Spisovatelka Lucie Macháčková: „Buď z toho bude manža, a nebo historka."

Svatební historky jsou vlastně volným pokračováním Historek z Tinderu, které jste vydala loni. Co vás vedlo k napsání další knihy takhle záhy?

Mě to psaní hrozně bavilo a chtěla jsem psát ve stejném duchu, ale nechtěla jsem se hned pouštět do Historek z Tinderu 2. Svatební historky byly přirozená volba, protože po seznámení často následují svatby. Kniha se ale zaměřuje na vztahy a lásku celkově. Myslím, že se tam najdou i lidi, kteří svatbu neměli a ani neplánují, a zasmějou se.

Jaký je váš názor na svatby?

Kniha má sice podtitul Jak jsem se nevdala, ale rozhodně nejsem proti svatbám. Je to životní milník, který je pro někoho důležitější než pro jiného. Nemyslím si, že je to jen papír, jak se občas říká. Já to beru jako vyjádření typu: končím s ostatními, tohle je ono, tohle chci. Jen jsem ještě neměla partnera, se kterým bych do tohoto bodu došla. Párkrát málem. Kdyby na to tedy přišlo, tak bych se klidně vdávala. Ale zároveň pokud se to nestane, tak to nebudu brát jako něco fatálního. Život může být příjemný, naplněný a bohatý i beze svatby.

To určitě může. Co si myslíte o současném randícím světě, kde vládne Tinder a další aplikace?

Já to neberu jako špatnou věc. Život je takový, že si jídlo objednáváme online, o práci žádáme online, tak i to seznamování se přesunulo do onlinu. Samozřejmě to vede k určité zkratkovitosti a povrchnosti. A myslím si, že je tam těžký najít někoho kvalitního. Jsou tam lidi, kteří o sobě lžou, a můžete se tam napálit. To samé se nám ale může stát i v reálném světě. Největší nevýhoda onlinu je, že skrz displej telefonu nepoznáte, jak byste se vedle toho člověka cítili. To je velká výhoda seznamování tváří v tvář.

Jak to máte se vztahy a randěním momentálně vy?

Já jsem teď single. Vzhledem k tomu, že mám podepsanou smlouvu na Historky z Tinderu 2, tak asi musím zpátky na ten Tinder, aby mi to hodilo nějakej matroš. (smích) A ono je to vlastně dobrý, když se s někým snažím seznámit, tak si říkám: Já vyhrávám v každém případě. Buď z toho bude manža, anebo z toho bude historka. Navíc mám malou dceru, takže na to randění teď není moc času.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste začala natáčet sérii Protivný sprostý matky (pořad ČT a loni vyšla i stejnojmenná kniha, pozn. red.), protože jste se rozhodovala, jestli vůbec chcete děti, nebo ne. Co vás vedlo k tomu rozhodnutí, že tedy ano?

My jsme točili se spoustou žen a každá to měla trošku jinak. Přivedlo mě to k tomu, že i mateřství si člověk může udělat podle sebe. A ve chvíli, kdy jsem přejala tohle přesvědčení – v překladu šťastná máma, šťastný dítě –, tak jsem měla rozhodnuto a šla jsem do toho.

A u vás to bylo hodně vědomé, vzhledem k tomu, že jste adoptovala…

Ano, bylo to dlouhodobé rozhodování a potom následoval dlouhodobý proces. Při adopci musíte být trpěliví a připravení na to, že to není zadarmo, což je samozřejmě namístě.

Jsou nějaká další témata, která byste ráda přidala do Protivných sprostých matek teď, když jste maminkou? 

Protivný sprostý matky se hodně týkaly raného rodičovství, ale už jsme přemýšleli i o konceptu „protivní sprostí rodiče“, který by se věnoval lidem se staršími dětmi. Protože na rané rodičovství si nějaký příručky koupíte, ale potom už je to docela freestyle. Máte spousty typů výchovy, u adopce hraje roli třeba terapeutické rodičovství. Výchova přijatého dítěte je jiná než toho biologického. Člověk, který jde do náhradního rodičovství, se v tomhle musí aktivně vzdělávat a mít informace o tom, jak určité věci komunikovat. 

Jaké například?

Já se třeba rozhodla, že ve své domácnosti zruším Ježíška. Respektive ne Ježíška, ale tu konstrukci, že nosí dárky. Protože je to lež a na tu jsou přijaté děti velmi citlivé. Ony potřebují pravdu. Nechci vytvářet nějaký mýtus, který stejně bude časem vyvrácen. Totéž s Mikulášem. Tam jsem se tedy ještě úplně nerozhodla, jak k tomu budu přistupovat, ale určitě žádní čerti, kteří odnášejí děti.

V knížkách i stand-upech hodně mluvíte sama za sebe, vkládáte do nich vlastní zkušenosti. Myslíte, že se v nich teď víc projeví i mateřství?

Tomu se člověk nevyhne. Ale rozhodně to neznamená, že moje stand-upy teď budou jen o výchově. Ani se mi úplně nechce psát vtipnou knihu o mateřství – já prostě ráda píšu o vztazích. Napadlo mě i sepsat komediální povídku týkající se rodinných vztahů. Příběhy jedné šílené rodiny.

Z vašich knížek jsem získala dojem, že jste vlastně introvert. Stává se vám někdy, že máte mít stand-up a nemáte na lidi úplně náladu?

Docela často. (smích) Tím, jak hodně pracuju a mám dceru, jsem i dost unavená. Ale to je na stand-upech to kouzelné. Často se mi stává, že jsem úplně vyřízená, málem tam usínám, s nikým se nechci bavit a říkám si, že si to odbudu a půjdu domů. Ale pak vylezu na pódium a je to, jako kdyby na vás někdo vylil kýbl energie. Únava je pryč, a když slézám, tak to se mnou totálně vibruje.

Jak zvládáte kombinaci práce a péče o dceru jako single rodič?

To je docela zajímavý. Teď píšu seriál pro Českou televizi se spoluautorkou Katkou Krobovou, se kterou jsme dělaly i Protivný sprostý matky, a ona je taky máma. Zjistily jsme, že ideální doba, kdy si navzájem volat a něco řešit, je ve čtyři ráno, než se nám to doma začne probouzet. Takže pracuju třeba ve čtyři ráno. Nebo po nocích, když dcera spí. Kromě toho mi občas přijede pomoct moje máma, která je skvělá, a mám i slečnu na hlídání, která mi vypomáhá, třeba když mám schůzku, jako dnes s vámi.

To musí být náročné.

Je, občas u toho trochu padám na pusu. Ale vážně si nestěžuju. Jsem takhle vlastně hodně spokojená.

Co byste chtěla, aby o vás více lidí vědělo?

Asi možná to, že jsem introvert a že vůbec nejsem takový ranař, jak to vypadá na pódiu. Že jsem vlastně křehká holka, která má tendenci neustále se omlouvat.

Mně se ve vašich knížkách ještě líbilo vyjádření „jsem vtipná jen za peníze“.

Ježiš jo, měním odpověď na vaši předchozí otázku, protože mně lidi vždycky říkají, ať řeknu něco vtipnýho. A já prostě nejsem jukebox na vtipy. Myslím, že s tím bojuje většina komiků… Že jste introvertní depresivní jedinec, a ostatní si říkají – „jé, zábava přišla“.