Reklama

Adrenalin v posteli

Bojíte se, že se s partnerem omrzíte, odcizíte a unudíte? Pořiďte si hned po svatbě rychle za sebou víc dětí. Jakmile odejdou, začnete znovu tam, kde jste přestali.
Napsala Hana Doležalová Vydáno 31. říjen 2012
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Adrenalin v posteli Adrenalin v posteli

Nechci se vytahovat, ale našemu manželství táhne na třiadvacátý rok, a zatím jsme se nenudili. Všeobjímající šeď, která se obyčejně do dlouhodobých svazků vkrádá, aby je rozložila zevnitř, se nám vyhnula obloukem, a někdy dokonce toužíme po svatém klidu.

Statistikám popisujícím sexuální apetenci, výkonnost a frekvenci sexuálního života našich spoluobčanů se přitom nemůžeme blížit ani ve snu. Zatímco ostatní ve svých ložnicích řeší co a jak, my jsme zamrzli u otázek kdy a kde.

Původci zábavného chaosu, který u nás doma po léta vládne, jsou naše děti, staré jako naše manželství samo. Když se ohlédnu, vybaví se mi tři roky, jejichž noci nám vyplnilo kojení. Byly to doby, kdy do naší postele přibyl mlaskající spolunocležník, který náš spravedlivý spánek co dvě hodiny okořenil pláčem. Ve chvílích, kdy dřímal, jsme strnule leželi vedle sebe, jako bychom byli cizí, a báli jsme se nahlas nadechnout.

Často jsem v té době přemýšlela o manželství Arthura Haileyho, který to prý měl doma zařízené tak, že žena navečer ještě před jeho příchodem zpacifikovala děti tak, že už se na scéně vůbec neobjevily. Sama si oblékla róbu a v jídelně vytvořila erotické dusno ozářené plápolajícími svícemi.

Poté co naše děti po nějaké školní instruktáži přišly domů s otázkou, jestli se milujeme jenom tehdy, když si přejeme mít další potomky, jsme pochopili, že jejich věčná přítomnost v naší bezprostřední blízkosti nemusí být myšlená špatně, jako schválnost, ale může plynout z pouhé nevědomosti a neznalosti.

Když jsme se z malého suterénního bytu přestěhovali do domku, ještě měsíce a roky jsem pozorovala, jak naše rodina dál žije na původním půdorysu. Děti – místo aby bydlely ve svých pokojích v patře – se držely kolem kuchyňského stolu, blízko plotny, kde jsem – řečeno na jejich obranu – pořád vařila něco dobrého.

Jednoho dne jsme všem třem zakoupili výpočetní techniku, a konečně se podařilo odvést jejich zájem k Facebooku a jiným virtuálním skutečnostem. Problém byl v tom, že teď sice trávily i většinu bdělého času ve svých pokojích, vynořovaly se odtud ale v nemožných, nezkoordinovaných intervalech, aby si vzaly kolem druhé ráno něco na zub v ledničce nebo aby si v sobotu v půl šesté ráno pustily v televizi jakési předčasné dívánky. Nakonec denní rozvrh našich chlapců dospěl do stavu, že zatímco ten starší ještě nešel spát, mladší už se probouzel a vstával. Pokud byl člověk ještě bdělý, dalo se v mezičase stihnout něco, čemu s mužem přezdíváme Garfieldova rychlovka. Takže nic moc.

Chcete se zeptat, jestli jsme v ložnici zkoušeli něco jako klíč? Zkoušeli. Ale brzy nám přišlo lhostejné, jestli někdo přímo vstoupí, nebo bude lomcovat dveřmi a později nás u oběda s příbuznými zahrne řadou zvědavých otázek.

Definitivní neudržitelnost celé situace nám došla až ve chvíli, kdy jedné noci vstoupil do naší potemnělé ložnice náš osmnáctiletý syn se slovy, že si jde půjčit nabíječku na mobil. Pochopili jsme, že musíme změnit rytmus, a nakonec nás zachránila moje láska k zelenině. Každou středu teď děti s protaženými obličeji odjíždějí do škol samy autobusem, protože my s mužem musíme na farmářský trh. Ve skutečnosti spolu doma zase zažíváme něco, co nám připomíná studentská léta, kdy nikdo nespěchal do práce, přednášky se vynechaly a pak se šlo na snídani do Malostranské kavárny… A pak stejně ruku v ruce skončíme na trhu, koupíme si zeleninu a kytky, a pak plánujeme, jak to vyřešíme v zimě.

Číst 1109 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:02
Kupte si nové číslo online, doručíme jej expres až k vám domů a bez poštovného! PŘEDPLATIT

Další články

Reklama