Předpokládám, že další knížky se dočkáme zase za dva roky.
Vždycky mi psaní trvá dva roky, zhruba 2500 až 3000 hodin strávím nad novým příběhem. Nemůže to být rychlejší, protože bych při psaní nebyl dostatečně svědomitý. A ani pomalejší, protože jsem netrpělivý. Kdyby mi někdo dal na psaní tři roky, nebude výsledek lepší. Kdybych ale dostal o půl roku méně, hrozí, že něco pokazím.
Takže nejste typ člověka, kterému se nejlépe pracuje pod tlakem?
Ne, i když obecně v životě odolávám stresu dobře. Při psaní je to ale jiné. Nikdy ze mě nic hezkého nevypadne, když jsem v nějakém stresu, napětí. To mě blokuje jako dítě. Já jsem opravdu takový dětský, takže když si hraju s příběhem a vymýšlením situací, musím z toho mít radost, musí mě to těšit a musím se na to těšit. Kdybych měl být ve stresu, ztrácím schopnost si hrát.
V anotaci knihy Gazely stojí, že hlavní postavy zažijí nejbouřlivější týden svého života. Kdy jste zažil svůj nejbouřlivější týden vy?
To vím úplně přesně, ale nemůžu vám to říct, protože je to příliš intimní a silné. Když člověk čte mé knížky, dozví se spoustu věcí o mně, aniž by věděl, co z toho se mi skutečně stalo. Za svůj život jsem zatím prožil tři nebo čtyři bouřlivé týdny a byly bouřlivé hlavně proto, že nesouvisely se mnou. Vždycky se jednalo o mou ženu nebo děti. Měl jsem ale to štěstí, že jsme vždycky všechno překonali. O takových věcech nedokážu mluvit, ale rád o nich píšu. Protože své pocity můžu zpracovat a předat je postavám. Nikdy jsem ale nenapsal něco, co se mně identicky stalo. Navíc když mnou něco zásadně otřese, nejsem komunikativní. Mluvím o tom jenom s lidmi, kterých se to bezprostředně týká, ale nedokážu si postěžovat třeba kamarádům.
Takže byste nešel na terapii?
Na terapii jsem byl, protože některé životní otřesy byly opravdu velké. Vyhledal jsem psychiatrickou konzultaci a velice ji doporučuji všem lidem, kteří mají pocit, že problém, který prožívají, je na hraně jejich sil. Odborný pohled na situaci, rozkrytí, jestli je opravdu vážná, anebo jde jenom o vnitřní psychickou bouři, mi neskutečně pomáhá. Zatím jsem se vždycky dověděl, že řeším tak komplikovanou situaci, že moje reakce je normální. Mnoho lidí bojuje s problémy, nad kterými sami nemůžou vyhrát.
Stále platí, že si s manželkou přes den posíláte fotky místo textových zpráv?
Někdy si pošleme i zprávu, ale fotky mnohem více. Mám to rád, protože mi přijde, že prožívám ten okamžik s ní. Začal jsem to praktikovat i s rodiči, což je boží. Oni jsou úplně nadšení, že jim posílám fotky, a já přitom s nimi nemusím mluvit. (smích) V tomhle ohledu jsem typický chlap, obtěžuje mě opakovaně mluvit o pocitech, které už jsem jednou prožil.
Ano, tohle nimrání v pocitech není mužům vlastní.
Chlap spíše tíhne k tomu, aby vyřešil pocity, rychle se jich zbavil a pokračoval dál ke svému cíli. Troufnu si ale říct, že u žen jsou pocity součástí jejich cíle. Že žena nemá cíl bez pocitu. Žena má třeba cíl, aby domácnost byla harmonickým prostředím. Výsledkem jejího snažení je spokojenost celé rodiny. A dokáže jí dosáhnout kombinací mnoha kroků. Pokud ale muži řeknete, aby dosáhl toho, že jeho manželka bude celý březen spokojená, padne. Vůbec nebude vědět, jak to má udělat. Typický muž neumí dosáhnout tak komplexně emocionálního cíle.
Na sítích jsem si všimla, že váš syn surfuje. Co vy a sport?
Nebojím se ničeho, co můžu sám řídit, co mám plně pod kontrolou, ale vlnu pod kontrolou nemáte. To je živel, který je silnější než vy. A z toho mám respekt a strach. Takže já chodím po pláži a sleduju Hynka, pokud ho zrovna vidět je. Ostatně mě spousta dobrodružných věcí přitahuje, ale nechci se jich osobně účastnit.
Například?
Teď mě zrovna napadl sexuální příklad. Jsem třeba zvědavý na to, jak by probíhalo milování s jinými ženami, ale v žádném případě bych to nikdy neudělal. Na to jsem příliš bázlivý, bojím se, že by z toho bylo moc problémů, a také jsem citlivý, takže bych při tom myslel na svou ženu. Přišel bych na schůzku s jinou ženou a celou dobu bych si říkal – co Martinka? Přitom mě to ale zajímá, takže si nad tím přemýšlím a píšu různé situace. Taky mě přitahují dobrodružné momenty, ve kterých se někdo do něčeho vrhne po hlavě. Je to poznat i na mých knihách, protože mě baví psát o věcech, které jsou silnější než člověk, o překonávání strachu. Vždycky píšu o lidech, kteří se nevzdávají.