Reklama

Mám mruk

Když jsem byla malá, často jsem si chodila hrát ke kamarádce z veliké rodiny. Plno dospělých, dětí a domácích zvířat ve velkém neuklizeném bytě, přívětivá atmosféra a výborné kakao pro každého, kdo zabloudil do kuchyně...

Napsala Vanda Kunzová Vydáno 10. leden 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Mám mruk

Jedním ze členů domácnosti byla taky babička nebo možná prababička, osůbka čisťounká, drobounká a tichounká. V té době mi bylo tak deset let a každý dospělý včetně třicátníků mi připadal nemožně starý, ale té babičce opravdu muselo být přes devadesát, byla křehoučká jako kuřátko a připomínala rozdrbané klubko šedé angorské vlny. Taky už měla trochu zmatek v počtech a ve vnoučatech, takže nás všechny vnímala takovým všeobjímajícím způsobem jako svoje. A když si nějaké dítě nechtělo ani hrát ani zlobit, když chtělo jen načuřeně sedět s napucanou pusou, brekem na krajíčku a být protivné, brávala ho do náruče a říkala: „Ty máš ale mruk…“

Slovo přešlo do mého povědomí a dlouho jsem se domnívala, že je to nějaký krajový název pro špatnou náladu kombinovanou se záchvatem sebelítosti, ale není. Hledala jsem to slovo přes překladače, na internetu, vyptávala jsem se, ale nikde ani stopa. Ale je to geniální slovo. Jen si to zkuste říct – mruk. Pusa se vám vyšpulí do ublíženého šuplete, a to závěrečné „k“ zní jako fňuknutí. Obočí se vyklene do výrazu nakopaného štěňátka a oči vyloudí mimořádně ublížený výraz.

No a právě dneska ráno jsem se vzbudila s parádním mrukem. Mruk totiž není následek něčeho objektivního, je to náhlý poryv v naší duši, který z normálního člověka, statečně se prodírajícího životem ve snaze stát rovně i ve větrudešti, udělá napučenou, ufňukanou buchtu. Základem mruku je děsná sebelítost a potřeba sobě i jiným vyložit, jaký jsem já to chudák ubohý a jak jsou na mě všichni hnusní. Křivda, ústrk, nepochopení. Nikdo nemá tolik práce jako já a nikdo za ni není tak mizerně ohodnocen. Nikdo není tak chudý jako já. Nikdo nemá tak nevděčné děti, takové krkavce, a přitom jsem jim obětovala mládí, krásu i kariéru (v poryvech mruku nejsem schopna si připustit, že mé mládí, krása i kariérní možnosti, které mi ty dvě příšerky vyrvaly z rukou, byly i v mém mládí poněkud hypotetické a hodně odvislé od vkusu posuzovatele). A všechny tyhle mrukací myšlenky ve mně byly už při probuzení. Nutnost vstát z postele a jít do práce mi přišla jako úmyslné týrání mé ubohé osoby. Nikdo na světě netrpí jako já… Zkouším si představovat nějaké trpící, osudem postižené lidi a cítím, že já jsem na tom hůř, daleko hůř, nejhůř.

Abych to své trpení trochu prohloubila, protože to přesně můj mruk vyžaduje, dlouze se dívám do zrcadla. Pleť, oči, vlasy, chrup, knír… Po minutě cítím, že mruk posílil a stabilizoval se na Jsem největší ubožák na světě, není divu, že mě nikdo nemá rád… Zavazuji si tkaničky ošlapaných bot a oblékám starou zplihlou bundu s ošuntělou kožešinkou na rukávech, i moje oblečení pumpuje do mruku další litry sebelítostivých slz. Jsem chudák, lúzr, propadlík života. Venku mrholení přechází v regulérní déšť, namokly mi brýle a v parku je po kotníky bláta. Mruk kulminuje, zmocňuje se celé mé bytosti, cloumá mnou – ještě kousek a začnu hlasitě vzlykat a křičet k nebi Proč já?

Podesáté jsem si v práci vařila kávu a najednou jsem si uvědomila, že mruk je pryč. Mruk je jako bolest hlavy – zatraceně dobře víte, kdy ho máte, ale když zmizí, ani si toho nevšimnete. A přitom bychom všichni měli dnem i nocí děkovat vyšším silám, že na nás mruk zrovna nesedí a nemění všechno milé a příjemné v mrukoviny. A vlastně je dobré občas mruk prožít, aby vynikla jeho nesmyslnost, perfidnost, nemilost a nepříjemnost. Je to jako mlátit se hlavou o zeď, protože je tak prima, když přestanete…

Číst 2996 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:04

Další články

Reklama