Promotion

Tento rozhovor vznikl v době, kdy všem lidem na světě došlo, že to nejcennější, co máme, je zdraví. Herečka a zpěvačka Anna Julie Slováčková k tomuto poznání ale nepotřebovala koronavirovou pandemii. V červenci 2019 si nahmatala bulku v prsu a od doktorů se dozvěděla, že to je rakovina. Tento rozhovor ale není smutné povídání. Naopak! Aničku bych předepisovala jako lék na deprese, protože i u tak vážného tématu jsme se několikrát srdečně zasmály.

Promotion

Aničko, slovo nemoc je odvozeno od ne-moci, to znamená být nemohoucí, nemoci něco dělat. V čem vás vaše nemoc omezuje?

Mě nejvíc štve, že nemůžu sportovat. Zvládám maximálně procházky, ale rychle se unavím. Dříve jsem závodně tančila, chodila jsem do posilovny, dělala jsem jógu, plavala, posilovala, lezla jsem na stěny, jezdila na kole. Nic z toho teď nemůžu, protože na to nemám sílu.

Na co se těšíte, až se zase vrátíte k normálnímu životu?

První věc, co udělám?  Půjdu si zaběhat. A já přitom nenávidím běhání, fakt ne-ná-vi-dím. A teď se na to těším.

Musíte dodržovat nějakou dietu?

Nemusím, naopak, vždycky když jsem si postěžovala paní doktorce, že mám kilo nahoře, říkala, že to je dobře. Protože tělo je vysílené a potřebuje z něčeho brát energii. Takže já opravdu žeru jako prase. (směje se) S poslední chemoterapií jsem ale začala spolupracovat s firmou Zdravé stravování, která mi na každý den navařila krabičky, což mi i v této době přišlo velice vhod — nemusela jsem chodit do obchodu nakupovat jídlo a riskovat. Navíc vaří zdravá jídla, já mám program bez masa postavený tak, abych měla potřebné živiny,  a tělo tak efektivně pracovalo.

Změnily se vám chutě?

Strašně. Pořád mám chuť na kyselé zelí.

To je velmi zdravé, je to antioxidant.

Přesně! Miluju teď i borůvky a spoustu dalších zdravých věcí. Občas si dám ale i dortík nebo čokoládu. Myslím, že když má tělo na něco chuť, tak to má dostat.

Dovolíte mi hodně osobní otázku? Máte kluka? Říká se totiž, že krize vztah buď utuží, nebo naopak rozbije.

Nezlobte se, to vám neřeknu. Ale jsem v pohodě.

Chápu. Tak jinak: čeho si nejvíc ceníte na mužích?

Toho, když dokážou ochránit svoji smečku – rodinu.

A čeho si ceníte na ženách?

Toho, že ať se děje cokoli, dokážou vždycky znovu vstát a čelit problémům. Že jsou silné a neporazitelné.

To se dá rozhodně říct i o vás. Léčba rakoviny prsu vám způsobuje spoustu nepříjemných fyzických projevů, že?

Ano. Paní doktorka mi říkala, že to je jako v přechodu. Píchali mi zoladex, který utlumuje funkci vaječníků, takže ani nemenstruuju. Jak já se těším, až zase budu menstruovat! Protože mě to vrátí do ženského módu.

Souvisí s tím třeba i pokles libida?

Ano, ale to mě momentálně netrápí. To, že bych měla mít s někým sex, je to poslední, na co teď myslím. Jako takhle, myslím na to, ale to je tak všechno.

Když tedy procházíte „přechodem“, máte i návaly?

Ano! V noci se několikrát zpotím, musím se převléknout, někdy vyměnit i povlečení. To si nedovedete představit.

ČTĚTE TAKÉ: Inspirace ze sedmdesátek: Stylové letní outfity podle Jane Birkin

Ale dovedu. Jsme na tom teď úplně stejně, akorát já už jsem v tom správném věku.

Tak to mi rozumíte! Ty návaly mi přijdou mnohem horší než celá chemoterapie. Já obdivuju všechny ženy v přechodu. Kéž by si každý chlap uvědomil, že to je fyzicky a psychicky strašně náročné období. Každý ten nával je tak vyčerpávající, že má člověk pocit, že si musí jít okamžitě lehnout. A navíc máte pocit, že to na vás všichni vidí.

Aničko, s jakou myšlenkou dnes usínáte a s jakou vstáváte?

To snad ani není publikovatelný… (odmlčí se)

Teď je to náročnější psychicky než fyzicky. Ale nechci říkat nic špatného, protože si pamatuju, že když jsem si hledala nějaké články o chemoterapiích, narazila jsem na jeden, který byl úplně strašný – všechno v něm bylo jenom negativní. Mě to tak vystresovalo! Říkala jsem si, proč takový článek vůbec vznikl. Navíc byl v seriózním médiu. Tak jsem se rozhodla, že pokud o tom budu mluvit, budu říkat, že to není příjemný, ale není to tragédie. Jakákoli léčba je svým způsobem nepříjemná a někdy bolí. Ale vše je čistě individuální. To, co trápí mě, nebude trápit někoho jiného, a naopak. To si člověk musí uvědomit.

A naplnila se vaše očekávání ohledně léčby?

Ano. Já jsem se mentálně připravila na to, že to bude těžké období, že mi nebude dobře a budu unavená. V podstatě skoro všechno, co mi doktoři řekli, se stalo. Pro mě osobně je to teď hodně náročné psychicky, protože to trvá už moc dlouho. Necvičím, takže i ty endorfiny jsou pryč.

Stejně je neuvěřitelné, jak pořád fungujete.

Ano, ale ne v takové míře jako dřív. Já se nejvíc těším na den, kdy budu mít po léčbě a doktoři mi řeknou, že je čas na regeneraci a restart. To bude nádhera! Teď je to těžké, ale je to vlastně dobře. Protože to je přirozený vývoj nemoci, která musela přijít. Nemůže být každý den zalitý sluncem. Já jsem si díky tomu uvědomila spoustu věcí, které chci změnit.

Například?

Třeba mi došlo, že jsem v jednom projektu, ve kterém mi není dobře. Ale že se nemusím bát z něj odejít, protože když jedny dveře zavřu, jiné se otevřou. Někdy je lepší něco pustit, aby něco nového mohlo začít. 

Jaké další věci jste si uvědomila díky té nemoci?

Dříve jsem hodně řešila nervozitu při moderování. Byla jsem roztěkaná a bála jsem se, abych odvedla perfektní výkon. Ale uvědomila jsem si, že lidi mě mají radši, když si na nic nehraju, nestylizuju se do nějaké role. Já prostě budu vždycky třeštiprdlo, které bude říkat věci na rovinu.

Anna Julie Slováčková
Foto: Anka Kovačič

Patří k vašemu postoji „autentická Anička“ i to,
že chodíte bez paruky?

Ano. Teď už vím, že je lepší ukázat lidem pravou tvář, proto chodím s holou hlavou. Je to paradox, ale teprve v mé nejhorší životní fázi jsem se začala přijímat. A teď se sama sebe ptám, jak to, že jsem byla tak pitomá a nelíbila jsem se sama sobě a nepřijímala se, když jsem ještě měla vlasy a o deset kilo míň? Proč jsem si myslela, že jsem hnusná? Já to nechápu. A je mi jasný, že jestli spolu budeme dělat rozhovor za pět let, tak vám řeknu, že si připadám jako hrozná obluda, a přitom budu o deset kilo lehčí a budu mít vlasy až pod zadek. To už je asi taková ta ženská demence.

Takže vám nemoc dala pocit sebepřijetí?

Ano. Zjistila jsem, že je strašně důležité si sama sebe vážit. Mít se ráda taková, jaká jsem, na nic si nehrát, být upřímná k sobě i ostatním. A stát si za tím. Došlo mi, že v ten moment mě lidi berou nejlíp.

Co vám pomáhá přesvědčit samu sebe, že to zvládnete?

První věc, která mě napadla, když jste se ptala na to, s čím usínám a s čím se probouzím, že jsem si naprosto nepřipustila vážnost téhle nemoci. Že bych mohla třeba umřít. Doktoři mi řekli, že jsem mimo ohrožení života. A ty další věci nejsou podstatné. Pomáhá mi taky, že chodím k psycholožce. Doporučuju to každému. Je dobré, že se můžete vypovídat někomu nezaujatému, kdo ví, jak s vámi komunikovat, na co se ptát. Tím vám může otevřít různé bloky a traumata. A pak doporučit nějaké terapie. Hlavně je ale důležité nedusit to v sobě, když to dokážete ventilovat, je to osvobozující pocit. Takže mně pomáhá psycholožka a práce. Práce s kapelou. A potom taky tihle dva moji kocouři. Ti se ode mně nehnou celou noc.

Myslíte, že vaši kocouři vycítí, když vám není dobře?

Naprosto. Během první fáze chemoterapií, kdy mi bylo fakt zle, tady ten bílej kocour u mně každý den spal. Lehával mi přímo na tom nemocným prsu. A pak měsíc furt zvracel. Veterinář mi říkal, že se mi snaží ulevit. Četla jsem, že kočky na sebe berou dokonce i psychické nemoci svého pána. Zvířata jsou podle mě nejlepší terapií pro nemocné lidi. Mě teda drží strašně. Já se v noci hnu, na jedné straně cítím jednoho, na druhé druhého a vím, že oni spoléhají na to, že tady pro ně budu. A já budu!

S kým se nejvíc bavíte o svém zdravotním stavu?

Nejvíc s kamarádama. Rodina vás vyslechne, podpoří, ale přátelé řeknou nějakou méně zaujatou radu, než rodina.

Proč to tak je?

To nevím, já jsem se nikdy moc nesvěřovala, musela jsem se to postupně naučit. A moji nejbližší přátelé jsou taková moje druhá rodina. Samozřejmě vím, že můžu za rodiči kdykoli přijít, tátovi zavolám klidně uprostřed noci, že je mi špatně, a on přijede. I brácha mi kolikrát volá a ptá se, proč mu některé věci neříkám, že by mě vyslechl. Ale prostě pro mě je přirozenější to probírat s přáteli.

Kolem vašich rodičů se točí bulvár a probírá jejich současné partnery a partnerky, mě ale zajímá spíš jiná věc –  jaké to pro vás bylo, dělit se v dětství o přízeň maminky se stovkami tisíc dětí? Vy jste sice byla taky Julie, ale ta doma, ne ta populární žížala, se kterou vaše maminka vystupovala na jevištích a v televizi.

Já jsem to rozlišovala tak, že na veřejnosti to byla Dáda a doma to byla máma. Jinak bych se zbláznila žárlivostí, kolik dětí ji drželo kolem krku, zatímco já jsem seděla
a čekala, až půjdeme domů. Jasně že jsem někdy remcala, když to trvalo moc dlouho. Ale bylo to samozřejmě hezké, že ji děti milovaly. Máma byla v kontaktu i se spoustou onkologicky nemocných dětí a vždycky se snažila je v nemocnicích rozveselovat. Jsem pyšná na to, že to dělala, protože si dokážu představit, jak to může pomoci nemocnému dospělému, když za ním přijde nějaká jeho modla, natož dítěti.

Jaká chcete být máma, až jednou budete mít děti?

Já nevím, jestli budu mít děti, možná už jsem jich měla dost díky mámě. Kdyby to na mě ale přišlo, asi bych je chtěla mít až budu usazená a vyklidněná. A chtěla bych je vychovávat mimo město. Rozhodně bych nerada, aby se dítě narodilo v době, kdy bych dávala přednost kariéře. Aspoň do první třídy bych si na něj chtěla udělat čas, aby mělo krásné dětství. Jezdilo by na tábory, na výlety na zámky a hrady. Snažila bych se, aby nesedělo u televize nebo s telefonem v ruce. Ale je mi jasný, že teď se mi o tom lehce mluví, když žádné nemám. On to bude asi pěkný záhul.

Jste mladá a krásná žena, potrpíte si na módu?

Ano, módu mám ráda, ale teď jsem taková rozkydlá, takže se snažím to zakrývat a nosím dlouhé věci. Ale chci, aby moje stylizace s kapelou byla stejná jako dřív. Takže se oblékám furt stejně, miluju černou. V létě ráda nosím sukně a crop topy, ale to chce trochu jinou postavu, doufám, že zhubnu!

Jaké značky nosíte?

Já vůbec nejedu po značkách, jsem dost sekáčová. Jinak mám ráda obyčejné obchody, jako jsou Zara a H&M. Ale snažím se nakupovat jen takové oblečení, o kterém vím, že neskončí na dně skříně. Hodně řeším konzum, je toho všeho nějak moc. Snažím se kupovat méně věcí. Jsem takový rebel, že mi ani nevadí, když jdu na koncert stejně oblečená několikrát za sebou – akorát módní policie si na to moc nepotrpí.

ČTĚTE TAKÉ: 10 způsobů, jak kombinovat klasické bílé tričko

Televizní diváci vás znají v sesterském stejnokroji jako sestřičku Radku ze seriálu Ordinace v růžové zahradě 2.

Ano, Radku hraju už asi tři roky.

Je vám ta postava sympatická?

Nejdřív mi vůbec nebyla sympatická, ale to asi nikomu! Někdy je jí moc, je takový tornádo. Na druhou stranu u ní platí, že nešťastní lidé dělají špatné věci. Ale její přístup se mění díky zamilovanosti. Takže teď už mám Radku ráda a začínáme si být čím dál více podobné. Společnou máme hlavně upřímnost – co na srdci, to na jazyku.

Líbí se vám paruky, které v seriálu nosíte?

Tu s dlouhými vlasy jsme přečesali a pak se mi líbila. Na krátkou jsem si musela zvykat. Ale já už moc neřeším, co mám na hlavě, vždycky říkám, něco mi tam dejte
a jde se točit. Máme šikovné maskérky a ty s člověkem, který nemá řasy, obočí a ani chlup na hlavě, udělají i v pět ráno hotové zázraky.

Máte kapelu, která se jmenuje Aura, v níž zpíváte. Co vás čeká v nejbližší budoucnosti?

Budem vydávat klip, k písničce Co víc?. Napsala ji Patricie Fuxová a dělala na ní s Igorem Ochepovským. Vychází před létem a je to taková veselá a optimistická věc. Společně jsme udělali i singl Nepopsaná, který vyšel v prosinci. Plánujeme do nového roku i desku, na které jsme teď začali pracovat. Naživo nás lidi určitě uvidí na Avon pochodu, kde zahrajeme asi tři čtyři písničky.

Jenže letošní jubilejní, dvacátý ročník Avon pochodu za zdravá prsa se kvůli koronavirové pandemii odkládá z června na pozdější dobu (v době naší uzávěrky nebylo přesné datum ještě známo, ale Marianne o něm bude informovat – pozn. red.). Vy se Avon pochodu zúčastníte. Potkáte se tam se ženami, mezi kterými budou i ty, které rakovinou prsu zrovna trpí. S jakými pocity jste účast na této akci přijímala?

Já se na to strašně moc těším. Těším se na to, až všechny ty lidi uvidím naživo. V té době budu mít už po léčbě, takže budu šťastná.

Jak dlouho jste váhala, než jste tu nabídku přijala?

Okamžitě jsem ji přijala. Dokonce, když mi řekli, že mám rakovinu prsu, projelo mi hlavou, tak to letos na ten Avon pochod asi fakt půjdu. Já jsem se na něj totiž chystala už mnoho let, ale z nějakého důvodu mi to bohužel zatím nikdy nevyšlo.

Teď máme nestandardní situaci kvůli koronaviru, ale jinak stále hrajete v divadle?

Ano, hlavně v divadle Semafor.

Vím, že velmi obdivujete pana Suchého.

Jiří Suchý je pro mě největší osobnost současnosti. Je to člověk, který s nadhledem a důvtipem udělal spoustu nádherných her a pořád dělá svou práci naplno. Je to jeden z největších kulturních pokladů, které máme.

Vypadá to, že si ale ještě počkáme, než se do divadel naplno vrátíme. Navíc vás bude čekat ještě rekonvalescence.

Ano, po prodělané operaci mě budou asi ještě ozařovat.

Do kdy bude léčba trvat?

Já mám strach, že do konce života. (směje se)

To snad ne. Říká se, že prvních pár let je kritických, a když se to nevrátí, je velká naděje na plné uzdravení. 

Snad jo. Ozařování by mělo končit v půlce července. Pak asi budu jíst nějaké prášky. Ale zatím řeším jen to, co je teď. Snažím se moc nemyslet na to, co bude.

Moc bych vám přála, aby to všechno dobře dopadlo! Abyste byla zdravá a šťastná. Jak si vlastně představujete pocit absolutního štěstí?

Pod tímhle pojmem se mi vybaví jeden moment z loňského roku. Bylo to o Velikonocích a s partou nejbližších přátel jsme byli u nás na chalupě, což je moje nejmilejší místo. Nádherné počasí, asi dvacet stupňů, foukal vítr, svítilo sluníčko. My jsme leželi na trávě, poslouchali jsme písničky, koukali na oblohu a kolem nás občas prolétla jemná chmýříčka. A to jsem fakt cítila absolutní štěstí.

Vyšlo v Marianne 06/20

Promotion