Reklama

Maminka se vrací do letadla

Tak je to tady. Pacholíček má půl roku a mně postupně začíná doma hrabat. Můj den je neustálá zajetá rutina. Bez výjimky. Znáte to?

Napsala Andrea Kobielska Vydáno 25. leden 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Andrea Kobielska Andrea Kobielska

Vstanu ve čtyři nebo v pět ráno, ohřeji mléko, vrazím je synáčkovi. Říhne si, uložím jej do postele. Já pak padám na hodinu dvě vedle chrápajícího muže, obvykle neusnu a už mi takzvaně jede hlava. V podvědomí přebaluji první plínu dne, dělám snídani, vařím oběd (sakra, mám vlastně ve spíži brambory?), řeším si sama se sebou včerejší manželskou hádku, nebo mě prostě jen tak tíží mysl, že už za hoďku musím vstát, a ne se válet s bonboniérou, knihou a Bradem Pittem v posteli.

Brad Pitt mě má v paži, bonboniéry jdou na tloušťku a u knihy usínám už při prohlížení obálky, takže bylo třeba podniknout další mílový krok kupředu. V mém případě to znamenalo nasoukat se do uniformy a jít do toho. Poprvé jsem byla opravdu ráda, že mě v těhotenství postihla cukrovka, tudíž jsem si nemohla dovolit do sebe ládovat dorty, bramborové lupínky nebo tuny zmrzky, což mě nakonec zachránilo před pláčem nad krásnou novou uniformou. Vklouzla jsem do té nádhery a cítila, jak chytám druhý dech! Konečně půjdu mezi lidi, budu se zase cítit krásná, mladá a velká (na podpatcích)…

Chtěla jsem z domu odejít, když bude pacholíček spát, aby nás to loučení tolik nebolelo. Ale kdepak, ten malý šibal dobře ví, o čem doma mluvíme, takže se toho dne rozhodl raději vůbec nespat. Pomuchlovala jsem jej naposled, nazula podpatky a hurá na letiště. Doprovázel mě srdceryvný pláč syna.

Už v autě jsem si rozmazala make-up a teklo mi z nosu. Byla jsem tak nervózní, že jsem na parkovišti zapomněla zamknout auto (což mi došlo až v letadle na trase do Egypta…). Ráno bylo obzvlášť mrazivé, takže mi při přechodu z parkoviště do letištní haly mrzly nejen slzy na tváři, ale taky špičky prstů u nohou, což později na palubě přešlo v tupou bolest celého nártu a nakonec jsem dokonce cítila něco jako dřevnatění nohy!

Že nepřeháním, potvrdil fakt, že jsme ještě hodinu po startu nemohli servírovat čaj a kávu, neboť nám zamrzla instalace ohřevu vody. Spolu s mými prsty u nohou instalace paradoxně rozmrzla až ve výšce 11 000 metrů, kdy je obvykle za okny letounu teplota kolem minus padesáti osmi stupňů Celsia. Holt zázraky se dějí!

Měla jsem štěstí na posádku, všichni byli přívětiví a milí, ale žádný z jejích členů ještě neměl dítě. Byla jsem se svou tesknotou úplně sama. Celý zbytek posádky byl buď příliš mladý, nebo homosexuální, anebo obojí… Mladá a krásná kolegyně byla však natolik soucitná, že vyslechla všechny mé zkazky na téma mateřství, ale po chvíli mi došlo, že se v mé přítomnosti asi děsně nudí. A tak jsem po zbytek letu tajně mrkala na fotku mého mazánka a snažila se spolu s letadlem nad všechno povznést. To se na palubě naštěstí stává často a jde to docela lehce (pokud tedy nemáte omrzliny druhého stupně).

Let proběhl hladce, cestující mi zvedli náladu. Je to nádhera, když je 168 pasažérů na cestě na prázdniny veselých a shovívavých a dalších 168 lidí vracejících se „domů, do Podolí, do lékárny“ vám za všechno děkuje a ještě napíše pochvalu k vedení firmy o tom, jak vám to šlo od ruky.

Po jedenácti hodinách práce ve vzduchu už mě čekal jen šťastný návrat domů. Auto na mě naštěstí na parkovišti pořád čekalo, a tak jsem to hnala ostošest. Pacholíček už spal a doma byl takový čurbes, za který by se ani v Saigonu nestyděli. Muž, který si toho dne vzal volno a hlídal synáčka, vypadal zasmušile. Snad proto, že pochopil, že termín mateřská ‚dovolená‘ je největší oxymóron v historii lidstva. :-)

Číst 2094 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:05

Další články

Reklama