Reklama

Procházky

Když i do anglického Hastingsu dorazilo opatrně jaro, vyrazili všichni na ‚povinné‘ procházky. Nejprve si zaslouží vysvětlení pojem jaro: v intencích letošní zimy to znamená, že už tu neprší celý den, ale opatrně vykukuje sluníčko, nebo dokonce opravdu svítí, což se po tolika dnech šedivé oblohy dá považovat téměř za zázrak. Vítr je sice stále, a stále studený, ale už se dá tak nějak lépe snášet. Je cítit, že slunce nabírá na síle, a podle počtu lidí, kteří vyrazili ven, je jasné, že už se na jaro hodně těšili.
Napsala Gabriela Trnková Vydáno 18. duben 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Procházky

Vyrazila jsem tedy také na procházku podél pobřeží, které bylo ve svitu slunce opravdu extrémně romantické. Nevím, jestli znáte ten pocit, když si vyjdete na procházku sama. Vzpomněla jsem si na písničku od Václava Koubka o ženě, která je sama v hospodě, a všichni si po chvíli začnou myslet, že má zřejmě nějaký problém, když tam sedí tak osaměle. „Když si ale krásná / do salonu sedne / chce si dát klídek a chvilku svou / je mi to za ni / skoro až trapný / co odpoví mi na nabídku mou… / Ne, ne, ne, já nejsem smutná / ne, ne, ne, já chci být sama / ne, ne, ne, nic mi neschází…“ Zatímco muž takovou pozornost kupodivu vůbec nevzbuzuje.

Takže: šla jsem sama a začínala jsem se cítit podivně – neměla jsem s sebou ani kamarádku, ani dítě, a dokonce ani psa. Nebyla jsem na kole, ani jsem neběžela, ani jsem neměla v uších sluchátka. Prostě jsem si jenom tak šla a vychutnávala si slunce. Po chvíli jsem se zcela sobecky začala těšit, až se mi narodí dítě a já si budu moct vykračovat s kočárkem a připadat si, že plním důležitý úkol a všichni to vidí.

Prostě chůze bez cíle a ‚jen tak‘ mi najednou začala připadat nějaká divná. Taky jsem si uvědomila, že mi věci, které zdánlivě nemají smysl – jako třeba odpočinek, kdy se ‚nic nedělá‘ a ‚nic se neprodukuje‘ –, vlastně dlouho připadaly nenormální. Vždyť pořád se musí pracovat a drahocenný čas nějak využít. A co teprve všechny ty úspěšné ženy, které všechno skvěle zvládají a nepromarní ani chvilku. Až po pár letech jsem si uvědomila, že čas strávený takzvaným nicneděláním, odpočinkem, kafem s kamarádkou, klábosením, sezením na lavičce, vyhříváním se na slunci a pozorováním přírody nebo jen lenošením občas potřebuju jako sůl a je vlastně docela povznášející. Černé svědomí mě postupně opustilo.

Nicméně teď, na jedné z prvních jarních procházek, jsem měla najednou pocit, že se na mě všichni dívají, jak si bezúčelně a sama vykračuju. Říkala jsem si, že si musím koupit aspoň kávu v kelímku nebo zmrzlinu – sice chabá náhrada za nějakou společnost, ale alespoň budu mít něco v ruce. Ještě pár stánků jsem odolávala, ale pak, posílena pohledem na ostatní, kteří pojídali z kornoutků různé dobroty a vypadali nadmíru spokojeně, jsem nakonec neodolala a dala jsem si zmrzlinu.

Asi si dovedete představit tu slast – jahodová a vanilková byly fantastické a předzvěst skutečně teplého počasí a léta byla najednou o hodně reálnější. Spokojeně jsem si uvědomila, že moje trochu paranoidní přesvědčení, že mě všichni sledují a posuzují, mělo pro tentokrát vyloženě pozitivní efekt.

Číst 1674 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:08

Další články

Reklama