„Jé, to je ten, co ho všichni milujou.“ Přesně tak zareagovaly všechny moje kamarádky, když jsem jim řekla, s kým jdu dělat rozhovor. V kavárně jsem to Albertovi Černému (26) hned zatepla sdělila a on se usmál a stydlivě sklopil oči. To je, myslím, typické. Zatímco dříve byli idoly divocí rockeři, dneska jsou to hodní, slušně vychovaní kluci.

Ve své generaci máte velký vliv, je hodně lidí, co sledují vaše písničky nebo rozhovory. Nepadá z toho na vás někdy pocit zodpovědnosti?
Já byl vždycky příšerně zodpovědný! Pamatuju si, že jsem jednou dostal na Vánoce vznášedlo na dálkové ovládání. Hrál jsem si s ním a strašně jsem při tom řešil, čím jsem si ho vlastně zasloužil, a nakonec jsem z toho vyvodil, že se tedy musím fakt snažit, abych si ho opravdu zasloužil... No, tak v tomhle já žiju! Ale v poslední době se snažím nebrat to zas tak vážně, protože bych se z toho taky mohl zbláznit.

Ukončit úspěšnou kapelu a založit novou, to je těžké rozhodnutí. Měl jste strach?
Jo. Bál jsem se hlavně proto, že jsem měl potřebu dokázat sám sobě, ale třeba i tátovi a ostatním, že to půjde. Ten první koncert s novou kapelou byl hodně těžký. Ale prošel jsem takovým bleskovým osobním vývojem a uvědomil jsem si, že je všechno, jak má být. Časem jsem přestal mít pocit, že musím pořád někomu něco dokazovat, že můžeme prostě hrát a mít z toho radost. Pomohlo nám určitě i předskakování pro 30 Seconds to Mars a hraní na velkých festivalech jako Colours of Ostrava. A taky fanoušci, kterých třeba ještě teď není početně tolik, jako bylo u Charlie Straight, ale mám pocit, že jsou mnohem blíž a jsou v naší hudbě víc ponoření.

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuální - červencové - Marianne. Právě v prodeji!