Reklama

Zuzana Habáňová: Bílá hůlka mi otevřela cestu k lidem

Zatímco obvykle jezdím za zpovídanými, kam chtějí, Zuzana Habáňová (37) sama nabídla, že přijede vlakem. „Počkám na vás před kavárnou, poznáte mě podle bílé hůlky,“ napsala. Zuzana je cestovatelka. A v cestách jí nebrání ani to, že je skoro slepá.
Napsal Vydáno 06. červenec 2016
Zuzana Habáňová: Bílá hůlka mi otevřela cestu k lidem
Co vám vlastně přesně je?
Od šesti let trpím cukrovkou, jsem závislá na inzulinu. Žila jsem normální život, pracovala jsem na generálním ředitelství Českých drah. Asi před osmi lety jsem pocítila, že mám něco s očima, ale nepřikládala jsem tomu nějak velkou pozornost, prostě jsem ve tmě neviděla detaily. 
 
Pak se vám ale zrak hodně zhoršil.
Podstoupila jsem sedm operací sítnice a dnes vidím jen na pravé oko, bez periferního vidění a jakoby zamlženě. Nerozeznávám obličeje lidí a nevidím ve tmě. Změnil se mi život. Bylo jasné, že do práce už nenastoupím. Nejhůř jsem na tom byla před operací, připadala jsem si zoufalá a nevěděla jsem, jak dál žít. 
 
Co vám pomohlo?
Učila jsem se znovu orientovat, poznávat místa, používat hmat a rozeznávat zboží v obchodě. Pořídila jsem si lupu a znovu začala číst knihy. V té době jsem se ale uzavřela před lidmi. Chtěla jsem, aby si mě pamatovali, jaká jsem byla dřív. Společenskou, veselou a bezstarostnou. Ale po dvou letech mě to doma přestalo bavit. Toužila jsem ještě aspoň jednou v životě zažít nějaké dobrodružství.
 
Filipny ržßov pole na severu ostrova Luzon
Zuzana na Filipínách a výhled na rýžová pole na ostrově Luzon
 
A jak jste začala cestovat?
Ozval se mi jeden kamarád s tím, že jede na dva týdny do Asie, a nabídl mi, jestli nechci jet s ním, netušil, že skoro nevidím. Když jsme se potkali, byl zaskočený mou bílou hůlkou. A navíc jsem před tím byla jen párkrát v Evropě a téměř jsem nemluvila anglicky. V Thajsku mi došel ten paradox. Já, téměř nevidomá, cestuji po Thajsku a nikdo z mých známých, všichni zdraví s happy životem, tak daleko nikdy nebyl. To mě nakoplo! A rozhodla jsem se, že zase pojedu. A klidně sama. 
 
Kde jste všude byla?
Sama mezi Kurdy v tureckém a iráckém Kurdistánu, na Filipínách, na neturistickém ostrově Mindanao. Šla jsem napříč nádherným Íránem, kde jsme s kamarádkou sedmnáct dní spaly v rodinách na jen perských kobercích, v Kosovu, v Albánii, v Makedonii, na Srí Lance, stopem v Bosně a Hercegovině, šla jsem tři sta kilometrů pěšky Svatojakubskou cestu z Porta do Santiaga de Compostela. Jezdím na vlastní pěst, hlavně tam, kam lidé obvykle nejezdí. 
 
Co vás na cestách nejvíc baví?
Bílá hůlka mi otevřela cestu k lidem, při cestování je zásadní právě komunikace s lidmi. Cestování mi dává pocit svobody. Prostě žiju! Vím, že můj zrak se bude zhoršovat. Můžu oslepnout. Ale stejně se budu těšit na další cestu.
 
Jißn Indie Kerala
Jižní Indie, Kerala
 
Další rozhovory s ženami-cestovatelkami najdete v červencové Marianne.

Kristýna Mazánková

Další články

Reklama