Kdo nežárlí, nemiluje?

Kde jsi včera byl?“ „Proč jsi přišla až ve dvě ráno?“ Otázky, samé otázky. Těmi začíná kaž­dá žárlivost. Některé řekneme nahlas, ty jiné, zásadnější, nám pořád dokola šrotují v hlavě, dokud se z nich pomalu nezblázníme nebo neseženeme vnější důkazy, které podpoří kladnou či zápornou odpověď. A mozek je při této činnosti velmi sugestivní, tzv. potvrzující zkreslení, a donutí nás potvrdit si tu hypotézu, ke které se zrovna kloníme více, objektivní realitě navzdory. 

Šmejdění v mobilu, pročítání cizích zpráv v Messengeru, tajné sledování polohy mobilu vašeho milovaného. To vše jsou metody, jak tyto odpovědi najít. Metody, které brutálním způsobem narušují soukromí a taky vzájemnou důvěru. A bez důvěry moc vztahů fungovat nemůže, zejména těch, které zahrnují sexuální soužití. Však si někdy zkuste mít orgasmus s někým, komu
absolutně nevěříte.

Žárlivost se z pohledu psychologie dělí do dvou zcela odlišných podskupin – na racionální a iracionální. Iracionální má příčiny v našem nitru, racionální ve vnějším světě, v našem partnerovi. Třeba proto, že nám v minulosti přiznal nevěru, viděli jsme ho se s někým vášnivě líbat, nebo dokonce explicitně zmínil, že se rozhoduje mezi námi a někým jiným. V obou případech však platí jednoduché pravidlo...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ČERVENCOVÉ MARIANNE!