Reklama

Postřehy redaktorky Kláry Mandausové v nové rubrice Klára píše

Startujeme na webu novou rubriku glos, postřehů a zkušeností ze zákulisí časopisu Marianne. Pozorujeme, co se děje okolo nás, povídáme si s lidmi i mezi sebou o všem možném, abychom vám o tom pak mohli psát. Když budete mít čas a chuť dozvědět se, co v časopise nebylo, koukněte na Klára píše.
Napsala Vydáno 16. prosinec 2014
Postřehy redaktorky Kláry Mandausové v nové rubrice Klára píše

Je slušné nejdřív se představit. Jmenuju se Klára Mandausová a články v Marianne pro vás píšu šestým rokem. Před tím jsem třináct let pracovala v deníku MF Dnes. Ale protože mě bavilo víc než suché zpravodajství popisovat pocity a všechno, co mě „cvrnklo do nosu“, založila jsem si na idnes.cz blog. Asi že jsem byla hodně psavá, mi za něj v roce 2010 dali čtenáři cenu Blogerka roku. Před dvěma lety se jedna má povídka dostala do knihy Příběhy ve znamení touhy a letos v červnu vydalo nakladatelství Mladá fronta mou knížku Slunečnice. Vždyť říkám, psavá...

Mám dvanáctiletou dceru Kristinu, svou nekonečnou inspiraci, která každý den hodinu hraje na housle (nechápu, jak se dá na tenhle nástroj vyloudit byť jen jediný tón), a už když byla batole, uměla udělat vtip. Taky mám báječného muže, který ví co si počít, když rodí kráva, umí opravit traktor, upéct chleba a připravit nejlepší tatarský biftek a svíčkovou na světě. Taky pořád utírá drobečky z kuchyňské linky, to mě trochu rozčiluje, protože ve mně dřímá pracně ukrývaný bordělář. A vůbec mám úžasnou rodinu. Takovou tu, kde se nikdo s nikým nehádá a když je potíž, ze všech se stane jeden, který koná. A já jim za to z celého srdce děkuju. Protože i díky nim můžu psát. A taky děkuju vám, kteří Marianne čtete. Vážím si vaší trpělivosti, upřímnosti i nadšení. Kromě rozhovorů, fejetonů nebo publicistických článků se totiž starám i o rubriku dopisy. Musela jsem si kvůli ní pořídit voděodolnou řasenku. Tak to jsem já, Klára, která píše.

Klára píše... o uklízení

Redakce Marianne se stěhovala. Z krásné staré vily v krásné zahradě do krásné nové skleněné budovy. Přít se o to, kde je líp, je zbytečné. Otázka vkusu a momentálního rozpoložení. Jednu věc ale přesun vyjevil jasně. Že jsme všichni bez rozdílu křečci. Dokonce óbr křečci. Za ta léta jsme v útulném bytě přeměněném na redakci nashromáždili neuvěřitelné haldy věcí. Časopisy, knížky, prospekty, papíry, papíry, papíry. Některé měly končit v koši, už když u nás přistávaly. Jenže se uhnízdily na stolech, v policích, na zemi. Žily s námi a my je přijaly za vlastní, přestože jsme o ně zakopávali a nemohli kvůli nim nic najít. Jejich síla se naplno ukázala, když jsme všechno „potřebné“ měli nacpat do krabic a pak na novém místě vybalit. Najednou pětadvacet prospektů horských středisek, tiskové materiály reprodukční kliniky i s cédéčkem, reklamní plyšák stavební spořitelny (velmi zaprášený) i motivační kniha neznámého autora ztratily svoji důležitost. Stejně jako model dřevěné latríny, který skrýval minerálku, vzorek indiánského nápoje, který nikdo nikdy neměl odvahu ochutnat, ručník s logem farmaceutické firmy a asi tři tisíce šest set dvacet osm různých tašek! Všechno jsme to navždy opustili v kontejnerech k tomu určených. Bylo nám najednou tak nějak lehčeji. Jako byste si svlékli ošklivý svetr od tety, co neumí plést, sundali potrhané rukavice, čepici s bambulí, které už se dávno nenosí, obnošený kabát a nenáviděné kalhoty přešité po zemřelém strýci.

Stěhování přišlo ve správný čas. Před Vánoci se totiž uklízet má, ne že ne. Jinak do nového roku nahrneme i dávno prošlé, zbytečné, zaprášené. Zkuste vylézt na Sněžku s batohem, ve kterém budete mít vedle náhradních rukavic, svačiny a mikiny navíc taky sádrového jelena, Leninovy spisy a plesnivý květináč.

Uklízet se na konci roku má a dokonce pořádně. Ve skříni, špajzu, kůlně i v hlavě. Kvůli těm Sněžkám.

Pro dnešek končím. Jdu mýt okna.    

Klára Mandausová

Klára Mandausová

Popisek

Další články

Reklama