Pavlína Danková přišla během jednoho měsíce o práci, a navíc se dozvěděla, že má rakovinu prsu. Nesložila se, zřejmě má po letech bojů se spotřebitelskými nešvary v Občanském judu nervy ze železa.
Promotion

Říká se, že „když se to sejde, tak se to sejde“. U Pavlíny Dankové se to ‚sešlo‘ před rokem a půl. Po třinácti letech skončila v televizi Nova a v den, kdy si v kanceláři balila věci, se potvrdila zpráva, že má rakovinu prsu.

„Měla jsem jít poprvé v životě na mamograf a při hygieně jsem si nahmatala bouli, takže jsem tam šla s tím, že nejdu jen na prevenci, ale chci vědět, co ta boule je. Jenže po vyšetření mi oznámili, že jsem úplně v pořádku. Já se ale nedala, zajímalo mě, co je to za patvar, a prosadila si podrobnější vyšetření. Na ultrazvuku mi už z pohledů doktorů došlo, že je zle.“

Je ironií osudu, že mamograf selhal zrovna u paní ‚Občanské judo‘. „Doktoři byli pochopitelně nesví, že se něco podobného stalo zrovna u mě. Ale můj nádor byl bohužel v úhlu, který přístroj nerozeznal. Stává se to velmi zřídka, ale stane se to. Není to ničí vina,“ tvrdí Pavlína.

Co když budu plešatá?

Nejhorších je prvních pár dní po oznámení diagnózy. „Řeknou vám, abyste se přišla poradit o léčbě. Jenže vy v tu chvíli nevíte, jak moc je to vážné, jestli přijdete o prso, jestli máte metastázy… A v hlavě vám běží katastrofické scénáře. Ženský jsou šílený – jste vážně nemocná, ale řešíte, jak budete vypadat. Prsa, ty v nejhorším plastika spraví, ale vypadají vám vlasy, řasy a obočí, vypadáte jako ufoun… Pak vám pochopitelně dojde, že je to jedno, protože jde o život, ale ženská logika je bohužel neúprosná,“ vypráví Pavlína se smíchem.

Zkouška plešatosti

Její rodina přijala zprávu o nemoci vcelku klidně. „Syn si vůbec nepřipustil, že by se mohlo něco stát, a asi je to tak dobře. Můj partner naštěstí ‚zkouškou plešatosti‘ procházet nemusel, navíc bulka byla v podpaží, takže nešlo ani o estetický problém, nicméně mě ujišťoval, že by to samozřejmě zvládl. Ale buďme nohama na zemi, jsem už příliš stará na to, abych v chlapovi viděla prince na bílém koni, za nikoho nemůžete dát ruku do ohně… Nejhorší byla moje nemoc pro mou mámu, ta to určitě nesla nejhůř.“

Co doktor, to názor

Pavlína nakonec absolvovala dvě operace, sedmitýdenní ozařování a momentálně prochází pětiletou hormonální léčbou. „Jsem v pořádku, ale na čekačce. Mám pětileté období kontrol a hlídání, rakovina se může kdykoli vrátit,“ tvrdí. Je přesvědčená, že i v nemoci se vyplatí zachovat si zdravý rozum. „Je dobré si nechat od odborníků poradit, ale nebrat jejich mínění jako úzus. Co doktor, to názor, je to stejné jako u jiných profesí. Mně třeba navrhli chemoterapii, a já chtěla vědět, jaký je k tomu důvod. Oznámili mi, že preventivní, ale další lékařka mi řekla, že u mě je chemoterapie zbytečná, přece jen je to obrovský zásah do imunity, kterou v nemoci také potřebujete. Stála jsem mezi dvěma názory… Nakonec jsem se rozhodla, že nepůjdu. Přišlo mi zbytečné léčit něco, co není vidět.“

Na dně jsem nebyla

Psychicky se s nemocí srovnala poměrně dobře. „Nezhroutila jsem se, medicíně docela věřím, takže na dně jsem z diagnózy nebyla, i když jsem pochopitelně měla slabší chvilky. Ale nechci si hrát na hrdinu, když vám řeknou, že máte metastázy, je to asi jiné. Velkou roli hraje i psychika, já jsem optimistka a skleničku vždycky vidím jako napůl plnou,“ tvrdí Pavlína a nepřehání, protože své tvrzení dokládá gestem ke skleničce, ve které se na dně krčí zhruba půl centimetru vody.

Pavlíně možná nakonec paradoxně pomohlo i to, že kromě vážné nemoci musela řešit i novou práci. „Nebylo to zrovna úžasné období. V televizi jsem pracovala jako externistka, takže mi pochopitelně nikdo nenabídl odstupné a já věděla, že si z měsíce na měsíc musím najít jinou práci. Nemohla jsem si dovolit zůstat půl roku doma. Sama jsem postavila dům, mám hypotéku, fakt to nebylo ‚úžo-bájo‘. Ale takovej je život,“ přemítá Pavlína, která krátce po druhé operaci nastoupila na nové místo do nemocnice v Motole.

„Kvůli rekonvalescenci jsem musela začít o dva týdny později, naštěstí na mě počkali. Ve zkušebce jsem nemoc netajila, ale také to nevykřikovala po chodbách, pak jsem ale přešla do péče v Motole, vedení s tím naštěstí nemělo problém. A já řešila novou práci a neměla jsem tolik času na to, abych přemýšlela o nemoci. Vlastně mi nové zaměstnání hodně pomohlo,“ uzavírá Pavlína.