Reklama

4 adventní tradice našich předků, které vás možná překvapí

Věštění z kokrhání kohouta, rozpustilé průvody masek nebo přísná svatá Lucie, kontrolující, zda mají hospodyně na Vánoce naklizeno. Myslet si, že se naši předkové o adventu věnovali jen rozjímání, by byla chyba. Mnohé české adventní tradice vás nejspíš překvapí.
Napsala Alena Vondrušková Vydáno 27. listopad 2016
4 adventní tradice našich předků, které vás možná překvapí
Foto: Archiv časopisu Venkov a styl
 
Podle představ církevních otců měl být advent přípravou na narození Ježíše Krista (adventus znamená latinsky příchod), realita ale byla trochu jiná. Křesťané se sice měli duchovně očistit a častěji navštěvovat bohoslužby, vypustit tučná jídla a alkohol, vyhýbat se tanci, zpěvu a tělesným rozkoším, jenže naši předkové se neradi postili a ještě méně ochotně se vzdávali zábavy.
 
Až do barokní doby pořádali totiž lidé ve městech i na venkově rozverné obchůzky v maskách, podobné těm masopustním, teprve po třicetileté válce začal převládat tichý a meditativní ráz oslav předvánočního času. Každé ráno se v kostele konala mše věnovaná Panně Marii, kterou lidé pojmenovali roráty (z latinského úvodu mešní písně Rorate coeli). Jaké tradice se tehdy dodržovaly? 
 
30. 11. Svatební věštby na sv. Ondřeje
Počátek adventu se spojuje se svátkem sv. Ondřeje, během nějž se lidé pokoušeli věštit svůj budoucí osud. Jejich snaha byla logická, podle dávné církevní tradice začínal právě tímto svátkem nový liturgický rok. Svatý Ondřej je navíc církevním patronem šťastných svateb a nevěst, proto se s jeho svátkem spojovalo věštění, které mělo svobodným dívkám prozradit, jak to bude se svatbou. O manželstvích tehdy rozhodovali rodiče, a i když samozřejmě přihlíželi k tomu, který chlapec se dceři líbí, své požehnání dali jen v případě, že s volbou souhlasili. Mnohé dívky ovšem byly často hluché k jejich argumentům a snažily se svou lásku pojistit magickými prostředky nebo alespoň prostřednictvím ondřejského věštění zjistit výsledek.  
 
Technik měly spoustu. Zatřásla-li dívka stromem a zaštěkal-li v té chvíli pes, věděla, ze které strany má očekávat ženicha. Případně o půlnoci zaklepala na kurník, a pokud se jí v odpověď jako první ozval kohout, měla se do roka vdát. Obraz nastávajícího hledaly dívky i na hladině vody ve studni, v zrcadle či v komíně. Z osmnáctého století je také popsán zvyk, při němž několik dívek položilo na lopatu kousek chleba. Který snědl pes jako první, ta se měla také první vdát, některé dívky prý proto podváděly a svůj kousek tajně namočily do sádla, aby byl pro psa lákavější. 
 
Věštilo se i z kostí mrtvé žáby, zahrabané na několik dnů do mraveniště. Pokud dívka vytáhla kůstku v podobě háčku, byla pro mládence přitažlivá, pokud našla plochý lopatkovitý tvar, bylo to naopak. Dodnes oblíbené házení střevícem přes rameno za záda směrem ke dveřím také ukázalo, zda se dívka vdá a odejde z domu. Večer pak dívky psaly jména tří chlapců na papírky a uložily je pod polštář, ráno po probuzení vytáhly namátkou jeden z nich a přečetly si jméno ženicha. Lístečky se také vkládaly do knedlíků a první, který vyplaval, se rozkrojil. 
 
4. 12. Svatá Barbora, ženský Mikuláš
Den sv. Barbory byl prvním společenským adventním svátkem. V devatenáctém a na počátku dvacátého století byly zejména na venkově rozšířeny obchůzky Barborek, žen zahalených do bílých plachet a s rouškou přes obličej – vypadaly strašidelně, ale v ruce nosily košík s ovocem a bonbony pro děti, případně i metlu nebo vařečku, kterými hrozily těm zlobivým. Zaklepaly na okno, tiše vstoupily, zazpívaly píseň o svaté Barboře, obdarovaly děti a šly o dům dál. 
 
I na Barboru se věštilo, „barborky“ jsou dodnes tradiční dekorací interiéru, třešňové větvičky uříznuté za svítání v den svaté Barbory se vkládají do vody a měly by rozkvést nejpozději na Štědrý den. Dívky dříve věřily, že jim jejich květy přinesou v novém roce štěstí, lásku a případně i vdavky. Někdy dávaly větvičkám jména chlapců a ten, jehož ratolest rozkvetla jako první, se měl stát ženichem. Dívky také často své barborky pro jistotu před rodiči ukrývaly, protože se říkalo, že té, která není panna, větvičky nerozkvetou.
 
6. 12. Den sv. Mikuláše 
Ze všech adventních svátků je dnes nejznámější, ve středověku se děti obdarovávaly na svátek tohoto světce, nikoli o Vánocích. Rozpustilé maškarní průvody ale obcházely domy už tehdy, objevovala se v nich pestrá směs masek, často stejných jako i pro jiné příležitosti (například masopust). Až v průběhu dvacátého století převládly skupinky složené jen z Mikuláše, anděla a čerta. 
 
13. 12. Přísná Lucie
Lucie znamená světlo (latinsky lux), a proto se na její svátek konaly obřady se zapálenými svícemi. Dodnes je tento zvyk běžný ve Skandinávii, hlavně ve Švédsku. Obchůzky Lucek svým charakterem kdysi navazovaly na oslavy zimního slunovratu, což sice z hlediska dnešního počítání času neodpovídá, ale platilo to před gregoriánskou reformou kalendáře. Jak obchůzky probíhaly? Masky Lucek káraly hospodyně, které neměly dokončený předvánoční úklid. V baroku šlo už jen o zábavu, ale v době renesance znamenalo takové pokárání vážné varování, protože do slunovratu (chápaného jako Štědrý den) zbýval jediný den, a hospodyně si tedy měla pospíšit. Jinde nosily velké dřevěné nože nebo nůžky a strašily děti, které se nepostily, že jim rozpářou bříška. Možná si ten strach z jejich kontroly neseme v sobě dodnes…

Pokud vás zajímají nejen adventní tradice, zaujme vás kniha Český lidový a církevní rok.

Archiv Marianne

 

Další články

Reklama