Reklama

Dětská onkoložka Lucie Cingrošová: Při své práci někdy i brečím

Je mladá, krásná a léčí děti s rakovinou. To sice nezní moc optimisticky, ale ona optimistka je. Ví totiž, že diagnóza onkologického onemocnění není konec, ale začátek nového života.
Napsal Ivana Ašenbrenerová Vydáno 15. říjen 2013
Dětská onkoložka Lucie Cingrošová:  Při své práci někdy i brečím


Pracujete na oddělení onkologie – není to příliš depresivní, vidět děti, jak bojují o život?Umíte si zachovat odstup, nebo se nevyhnete emocím?

Neumím posoudit, jestli má lékař právo na emoce, ale já je každopádně prožívám. Někdy i brečím. Naštěstí jsou to obvykle slzy dojetí – když třeba přijde poděkovat rodina vyléčeného dítěte, které uniklo smrti jen o vlásek. Nebo když mi pacienti posílají fotky několik let po léčbě. Tuhle jsem dostala bezvadný obrázek chlapečka, kterého jsme léčili jako kojence. Je zdravý a teď šel do první třídy. Jsem na klinice od roku 2006, což je relativně krátce. Ale třeba naše vrchní sestra nedávno vyprávěla, že se za ní stavil dospělý muž ukázat svoje miminko – léčil se u nás před 25 lety a ona si ho pamatuje jako batole. To jsou krásné chvíle a bez emocí je snad člověk ani prožít nemůže.

Není divu, že se tváříte vlastně spokojeně a pozitivně

Domnívám se, že optimismus a úsměv patří k naší profesi. Kdo jiný má rodině nemocného dítěte dodávat sílu k boji s tak vážnou nemocí?

Utíkáte třeba k bohu, když je situace nějakého dítěte špatná?

Víra v boha mi pomáhá určitě, hlavně ve chvílích, kdy se stav dítěte zhoršuje. Člověk musí vědět, že udělal vše, co bylo v jeho silách. Ale není v jeho silách úplně všechno. V podstatě nechápu, jak se s neúspěchy dokážou vypořádat kolegové, kteří nejsou věřící…

Zmínila jste se o rodičích nemocných dětí, že je nutné jim dodávat sílu. Ptají se vás, jak se mají ke svým nemocným dětem chovat? A jak by se k nim vlastně měli chovat?

Úloha rodiny a zejména rodiče, který dítě v léčbě na oddělení doprovází, je absolutně klíčová. Musíme z rodiče udělat spojence, aby nám v léčbě svého dítěte pomohl a dokázal je psychicky podržet. Každý rodič ví nejlíp, jak se k vlastnímu dítěti chovat, tím spíš, když je vážně nemocné. Někdy se rodiče obávají, aby nemuseli být poslem špatných zpráv oni, ale jsou to zbytečné obavy – o diagnóze a léčbě mluví s pacientem lékař. Občas ale rodiče vyrozumíme o plánovaném léčebném postupu s předstihem, aby situaci pochopili a dokázali dítě třeba před náročnou operací psychicky podpořit.

Co vás ve vaší práci motivuje? Spousta lidí si myslí, že onkologie je ztracený obor, protože spousta pacientů umírá.

Léčba nádorů a leukemie v dětském věku udělala za posledních několik desítek let obrovský skok. V 60. letech byla úspěšnost léčby zhoubného nádoru u dítěte asi tři procenta, dnes vyléčíme celkem osmdesát tři procent dětí s nádorem nebo leukemií. Tento fakt zdůrazňuji na besedách pro školy, studenti se diví a uznale kývají hlavou. Obvykle graf úspěšnosti léčby provázím slovy: „Osmdesát tři procent je bezesporu dobrá zpráva. A jaká je ta špatná?“ A pokaždé se z řad studentů ozve: „Těch sedmnáct procent!“ Ano, léčba nesmírně pokročila, ale pořád umírá sedmnáct dětí ze sta, a to není málo. Žádnému rodiči nemůžeme garantovat, že právě jeho dítě bude v té pěkné části grafu…

Přestože úspěšnost léčby je vysoká, nemáte někdy pocit, že téma rakoviny je pořád ještě v naší společnosti tabu? Jako by to bylo něco nakažlivého, o čem raději nemluvit.

Ano, ani se ale nedivím – je těžké si přiznat, že i děti mohou trpět smrtelným onemocněním. O tom, že rakovina není nakažlivá, už snad nikdo nepochybuje. Nicméně řada našich rodin má nehezké zkušenosti s reakcemi svého okolí po sdělení diagnózy. Jedné mojí mamince dokonce sousedka tvrdila, že rakovina obsahuje slovo vina a že by se nad sebou měla tahle maminka zamyslet. Takové řeči dokážou člověku hodně ublížit, i když si racionálně říká, že je to nesmysl.

doktorka_a_

Jak se jako lékařka díváte na alternativní léčbu rakoviny?

Alternativní medicína je zejména v onkologii často skloňované téma. Snad i proto, že standardní medicínské postupy (například chemoterapie, ozařování), nejsou nic příjemného. Alternativní přístup neodsuzuji, pokud ale nenarušuje, nebo dokonce neznemožňuje standardní léčbu. Jedna moje rodina dávala dítěti do postele ohlazené ‚léčivé kameny‘, a s tím nemám problém. A rozhodně věřím, že psychika je v léčbě nesmírně důležitá. Bohužel jsem se však zatím nesetkala s alernativní medicínou, která by působila jiným protinádorovým účinkem než jen placebo efektem.

Kromě toho, že léčíte, jste taky autorkou projektu Můj nový život. Čím je tento projekt zajímavý?

Projekt vznikl v roce 2010 překvapivě v Indii. Vyprávěla jsem své kamarádce Kamile Berndorffové o své práci a o tom, jak jsou nemocné děti bezvadné. A protože je vynikající fotografka, napadlo ji můj pohled na onkologicky nemocné děti představit formou velkoformátových barevných fotografií s pozitivním nábojem. Díky nadaci „Národ dětem“ se podařilo získat potřebné finance na realizaci. Tak vznikla na jaře 2012 výstava Můj nový život a stejnojmenný projekt.

vernisaz_Pisek_2

O co se vlastně prostřednictvím projektu snažíte? Ukázat veřejnosti, že i děti s rakovinou jsou normální děti, které baví stejné věci, jako ty zdravé?

Svými aktivitami se snažíme ukázat, že pomoci může každý – nezavírejme před plešatými dětmi oči, buďme ochotní s nimi mluvit, věnujme jim pozornost. Zkrátka pokusme se s nimi jednat úplně normálně, to bohatě stačí. Asi nejvíc naše pacienty tíží, že se jim okolí v průběhu léčby vzdálí a ocitají se v nechtěné izolaci. Většina ‚mých‘ dětí má po léčbě kamarády hlavně od nás z oddělení, jejich spolužáci a přátelé z dřívějška je během pobytu v Motole v podstatě zavrhli – částečně z rozpaků, částečně z nevědomosti, ze strachu. Součástí projektu je totiž také zapojení pacientů a jejich rodin během různých akcí. Ty přinášejí dětem nejen zábavu, ale také vědomí, že i přes svůj případný handicap mohou žít jako ostatní zdraví lidé. Vždyť na koni se s chutí svezou i holčičky po amputaci dolní končetiny! I děti na vozíku se mohou zúčastnit tvořivých dílen nebo letu balonem.

ranc_1

Co považujete na své práci za nejhezčí a co za nejsmutnější?

Profese dětského onkologa mi umožňuje být každý den platná. Je to smysluplná práce, které si strašně vážím. Nejsmutnější jsou okamžiky, kdy se přes veškerou snahu nepodaří dítě zachránit, těch sedmnáct procent, o kterých jsem už mluvila. Ale to k naší práci patří. S rodinami dětí, které nemoci podlehly, se často spřátelím – tykáme si, navštěvujeme se. Jsou to cenná přátelství, u kterých mě pokaždé strašně mile překvapí, že mě rodina pacienta nezavrhla. Nedávno se ozvali rodiče jednoho zemřelého chlapce, že by rádi uspořádali benefici pro projekt Můj nový život. Jako připomínku svého syna, večer na jeho počest a současně benefici pro projekt, který pomáhá těm, co nemoc porazili.

Co o ní možná nevíte

  • Pro onkologii se rozhodla na medicíně, protože její babička se léčila s nádorovým onemocněním, kterému podlehla.
  • Na klinice dětské hematologie a onkologie FN Motol v Praze pracuje od roku 2006.
  • Má dvouletého syna Mariana.

Více o projektu Můj nový život

  • Název vychází z motta „Diagnóza onkologického onemocnění není konec, ale začátek nového života.“
  • V dubnu 2012 byla unikátní výstava fotografií Kamily Berndorffové uvedena ve Staroměstské radnici a výstava putuje po celé ČR
  • Koncem loňského roku vznikla školní verze výstavy, která putuje po školách a je doprovázena besedami se studenty na téma zhoubného onemocnění v dětském věku.
  • Projekt spolupracuje se všemi osmi centry pro léčbu dětských malignit v ČR.

Další články

Reklama