Reklama

Co je krásné, může bolet

Přestože kariéra baletky je obvykle krátká, někomu se povede tančit až téměř do padesátky. Jako se to povedlo Zuzaně Hrzalové ze souboru Laterny magiky.
Napsal Edita Langpaulová Vydáno 18. červen 2013
Co je krásné, může bolet

V představách lidí přetrvává myšlenka, že kariéra tanečnice může být oslnivá, ale má také stinné stránky, jako třeba tu, že brzy skončí. Proč tomu tak je?

Tančila jsem velmi dlouho. Vystupovat do šestačtyřiceti let je dost neobvyklé, a to hlavně proto, že baletní výstup musí být nejen technicky správný, ale i krásný. Přece jen každý rok je na tváři i těle vidět. Jeviště a světla jsou v tomhle neúprosná. Člověk sice může na svůj věk vypadat dobře, když ale stojíte na děkovačce v jedné řadě s dvacítkama, není to úplně ono.

Pořád se tolik u baletek dbá na váhu?

Štíhlá a drobná postava je podmínka, protože jeviště kila přidává, především světla. Během studia se pořád váží a měří tuk. Někdy se doporučují diety, dnes už pod lékařským dohledem. To dříve nebylo a někdy byly diety dost drsné. Já mám štěstí, že jsem nikdy dietu nedržela a stravuji se úplně normálně. (Zuzana je skutečně velmi štíhlá a drobná). Život baletkám navíc komplikují úrazy, bolavé klouby, natržené svaly a podobně. Naštěstí těla tanečníků, ale i třeba sportovců se zotavují po operacích velmi rychle. Jak jsou svaly zvyklé pracovat, dostávají se do původního stavu dříve než u ostatních lidí.

Divka_v_Minotaurovi_s_Perrym_Douglinem

V současnosti učíte klasický balet malé i náctileté tanečníky a tanečnice. Jaké to dnes je, studovat balet?

Učím na škole, která se nezaměřuje na klasický balet, a mým úkolem je vštípit tanečnicím správné držení těla a postoj. To je docela náročné, protože ony by si rády tančily po svém, kdežto já po nich chci něco, co není moc snadné. A navíc je to leckdy bolestivé. Balet někdy bolí a ne každý má v sobě motivaci tohle překonat. Starší holky na to přistoupí spíš, ale s těmi mladšími je to těžší.

Je možné, že někteří velmi talentovaní tanečníci přestanou s baletem jenom proto, že nenajdou v sobě vůli překonat nepříjemnosti, které jsou s baletem spojeny?

Moje dcera chodí na konzervatoř a vím, že v průběhu studia odešla polovina dívek. Buď to na ně byla příliš velká dřina, kterou už nechtěly absolvovat, nebo se objevily závažné zdravotní problémy a doktoři jim řekli, že balet už nemohou dál dělat. Většinou odcházejí studovat něco jiného, protože námaha při studiu tance je příliš velká a jim to za to nestojí.

Tak mi povězte, proč má cenu dělat balet?

Pro pocit, který máte, když stojíte na jevišti, uspokojení po dobře odtančeném představení. Já balet pořád miluji a byla pro mě těžká představa, že jednoho dne všechno skončí. Hodně jsem to prožívala tři roky předtím, kdy jsem se vyrovnávala s tím, že budu muset skončit, než když skutečně přišel ten poslední den. Měla jsem bezesné noci, protože život na jevišti pro mě znamená nejvíc. Samozřejmě miluji svoji rodinu, ale na jevišti zapomenu na všechno, úplně se oprostím od svých problémů a okolního světa. V tu chvíli žiji jen tím, co se právě odehrává. Je to strašně nabíjející a chybělo by mi to. Naštěstí dnes ještě tančím v činoherním Devátém srdci a hraji v těch částech našich inscenací, které obsahují černé divadlo. Nabíjí mě také mladí kolegové.

Mám dojem, že balet je u nás nedoceněný.

To je pravda, žijeme ve stínu činohry a opery. Na balet chodí hrstka lidí ve srovnání s jinými žánry, a to ještě jen starší a střední generace. Nevím, jestli je to malou medializací... máme zajímavá představení třeba v Národním, ale pořád pro malý okruh lidí. Navíc tanečníci u nás nemají takovou prestiž jako třeba v Rusku a nebudí takový zájem. Ani o nás není postaráno v době, kdy už nemůžeme tancovat. Tady skončíte v pětatřiceti letech a nikoho nezajímá, co s vámi bude dál. V cizině mají tanečníci pojištění, něco dostávají od divadla, a když skončí, mají určitou sumu peněz, ze které si zaplatí rekvalifikaci nebo se mohou o sebe jinak dobře postarat.

Dneska už na jevišti netančíte, pomáháte hlavně při zkouškách jako repetitor. Kde se vidíte za deset nebo patnáct let?

To bych taky ráda věděla! (smích) Když mě tady na Nové scéně nechají, ráda tu zůstanu. Pokud ale učím a musím stále něco ukazovat, tak i to pro mě časem bude problém, až už mě tělo přestane poslouchat. Snad mi život něco přinese. Učení mě baví, ale chci učit někoho, pro koho je to priorita. Ráda bych viděla posun a třeba z toho jednoho dítěte udělala skvělého tanečníka.

Další články

Reklama