Reklama

Jean Paul Gaultier: "Už tolik neprovokuju"

Jean Paul Gaultier patří k nejslavnějším návrhářům posledních třiceti let. Když mluví, je stejně otevřený a excentrický, jako když pracuje na svých návrzích.
Napsala Lucie Tomišková Vydáno 02. duben 2015
Jean Paul Gaultier: "Už tolik neprovokuju"
Ve třinácti jsem byla úplně posedlá Madonnou. V té době zrovna vyjela na turné Blond Ambition, velkolepou show, ke které patřila dokonalá provokativní image, jejíž součástí byly i typicky špičaté podprsenky. Pro zpěvačku je navrhl Jean Paul Gaultier, bylo to první jméno návrháře, co jsem kdy slyšela. Se zapálením jsem tehdy kopírovala jeho slavné skici a rozhodla se živit něčím kolem módy…

Střih. Je mi třicet tři, sedím v návrhářově pařížském studiu a on mi vysmátý nabízí sušenky. Asi si zrovna plním jeden pubertální sen, na který jsem už tak nějak pozapomněla. Setkali jsme se kvůli kolekci pro švédskou značku Lindex, ale Jean Paul Gaultier se rozpovídal i o mnoha dalších zajímavých věcech.

Často se o vás mluví jako o enfant terrible neboli zlobivém dítěti. Vlastně už je to trochu klišé, ale přece jen… Pamatujete si, kdo vás takhle poprvé nazval?

Ne, to je strašně dlouho, nevzpomínám si. (směje se) O. k., byla to moje babička. Obecně je pro mě móda druh rebelie, takže bych mohl říct, že enfant terrible znamená bourat zdi, jde to ruku v ruce s tím, co všechno může móda znamenat. Mám za to, že styl jako takový může navzdory času a věku sloužit jako reflexe změn společnosti, to, co šokuje jednoho, druhého nechává chladným… Fakt, že většina Evropanů teď vypadá skoro stejně, je určitý odraz společnosti a druh evoluce.

Jak to myslíte?

Například Angličané už nejsou tak typičtí svým stylem, rozhodně ne tolik, jako bývali. V jejich stylu a povaze je stále něco excentrického, ale koukněte se na královnu. Tuhle jsem viděl v televizi docela vtipnou věc – byla v Paříži na nějakém mítinku, na jednom místě během dne změnila asi pětkrát outfit, přesněji řečeno pouze jeho barvu. Nebo Japonci. Stále mají svůj typický styl, mají svá manga a podobně, ale už to není taková extravagance jako dřív, nosí teď spoustu italských návrhářů. Takže voilà! Možná je to i mým vnímáním a věkem, ostatně ani já sám už nejsem tak provokativní, možná už jsem za zenitem a nepotřebuji dál bořit pravidla a šokovat oblečením, jsem trochu víc akceptovatelný, míň strašidelný.

Co podle vás teď boří pravidla?

Popravdě nevím. Lidé jsou reálně konzervativnější a politicky korektnější. Ale v určitém pohledu je to dobře, znamená to, že móda není jen někde, je všude. Lidé se už nepotřebují tak markantně odlišovat a projevovat. Ale možná se toho bojí a nechtějí se vystavovat kritice.

Vidíte rozdíly mezi oblékáním mladých vaší doby a současnosti?

My jsme byli v osmdesátých letech zvyklí nosit ujeté oblečení, hodně si s módou hrát, byli jsme přestrojení a nastrojení, extravagantní… Ale je to cyklus. Na začátku sedmdesátých let byla móda v současném smyslu něčím trochu opovrhovaným, někdy jsem se cítil trapně, když jsem se k ní hlásil, lidi se na to moc netvářili. Předtím totiž byla šedesátá léta a světem hýbalo hnutí hippies, tohle bylo oproti tomu hrozně konzumní. Možná tehdy byla trochu podobná nálada jako nyní, neměli jsme být tak konzumní, měli jsme být více eko… To s přílišnou extravagancí nejde dokupy. Koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech se začínali mladí skrze módu víc vyjadřovat, nikdy dřív to v takové míře dělat nemohli, možná jen v Londýně. Tehdy přišla japonská kultura, punk atd., lidé se vyjadřovali svým oblečením a znaky, bylo to určité socializování a způsob happeningu. Nyní je to jiné, móda na vás skáče ze všech stran. Lidé jsou přesyceni.

Navrhoval jste sukně pro muže, jaký na to máte názor nyní, s odstupem let?

Nesnažil jsem se dělat módu pro trans-sexuály nebo tak něco, spíš mě bavilo pojímat to genderově. Proč by muži nemohli nosit sukně, když ženy můžou nosit kalhoty?

Na co jste nejvíc pyšný?

Když jsem byl malý, hodně jsem lhal, bál jsem se, že mě lidé nebudou akceptovat. Byl jsem trochu divný, ale měl jsem sny, a když jsem si je začal plnit, tak jsem si řekl: „Teď už nemůžeš lhát, žiješ svůj sen…“ A když jsem pak dělal své show nebo pracoval pro Hermès, nedělal jsem to, abych měl víc peněz nebo byl slavnější, ale protože jsem do toho byl jednoduše nadšený. A myslím, že i tenhle fakt určitě způsobil, že se moje práce někam zapsala…

Máte nyní nějakou múzu, která vás inspiruje jako ve své době Madonna?

Ano, Conchitu Wurst, vítězku Eurovize!


Reklama