Reklama

Jak se žije thajským masérkám v Česku

Opouštějí svou zemi, kde se roční období nemění, a vydávají se do středu Evropy za prací, kde je čeká zima a odloučení od rodiny. Pomáhají nám od bolestí, aniž by s námi prohodily jediné slovo. Zní to jako smutný příběh, ale není…Thajské masérky.
Napsala Markéta Faustová Vydáno 26. březen 2015
Jak se žije thajským masérkám v Česku

 

Napadlo mě to při thajské masáži několikrát. Jaká je asi tahle dívka, která se v tichosti dotýká mého těla? Na co asi myslí? Jak se jí u nás žije a je opravdu tak jiná než my české ženy? A tak jsem se rozhodla to zjistit. Nejprve přišel ale problém najít thajské ženy, které rozumí česky a poté – je rozmluvit. Dívčí stud je neopouští až do pozdního věku.

STUD A SPLNĚNÝ SEN O LÉTÁNÍ

V Thajsku jsou lidé velmi stydliví,“ říká masérka Santi, která pochází z Jávy. „O to spíš, pokud se jedná o tělo. Doma bychom se při masáží třeba nesvlékli. Masírujeme v oblečení. Nahé tělo nejsme zvyklí ukazovat. Dotyk cizí dlaně na kůži, to si nedovedu vůbec představit,“ dodává Santi a s chichotáním přiznává, že se ze začátku styděla masírovat české muže. „Musela jsem si zvyknout dotýkat se svlečeného těla cizích mužů. Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho, jak jsou tady muži velcí. Někdy potřebuji opravdu hodně síly, abych je mohla namasírovat,“ říkáSanti a přiznává, že se jí čeští muži líbí. Také je jednou z dívek, které se do České republiky provdaly. V autobuse na cestě do rodného městečka u pláže Pangandaran potkala svého Čecha, za kterým odletěla do Prahy. Masírovat se naučila až u nás. Velká většina thajských masérek však do Evropy nepřijíždí za láskou, ale za prací.

Dívka Sa, se kterou sedím u čaje jiný den po jiné masáži, prodávala dříve auta a ve svých sedmadvaceti letech se rozhodla stát se masérkou. Chtěla prý vzít život do svých rukou a odjet za dobrým výdělkem do Evropy. Říkám si, že je to příběh spousta Evropanů, kteří odjíždí do ciziny na zkušenou. „Snila jsem o tom letět letadlem. Když mi přítelkyně řekla, že pracuje v Čechách jako masérka, začala jsem myslet na to, že bych si ho mohla splnit,“ zasní se Sa.

ČESKO JAKO DRUHÝ DOMOV

Z obou dívek je cítit, že jsou tu spokojené. Září z nich tradiční asijská skromnost a pokora: „Cítím se tu šťastná a v bezpečí. Praha je krásné město. Když jsem poprvé šla kolem Pražského hradu, říkala jsem si: To snad není možné. To je ráj. Děkovala jsem Buddhovi. Zůstanu tu do té doby, co bude má matka soběstačná,“ tvrdí Sa a při myšlence na svou rodinu daleko daleko odsud jen na vteřinu posmutní. „Až se vrátím domů, chtěla bych mít vlastní byznys. Možná svoje masážní studio. Ale také rodinu. Někdy se trochu bojím, že už žádnou mít nebudu. Thajští muži chtějí mladé ženy, až se vrátím, už mladá nebudu. Věřím ale, že mi Buddha pomůže.“ V Česku totiž Thajky nejčastěji žijí samy. Mnoho thajských mužů tu nežije. Podle toho, co vypráví Sa, o ně není v Evropě takový zájem. Zaměstnají je pouze jako kuchaře tradiční thajské kuchyně a těch každé velké město pojme jen pár.

Santi je v Praze teprve pár měsíců, ale o to víc vypadá nadšeně: „Všechno je pro mě nové. Moc mě baví změny ročních období. Chvíli padají listy, chvíli sníh. Pořád se něco mění. V Indonésii je stále stejné teplo. V zimě mě tady moc bavilo nosit vysoké boty, kabáty a čepice. Takovou módu my vůbec neužijeme. Miluji také české jídlo – guláš, špenát, knedlík.“

O jídle se bavím i se Sa. I pro ni je guláš jedno z nejoblíbenějších českých jídel, ale jí ho jen výjimečně. Vaří si sama thajská jídla. Nakupovat jezdí do pražské Sapy. Pravé hodně ostré thajské jídlo jí tu chybí: „Tady není skoro žádné ostré jídlo dost ostré. V našem jídle je hodně koření a také pouze kokosové mléko. Nejíme mléčné výrobky. Když jsem přijela do Čech, měla jsem strach, že ztloustnu z másla a z kravského mléka. To nemůžu pít doteď, pokud ho neuvařím.“

BÝT SPOKOJENÁ

Když se bavíme o tom, co Sa ráda dělá ve svém volnu, překvapí mě mírumilovně působící dívka nadšeným zvoláním: „Mám ráda americké akční filmy, jako je Rambo. Vždycky mě to rozruší. Zamilované filmy – to není nic pro mě. Také ráda tančím disco.“ Očividně je však život thajských masérek v Praze hlavně o práci. Na zábavu ani nemyslí: „Protože od rána do večera masíruji, o víkendech hlavně uklízím a připravuji se na pět dní práce. V neděli většinou volám matce,“ říká vesele Sa a ani jí nenapadne stěžovat si na nedostatek volného času pro sebe sama. K tomu má pocit, že její práce má smysl.

Masírováním mohu pomoci od bolesti. Většinou k nám chodí lidé, které něco bolí. Najdeme problém a řešíme ho. To je stejné jako u doktora. Tady v Česku si ale lidé myslí, že je masáž odpočinek, nechtějí trpět. My věříme, že chcete-li bolest vyhnat, musíte s ní bojovat, proto i naše masáž bolí. “

Uvědomuji si, že bychom se od thajských žen mohly mnohé naučit. Pokora, spokojenost s tím, co je a možná také vnitřní síla. Všímám si, že obě dívky působí drobně, ale silně zároveň. Dívám se na jejich pevné paže, rozzářený stydlivý zároveň však poťouchlý úsměv, dlouhé černé vlasy. Jejich věk odhadnout nedokážu. Když se loučíme se Sa, už se tolik neostýchá a na závěr rozhovoru vytáhne malý kompakt. Chce si se mnou udělat selfie a poslat ji domů rodině. A já si říkám, že zas až tak jiné opravdu nejsme…

Další články

Reklama