Dům jako zhmotněná vzpomínka na milovanou Afriku
Koloniální architektura domů v africké Ghaně učarovala rodině milující cestování, dobrodružství a zvířata natolik, že se stala inspirací pro stavbu jejich vlastního domu v Čechách.
Na první pohled není dům za bujnou vegetací skoro vůbec vidět a štěkot dvou psích hrdel taky příliš neláká otevřít branku a vstoupit dál. Jakmile ale vstoupíte, ocitnete se v jiném časoprostoru. Pejsci návštěvy – samozřejmě když jsou páníčci doma, milují a tak nezbývá než projít po dřevěném můstku přes jezírko s červenými rybičkami, které fixuje pohledem mourovaný kocour, až k domu za jejich radostného poskakování a jiných projevů přízně. Okny obytné verandy, skrze kterou se vchází do hlavního obytného prostoru, sem nonšalantně vstupuje venkovní zeleň prolínající se s tou v květináčích.
V koloniálním stylu
Obytný prostor je vpravdě velkoryse pojatý. S otevřenou kuchyní a krovem s galerií, jež ukrývá ložnice, koupelnu a pracovnu pána domu v patře. Masivní dřevěná knihovna je nacpaná knihami k prasknutí, starobylý skleník zas dává na odiv křehký porceláln. A všude jsou památky na africký kontinent – obrazy a sošky. Někde jen tak krášlí, jinde fungují jako zarážky na knihy. Pohodlná mohutná kožená kčesla a gauč přímo lákají k tomu do nich usednout a do něčeho se začíst nebo jen tak lenošit a kochat se pohledem do zahrady připomínající džungli. Výběr a uspořádání nábytku konzultovala majitelka se svou přítelkyní, interiérovou designérkou Katkou Horskou, která zná nejen rodinnou vášeň pro horký kontinent, ale také pro zvířata, takže dokonce polštářky tu jsou převážně se zvířeccími motivy.
Zhmotněné vzpomínky
Přestože majitelé vyrůstali v paneláku, vždycky měli nějakého zvířecího mazlíčka, většinou zachráněného z útulku nebo v horším případě od popelnice. Když pak přišly na svět děti, manžel, povoláním lékař, už nebyl ochotný se o malý panelákový prostor dělit. Vadily mu nízké stropy a málo volného prostoru. Jako malý kluk totiž trávil hodně času s rodiči v Ghanském Khumasi, kde jeho otec, také lékař, pomáhal zakládat nemocnici. Zdejší prostředí se mu natolik dostalo pod kůži, že když se rozhodl pro stavbu vlastního domu, chtěl, aby měl některé prvky, na které prostě nemohl zapomenout – například otevřený krov a co největší prolnutí domu s okolní přírodou. Projektanti z jejich požadavků občas ztráceli nervy, ale oni byli neoblomní a trvali na svém. Peněz nebylo nazbyt, takže se často stávalo, že hlava rodiny po nocích čistila cihly z bouraček a ráno nastoupila do služby...
V zajetí koníčků
Stavěli dlouhých šest let a nakonec se stěhovali do ještě nedokončenho domu, protože paní Monika chtěla, aby syn nastoupil do školy už tady a ne na pražském sídlišti. To s sebou neslo mnohý diskomfort – od ještě nehotového topení až po nouzové zařízení domu. Dnes je ale už všechno jinak. Dům vytápí hlavně podlahové topení a zařízení domu obsahuje kousky nábytku zděné po rodičích majitele, který si přivezli s sebou ze svého afrického pobytu a také památky z cest, na které manželé každoročně vyrážejí, když jim jejich už dospělé děti pohlídají ten domácí zvěřinec. Dalším koníčkem pána domu je exotické zahradničení – mohutná smokvoň už nakukuje do skleníku, ve kterém pravidelně dozrávají citrusy, kiwi i avokáda, dům pak porůstá bujná vinná réva – suvenýr ze Sibiře.
- Zdroj článku
-
Venkov & styl