Odbourejte stres!

Když jsou děti přetažené nebo něčím příliš zahlcené, automaticky vypnou, začnou se vrtět, nepřítomně koukají nebo usnou. To, co jsme jako malí dokázali, se někdy musíme znovu učit. Jednou z možností, jak si odpočinout a uvolnit se, je autogenní trénink. Jeho zakladatel, berlínský psychiatr Johannes Heinrich Schultz, ho nazýval „západní jógou“. S jógovými pozicemi sice tato metoda nepracuje, nicméně společný jmenovatel by se našel: soustředění na relaxaci.

Autogenní trénink je jednoduchá relaxační technika založená na autosugesci. „Principem autosugesce je to, že myšlenku, na kterou se koncentrujeme, chceme realizovat. Každý si může zkusit pověsit třeba prstýnek a nechat ho viset z uvolněné ruky, kterou vědomě nechá úplně v klidu. Když se zaměří na představu, že prstýnek krouží, ruka s prstýnkem začne kroužit nějak sama, i když s rukou člověk vědomě nedělá žádné pohyby,“ vysvětluje vysokoškolský učitel a profesionální kouč Adam Herout (www.herout.net).

Při praktikování autogenního tréninku se pracuje s krátkými formulkami, které mají uklidňovat. „Třeba – Má pravá ruka je velmi těžká… nebo Srdce tluče klidně a pravidelně…“ doplňuje Herout. Trénink se obvykle provádí vleže nebo vsedě, ale s trochou cviku to jde třeba i vestoje při čekání ve frontě. Dobré je nepřestávat, i když zrovna máte klidnější období. Kdo má natrénováno, může pak lehce tuto metodu uplatnit v situacích, kdy ji zrovna potřebuje, a nemusí u toho zrovna ležet na gauči. Je také důležité naučit odpočívat ducha i tělo – a to přece jen nějakou chvíli trvá.

Technika autogenního tréninku pak ale nezabere ani 15 minut a je ideální pro ty, kteří nemají příliš času. Pokud si nejste jisti, můžete se o metodě poradit s psychoterapeutem, ale stačí i někdo, kdo už má s autogenním tréninkem zkušenost. „Výborným úvodem je útlá knížka od slovenského psychiatra Jozefa Hašta Autogenní trénink,“ doporučuje Herout.

Aby si člověk techniku autogenního tréninku osvojil, trvá to podle Adama Herouta několik týdnů. Klíčem k úspěchu je pravidelné opakování třikrát denně. „Já se mu obvykle v běžném životě věnuji jednou denně, dvacet minut po obědě. Sice po tu dobu nepracuji, ale bohatě se mi to odpoledne vynahradí – jsem čilejší a produktivnější. Kromě relaxace po obědě autogenní trénink využívám, třeba když zjistím, že na mě za volantem padá únava. Zastavím, a během deseti minut cvičení si odpočinu a naberu sílu na další kus cesty. Možná už mi tak autogenní trénink zachránil život,“ dodává Herout.