Kristýna Trpková: Nikdy jsem neplánovala být spisovatelkou

Přiznám se, že nevím, jak to děláte: máte tři malé děti a první román jste psala, když byly ty první dvě v podstatě ještě kojenci, třetí knihu jste dopisovala těsně před porodem nejmladšího. Musíte mít buď nějaký tajný zdroj energie, nebo velmi silnou vůli. Co z toho hraje prim? 

Jednak jsem měla tu pevnou vůli, jak říkáte, za druhé tam byl taky určitě jakýsi prvotní zápal, nadšení z toho, že mi v nakladatelství vzali první knížku. To mě dlouho hnalo vpřed. Zároveň v té době byly covidové lockdowny, nebylo žádné vyžití mimo domov, žádná rozptýlení, takže i to mi hrálo do karet. A děti byly v té době opravdu malé, tudíž spavé, a toho prostoru mi dávaly oproti jiným příkladům, které znám ze svého okolí, opravdu hodně. To dnes se třemi většími, nespícími, už je to podstatně horší.

Jak se vlastně stalo, že jste začala psát? A proč zrovna detektivka? Zajímal vás tenhle žánr odjakživa? 

Sama pořádně nevím, jak to vzniklo. Odjakživa jsem milovala čtení kriminálek, ale psaní rozhodně nebylo nic, co bych plánovala, o čem bych snila. Bylo to dost impulsivní rozhodnutí, které přišlo jako blesk z čistého nebe a i mně samotné to dodnes všechno přijde jako haluz. Ale opět šlo o souhru více věcí - měla jsem díky spavým dětem čas sama na sebe a nechtěla jsem ho promrhat na sociálních sítích, takže jsem hodně četla. Zároveň už jsem toho ale měla přečteného tolik, že jsem v knížkách začínala hodně hnidopišit - přemítala jsem, jak by tahle zápletka šla zpracovat lépe, támhle jsem zase odhalila pachatele hned na začátku... No a pak jsem si řekla - tak si zkus napsat něco sama, ty chytrá. A v podstatě za týden jsem měla vymyšlené, o čem by to zhruba mohlo být, a o další týden později jsem zakládala dokument ve Wordu.  

Takže jste nebyla takové to psavé dítě, co začne pohádkami na čtyři slova a pokračuje na gymplu příspěvky do školního časopisu?

To vůbec ne. Lákalo mě spoustu jiných věcí a povolání, kterými bych chtěla být. Je ale pravda, že drobné náznaky tam byly někdy na prvním stupni základky. To jsem psala příběhy o psech, které jsem v té době zbožňovala, a taky tvořila kreslené příběhy, kdy jsem vlastně namalovala pohádku třeba o třiceti obrázcích, ke kterým jsem pak před celou třídou mluvila spatra. Nikoho z vrstevníků to moc nebavilo, ale hojně mě podporovali, protože to vždy ukrojilo třeba deset posledních minut z neoblíbené hodiny čtení. Tyhle moje tendence ustaly někdy ve čtvrté třídě a od té doby bylo úplně ticho po pěšině. Znovu jsem to v sobě opravdu až na té mateřské.

Kde berete inspiraci ke svým románům?

Mám hodně bujnou fantazii a řekla bych, že žádnou konkrétní inspiraci v pravém slova smyslu nemám. Zpravidla si vybírám témata, která mnou rezonují (například ve Vesnici trestné činy spáchané na dětech), přičemž je pravda, že mnohdy čerpám i ze svého vlastního života. Domácí násilí, gambling, alkoholismus v rodině, mentální bulimie - s tím vším mám bohužel osobní zkušenost a všechna tato témata v knihách alespoň zlehka naťukávám, včetně těch, která mi zatím leží jenom v šuplíku.

Hned po publikaci první knihy, Stvůry, jste řekla, že je částí plánované trilogie. To jste skutečně měla předem vymyšlený děj všech tří knih? 

V podstatě ano. Dějovou linku mezi hlavními vyšetřovateli určitě, a u Vesnice a Vetřelce jsem pak domýšlela jenom vhodné případy, na kterých by mohli pracovat. Ale v příběhu Laury a Adama jsem měla jasno od samotného začátku. Nicméně jak říkám, velkou roli v tom určitě sehrál ten prvotní zápal, takže to vymýšlení šlo samo. 

Ve Vesnici se hledají tři zmizelí chlapci. Jak se vám píšou kruté příběhy týkající se dětí? Přiznám se, že já mám od té doby, co jsem máma, problém i číst cokoli, co se týká násilí na dětech. Natož pak psát. 

Mám to stejně. Psaní o takovém tématu šlo ale až překvapivě snadno - asi proto, že jsem v tom spatřovala nějaký větší smysl, že můžu lidem dát podnět k zamyšlení, vzbudit v nich emoce a třeba je přimět, aby se o danou problematiku zajímali více než dosud, nebyli tak lhostejní. Naše společnost totiž často před těmihle drsnými tématy týkajícími se dětí zavírá oči, v novinách raději píší o politice jen proto, že kdyby v nich bylo příliš krutostí, klesly by jim prodeje. Takže z tohohle pohledu mi psaní Vesnice šlo jako po másle. Ale nebojte, není to tak, že bych si prostřednictvím takovýchto knih vybíjela frustraci z mateřské, jak si ze mě lidé někdy utahují (tři zmizelí chlapci ve Vesnici, moje tři děti doma ). Ačkoli tuhle, a není to tak dávno, jsem si dokonce uvědomila, úplně mimoděk, že ve všech mých knihách, i v těch, které zatím nevyšly, vždycky přijde k úhoně nějaké dítě. Opravdu vždycky, byť jen okrajově, že není součástí hlavního případu. Pokaždé se mi tam to téma nějak vkrade. Je to hlavně tím, že mám malé a hodně zranitelné děti, takže je pro mě to téma aktuální. Není to tak, že bych ty svoje rarachy chtěla zabít, to fakt ne. (smích)

Poslední román - Vetřelec -, který vyšel letos na jaře, se odehrává v Holicích, kde jste vystudovala gymnázium a dodnes tam žijete. Jak na něj reagují sousedé? Nehledají v postavách reálné předobrazy? 

Asi jak kdo. Co se ke mně dostalo, spíš je baví vypravovat se s hlavními postavami na místa, která znají, než že by v konkrétních lidech hledali někoho ze sousedství. Vesměs to jsou ale naštěstí kladné ohlasy. 

Je vám 27 let, v žánru detektivky jste už získala respektovanou cenu, takže si můžete říkat spisovatelka, a máte tři děti… To je víc, než čeho dosáhnou jiní lidé v o dost vyšším věku. Kam míříte teď? 

Přiznám se, že si pořád jako spisovatelka nepřijdu. V mém případě se to všechno seběhlo hrozně rychle, v podstatě rok a půl po vydání první knihy už mě někde nazývají královnou detektivky, ale já se tak rozhodně necítím. Vlastně jsem si ještě pořádně nezvykla ani na to, že jsem ze čtenářky povýšila na autorku. Stále se v tom hledám. Další věc je, že jsem tuhle kariéru vážně nikdy neplánovala, takže o nějakých ambicích a "kariérním postupu" taky nemůže být řeč. Momentálně je mým největším cílem asi nezklamat mé čtenáře a udržet tu laťku, kterou jsem nastavila s trilogií Stvůra, Vesnice a Vetřelec, i do budoucna. To bych si moc přála, aby i s dalšími knihami byli fanoušci spokojení. Mně v životě stačí v tomhle ke štěstí opravdu málo, a jak jste řekla, všechno to podstatné už mám, a nic moc víc asi nepotřebuji.

Lákají vás i jiné žánry? Nebo úplně jiný životní směr? 

Pokud jde o psaní, ráda bych u něho zůstala. Knihy miluju a co si budeme, i z toho praktického hlediska je to pro mě ideální práce, hlavně kvůli dětem, že můžu být doma a organizovat si ten čas podle sebe. Jiný žánr do budoucna zatím neplánuji. Nikdy neříkej nikdy, ale já vlastně od mala čtu jenom krimi (začínala jsem na těch dětských od Enid Blytonové apod.), klasické romány mě moc nebraly, protože mi přišlo, že se tam nic extra neděje. A myslím si, že když člověka něco nebaví číst, nebavilo by ho to ani psát. Román od Trpkové, klasický, o běžných věcech, by asi nebyl bůhvíjak dobrá kniha. Ráda si ale odpočinu od kriminalistických postupů u nějakého thrilleru. Jeden mi vyjde hned po Vetřelci, na jaře 2024. Jsem moc zvědavá, jak ho čtenáři přijmou. Zas takový rozdíl od krimi to ale nebude - opět tam bude nějaký zločin, pár vyšetřovatelů, jedna mrtvola a vražda, jen hlavní roli sehraje rodina (pět sourozenců a jejich matka), ve které se ten zločin odehrál. Pak snad v průběhu následujících let vyjde i jeden autobiografický román, ve kterém popisuji svůj životní příběh - právě domácí násilí v rodině a mentální bulimii, do níž se u mě dětské trauma v dospívání překlopilo – a to vlastně bude taky takový thriller.