Reklama

Generace Y - Marie Doležalová: Jak bořím tabu

Mladá herečka, která má v sobě neuvěřitelnou dávku nadhledu a ironie, nás baví čím dál víc!
Napsal Vydáno 23. leden 2015
Generace Y - Marie Doležalová: Jak bořím tabu

Kde hrajete? 

V Divadle Na Fidlovačce. Zkouším jednu roli za druhou, takže i když tolik netočím, cítím se dobře. Divadelní herectví je skvělé i šílené v tom, že se každý večer potkávám s živými lidmi. Někdy jsem unavená, jindy se cítím jako královna, jindy to, co fungovalo, najednou nefunguje… Hrát před lidmi znamená vyrovnat se s notnou dávkou stresu i únavy, ale už si nedovedu život bez toho představit. My herci o sobě neustále přemýšlíme, všechno, co se nám děje, můžeme do svých rolí vetknout. A paradoxně ve chvíli, kdy mi není úplně nejlépe, jsem ráda, že svou práci mám, mohu jít mezi lidi a něco předvádět. Získávám tak na své problémy nový pohled. 

Napadá vás nějaká nevýhoda vašeho povolání?

To, že jsme pořád vidět. Každý má období, kdy chce být neviditelný, nechce s nikým mluvit a nechce, aby na něj ostatní koukali. Ale tohle si herec nemůže dovolit, musí to dát i přes všechny negativní emoce. Musí se obrnit a ve chvíli, kdy by chtěl třeba brečet, musí hrát svou roli siláka nebo hvězdy. Ale je to součást řemesla. Stejně jako se řezbář zlepšuje ve své manuální zručnosti, herec se zlepšuje během svého hereckého života tím, že se naučí lehce vklouznout do své extrovertní role, ve které ho všichni rádi vidí. A to i přesto, že většina herců jsou introverti! Ale užívají si, že konečně dostanou pozornost, kterou si jinak neumějí vydobýt. 

Píšete skvělý blog Kafe a cigárko, psaný projev vám vyloženě jde. Jak jste se k blogování dostala?

To jsem takhle seděla s přítelem na obědě, když mě napadlo, že by bylo fajn mít svůj blog. No jo, jenže o čem? Nejprve jsem chtěla psát o jídle, ale pak mi došlo, že do restaurací příliš často nechodím, abych se mohla tvářit jako nějaká foodkritička. Jediné, o čem bych mohla psát, je můj herecký život. Přináší mi spoustu zážitků, které lidem-nehercům mohou připadat zábavné, třeba to, že chodím na konkurzy, kde si lehnu zem a dělám želvu. A pak budu vážně přemítat o tom, jestli jsem tu želvu předvedla správně. Navíc na blogu můžu říct věci takové, jaké jsou. Jakmile se jednou napíšou, bořím tím jisté vnitřní tabu. 

Navíc o všem píšete s vtipem a s nadhledem. 

Asi jsem blog začala psát ve správnou chvíli. Herectví se věnuju osm let, už nejsem úplně na začátku, kdy člověk má jen samé ideály. A dneska? Když přijdu mezi některé umělce, vadí mi, když jsou elitářští, namyšlení, že dělají „to umění“. Mám ráda, když se o věcech mluví obyčejně a normálně. 

Jaká je vaše generace?

Jsme asi poslední generace, která trávila dětství bez mobilů a internetu. To je zásadní! Když mi bylo deset, byla jsem dítě, které si ve volném čase hrálo, dnešní desetiletí jsou spíš malí dospělí. Spoustu věcí vědí a vytvářejí vztahy. Všechno je dnes brzo. Na druhou stranu do naší generace neproniklo takové to americké sebevědomí. Zatímco my měli své idoly, dnešní děti žádné idoly nemají, samy si totiž připadají jako hvězdy. 

Vnímáte nějak zásadně, že žijete ve svobodě?

Je to zvláštní, tohle se totiž naší generaci neustále připomíná. Sice jsme zažili život za totality, ale jinak jsme ji nevnímali, většinou i v době revoluce jsme byli malí. Hlavně naši rodiče zažili ten velký zlom. Často slýcháváme, abychom si svobodu užívali, cestovali, učili se jazyky. Ale my vlastně kolikrát nechceme…

Co je pro vás v životě důležité? 

Základní věc jsou pro mě vztahy. Tím myslím rodinu, partnerský vztah, mezilidské vztahy v práci… Pro mě je důležitější vztah s člověkem než něco získat nebo být první. Nemám ráda, když vztahy jsou stranou a zůstane jen soutěž nebo rivalita. Je mi dvacet osm let a nechci se za pět let ohlédnout s tím, že je za mnou jen práce a žádná rodina. To by mi přišlo smutné. 

Kristýna Mazánková

Další články

Reklama