděvu. Vytvářejí až polovinu dojmu, jakým působíte na okolí. Dotvářejí kompozici člověka a hostitel by ji hostovi neměl narušovat.  Pokud tak přece jen učiní, může host vysvětlit, že boty má suché a čisté, a požádat, jestli by si je mohl nechat na sobě. Hostitel by tomu měl vyhovět.

• Nabídněte hostům, že mohou zůstat obutí. Nejpřesvědčivěji to bude působit, když přitom sami budete obutí v botách na ven. Věta „Můžete zůstat obutí, pokud vám to je příjemné, nám to nevadí“ dá hostům na výběr, přičemž je motivuje k tomu, aby se zouváním nezabývali. 

• A co ty bačkory? Ty by měly z uvítacího ceremoniálu úplně zmizet. „Nabízet bačkory, papuče či pantofle není ani estetické, ani hygienické. Je to zcela nežádoucí,“ říká Daniel Šmíd s tím, že nepřípustné je i o bačkory si říct, když se mermomocí chceme zout. Pak musíme počítat s tím, že budeme prostě chodit bosí. Vynucovat si někde bačkory prostě není možné. Stejně tak vás do nich nikdo nemůže dostat násilím. Pokud vám je někdo nabízí, můžete s díky odmítnout: „Děkuji, je to od vás pozorné, ale zůstanu raději bosá.“